Geneze sypké krajiny: Pískovny bývalé i současné
Písek je jedním ze stavebních prvočinitelů a málokdo přemýšlí nad tím, odkud se vlastně bere a jak krajina po jeho vytěžení vypadá. Přitom jsou současné i bývalé pískovny a jejich okolí důležitým prvkem krajiny a útočištěm unikátní fauny i flóry
Možná také nějakou máte ve svém okolí. Pískovny, hlavně maloplošné, by se daly najít u řady našich obcí. V minulosti byly těženy někdy s lopatou a kárkou, jindy bagrem. Lidé odkrajovali z kopce, na kterém původně rostly borovice, nebo jen kvetly nějaké suchomilné rostliny. Když se situace dostala až do stavu, že byl kopec téměř zlikvidován, nechalo se vše ladem, ať si příroda nějak poradí. Do největší prohlubně se po každém dešti stahovala voda, na obnažená místa dopadala semena okolních rostlin a dřevin. Do mělkých louží se brzy nastěhovali obojživelníci a vodní hmyz nebo larvy, kolem vody začala létat šídla a vážky. Na písčitých plochách vyklíčily třeba borovice, vrby, vřesy, hadince, třezalky, mochny, pryskyřníky, pavince, hvozdíky, zeměžluč ...
Prostor navracený přírodě
Velkých pískoven, kde se písek dobývá těžkými stroji, už takové množství není. Založit velkokapacitní pískovnu dnes neznamená jen najít objemnější ložisko písků, otevření takového prostoru musí naštěstí projít různými schvalovacími procesy. Podobná ložiska se u nás vyskytují jako naplaveniny v okolí větších řek, nebo v určité míře jako pozůstatek z dob ukládání písků na dně bývalého moře či jako produkt zvětrávání pískovce.
Těžba zasáhne podstatně větší plochu a po ukončení činnosti se rekultivace zpravidla neponechává náhodě a provádí se plánovitě. Pokud předtím nedojde ke konzultacím s odborníky, ne vždy je to k dobru věci. Úkol se splní cestou nejmenšího odporu, vysadí se pravidelné porosty borovic či jiné snadno rostoucí dřeviny, v podloží pod nimi občas skončí zavážka cizorodého materiálu (stavební sutě, odpadků apod.) a nedomýšlí se, zda se zde vytvořilo prostředí přívětivé pro zdravou podrostovou vegetaci, pro hmyz a v neposlední řadě i pro zvířata. Zkusme si ale ukázat několik příkladů menších i větších pískoven, jejichž území bylo navráceno přírodě. Vy sami pak posuďte, jak se to povedlo a hlavně jestli se daří přijatelný stav udržovat do budoucna.
Bohatství jihočeských pískoven
Vzorně prozkoumané pískovny se dají ve velkých počtech najít na jihu České republiky. Za jejich zmapování můžeme vděčit neúnavné odborné práci zájmového sdružení Calla, které mimo jiné provozuje pečlivě zpracované internetové stránky s podrobnou mapou těchto neobvyklých území. Rovněž vydává řadu tiskovin, jež se týkají průzkumu, rozvoje a ochrany člověkem narušených území.
Vybrali jsme si několik zajímavých dřívějších pískoven, kde ještě nedošlo k nekontrolovanému a samovolnému šíření několika málo plevelných druhů invazních rostlin a dřevin typu třtiny křovištní, orobince širolistého, břízy bělokoré či borovice lesní. Ty dokážou tato druhotně panenská území rychle přirůstajícím porostem totálně ovládnout a potlačit jiné, méně průbojné vzácnější druhy.
Prošli jsme několik bývalých středně velkých pískoven, které jsou doposud velmi fotogenické: Hluboká u Borovan v bývalém okrese České Budějovice, Bor a Dobryně u Bechyně v bývalém okrese Jindřichův Hradec a pískovnu u obce Cep na Třeboňsku. Jsou to území obklopená borovými lesy, najdete zde různý počet mělkých tůní s vodními rostlinami (bublinatka jižní, leknín bílý, plavín leknínovitý, žabníček vzplývavý, rdest plovoucí) a obojživelníky (např. skokani skřehotavý, zelený, hnědý, krátkonohý, rosnička zelená, blatