Gigantický fantom oceánu: Tajemný neznámý plejtvák myšok

Jen jediné zvíře na světě je větší než plejtvák myšok (Balaenoptera physalus) – jeho příbuzný z čeledi plejtvákovitých, plejtvák obrovský (Balaenoptera musculus). Tyto dva druhy jsou zároveň největšími zvířaty, která kdy žila na naší planetě. Nejvzrostlejší exempláře plejtváka obrovského délkou přesahují třicet metrů, ale myšok, který dorůstá délky až 27 metrů a může vážit až 70 tun, za ním moc nezaostává. Je daleko větší, než byli dinosauři. Jazyk obrovského kytovce váží jako dospělý slon a srdce má velikost malého osobního auta. Některé tepny jsou tak široké, že by se jimi protáhnul dospělý člověk.

Rychlík s tajnými cestami

Tělo plejtváka má dokonale štíhlý proudnicový tvar, díky němuž může velryba vyvinout rychlost až 18 uzlů (asi 33 kilometrů za hodinu). Přestože patří k největším obyvatelům oceánu, živí se nepatrným planktonem a drobnými, v hejnech žijícími rybkami. O moc víc toho ovšem o tomto bezesporu neobyčejném živočichovi nevíme.

Ani dnešní dokonalá technika nám stále nepomohla odhalit, kam obři putují, jak a kdy se páří a kde rodí svá mládata. Jejich migrace nejsou zdaleka tak nápadné a předvídatelné, jako je tomu například u keporkaků nebo plejtvákovců šedých. Plejtváci myšoci nám jen dramaticky ukazují, kolik se toho o oceánech a jeho obyvatelích stále ještě musíme učit.

Sen zrozený z nadšení

Poprvé jsem se tváří v tvář setkal s myšoky na místě, které dodnes miluji a každoročně navštěvuji – u Azorských ostrovů. Tehdy jsem s fotografováním kytovců teprve začínal a zároveň to byla moje první návštěva v tomto ráji velryb a delfínů. Dnes už vím, že šlo výjimečný rok. Shodou všech potřebných okolností bylo k dispozici nekonečné množství potravy pro kytovce, zejména kosticovce, tedy čeleď, kam patří plejtváci myšoci, plejtváci obrovští nebo třeba plejtváci sejvalové.

Během čtrnácti dnů, z nichž jsme téměř každý den trávili na moři, jsme mohli plavat s ohromným množstvím delfínů a z lodě pozorovat vorvaně nebo myšoky. Nemohli jsme si dovolit nájem vlastní lodi, a tak jsme místo na lodi sdíleli s dalšími lidmi, kteří si chtěli zaplavat s delfíny nebo pozorovat velryby. Již tenkrát jsem toužil po setkání s velrybou, ale to bylo prostě mimo naše možnosti, protože pro fotografování velryb je zapotřebí povolení a právě pronajmutí vlastní lodi s kapitánem, za niž se platí kolem šesti set euro na den. Byli jsme obyčejní turisté, nadšení z možnosti vydávat se každý den na oceán. Patrně díky tomu si nás všiml náš kapitán Emanuel, který si nás hodně oblíbil. Určitě i proto nám z posledního dne na ostrovech udělal sen, který se nám zdává dodnes.

Uprostřed hejna

Mám pocit, že pravidlo posledního dne platí u všech natáčení či fotografování divokých zvířat. I kameramani od BBC mnohokrát pořídili ty nejlepší záběry právě poslední den a také pro nás se měl poslední den stát něčím neobyčejným. V ten den jsme loď sdíleli pouze se dvěma postaršími dámami. Na moři jsme byli už pár hodin, když se nám konečně podařilo najít ohromné stádo delfínů namíchané hned ze tří druhů. Byli tu delfíni skákaví, kapverdští i obecní doprovázeni velkým počtem buřňáků. Ti všichni táhnou za jeden provaz a ženou se obrovským tempem za potravou.

Delfíni vědí, že hejna sardinek nejsou daleko a rychlou plavbu doprovázejí výskoky. Voda se vaří na obou stranách lodě a buřňáci jsou všude nad našimi hlavami v okruhu pěti set metrů. To celé to vypadá jako úvodní scéna z výpravného přírodopisného filmu a člověk má pocit, že těch vjemů je až neúnosně mnoho, když najednou naše emoce musí přeřadit na ještě vyšší stupeň intenzity. Najednou se totiž začnou objevovat gigantičtí plejtváci myšoci. Prozrazují je mohutné výdechy na hladině a ladné prohnuté tělo zakončené malou hřbetní ploutví, které elegantně zajíždí do vody. Nevím, na kterou stranu lodi mám koukat dřív. Myšoci se objevují mezi maličkými delfíny jako obří atomové ponorky. Někdy se vynoří tak, že hlava vyjede z vody první a plejtvák odhalí bíle zbarvenou kůži na spodní čelisti. Jsou všude kolem nás, a když jedna z velryb proplouvá pod lodí, nedokážu už odolat, nasazuji si masku a nahýbám se přes bok gumového člunu.

Po hlavě ze člunu

To, co jsem spatřil, mi vyrazilo dech. Plejtvák proplouvá jen nějakých osm metrů pode mnou. Vždycky jsem si velrybu představoval jako obrovského robustního tvora. To, co vidím, ale mé představě vůbec neodpovídá. Dívám se sice na obra, který je dvakrát větší než basketbalové hřiště, na němž se vyrůstal, ale je štíhlý a pohybuje se neuvěřitelně elegantně. Kolem hlavy má nádherné šedobílé žíhání a zbytek těla je tmavě šedivý až do modra. To hlavní, co mne ovšem upoutalo, je způsob, jakým plave. Velryba lehounce a pomalu mávne ocasem, zatímco delfíni, kteří jsou všude kolem, se mohou ocasními ploutvemi umávat. I tak jí jen taktak stačí v tempu.

Viset přes okraj jedoucího gumového člunu hlavou dolů není vůbec jednoduché. Navíc jsem se samozřejmě musel vynořit, abych nabral dech. Podstatnou část obsahu plic jsem pak spotřeboval na výkřik: ,,Ta je překrásná!“ Moje nadšení strhlo přítelkyni Káťu, která se podobným způsobem rovněž ponořila do vody. Když jsem viděl, že se k podeplutí naší lodi chystá další gigant, ponořil jsem se napůl do vody i s fotoaparátem. Vzápětí mě ovšem Emanuel vzal za nohy a šoupnul mě přes bok lodi celého do vody. Rázem jsem se tak ocitl nad obrovským plejtvákem, kterého doprovázelo přes dvacet delfínů kapverdských, čekajících, jestli mu z obří tlamy nevypadne nějaká ryba. Právě tento moment je zachycen na jedné z mých nejlepších a nejznámějších fotografií. Když jsem se o dvě minuty později škrábal na loď, Emanuel se jen chápavě smál. Dobře věděl, jak úžasné chvíle právě zažíváme a tehdy snad jen on opravdu chápal, že i ti největší profesionálové by dali cokoliv za to, aby mohli být na našem místě.

Rychle dolů!

Já i Káťa jsme se vznášeli v oblacích a vůbec by nás nenapadlo, že tenhle zážitek je možné ještě něčím přetrumfnout. Na hladině se toho dělo tolik, že jsem se rozhodl vyndat foťák z vodotěsného pouzdra a začít fotografovat z lodě. Tohle rozhodnutí mě o pár minut později stálo životní záběr, se kterým bych pravděpodobně vyhrál všechny světové přírodní fotosoutěže. Stádo delfínů se najednou začalo rozdělovat do několika menších skupin a některé z nich změnily směr. Zdálo se, že i velryby se rozdělily.

Párkrát jsme se projeli dokolečka a pak jsme se soustředili na dva plejtváky, kteří se pod hladinou krmili. Jeden z nich byl asi dvacet metrů za lodí, když mi Emanuel zaklepal zpoza ovládací konzole na rameno. S vědoucím úsměvem na tváři se zeptal: „Kolik za plavání s velrybou?“ a k tomu ještě přihodil známé gesto šustících prstů. Já přes rameno odvětil jen: „Cokoliv!“ V tu chvíli bylo jasné, že půjdeme do vody, ale toto pochopení mi bohužel nedošlo po všech stránkách. Emanuel už měl nějakou chvíli jednu z velryb v hledáčku a pozorně sledoval její chování skrz polarizační brýle. Náhle přišla ta oprášená fráze azorských kapitánu, při které se mi vždy dostaví nával adrenalinu: „Get ready!“ (Připravte se!) Teprve teď mě napadlo, že foťák není v pouzdře a setinu sekundy nato se dostavil strach. Rychle si nasazujeme masky a ploutve a kapitán nás při tom dost popohání. Sotva vklouznu druhou nohou do ploutve, Emanuel už dává povel jít do vody. Není čas vůbec na nic.

Na dosah

Káťa je o něco rychlejší a už je ve vodě, když já se teprve přehupuji přes bok člunu. Emanuelovo načasování je dokonalé. Sotva jsem vklouznul do vody, vidím z pravé strany připlouvat „naši“ velrybu. Adrenalin jen teče. Poprvé v životě se s královnou moří setkáváme tváří v tvář a hned jde o druhou největší velrybu. Tenhle myšok se právě před chvílí nakrmil. Část tlamy v dolní části hlavy je stále nafouklá a z průduchu unikají malé bublinky.

Plejtvák jen tak majestátně proplouvá kolem nás. Dívám se do jeho velkého přátelského oka, které nás pozorně sleduje, a zrakem kloužu po dlouhém štíhlém těle, tak typickém pro rychlé plavce. Jsme od něj asi tři metry daleko a vše jde tak rychle, že mozek přes všechno to vzrušení a nádheru jen stěží zaznamenává všechny detaily. Velryba proplula a už z ní vidíme jen ocasní ploutev. Mám pocit, že šlo spíše o mladší zvíře. Tento myšok mi totiž nepřipadal až tak velký, ale není vyloučeno ani to, že se jeho velikost ztratila v nekonečné azorské modři.

Nahledanou neznámo kdy

Jakmile zvíře mizí z dohledu, dáváme na hladině průchod emocím. V člunu pak děkujeme Emanuelovi, který upřímně projevuje lítost, že ve vodě nebyl s námi. Cestou do přístavu nikdo nemluví. Sedíme tiše a vstřebáváme tu nádheru, pocity tak povznášející, jaké může člověk prožívat pouze při setkání s divokými zvířaty.

TIP: Hledání osamělé velryby: Vědci již několik let pátrají po největší velrybě světa

Od té doby jsem se ještě několikrát pokoušel dostat blízko k myšokům, ale marně. Jsou tak rychlí a nepředvídatelní, že i v dnešní době na celém světě existuje pouze asi tucet kvalitních podvodních fotografií tohoto zvířete. Ty moje jsou mezi nimi a já jsem na to nesmírně hrdý. Čím déle pracuji s kytovci, tím víc si vážím prvního setkání a uvědomuji si, jak bylo výjimečné a šťastné.

V mých očích jsou myšoci oslavou naší planety, fantomy oceánu, kteří se někde jen na chvíli objeví, aby předvedli svoji majestátnost, velikost a rychlost. Pak hned zase mizí v modrých vodách, aniž by kdokoli věděl, kdy a kde je uvidíme příště.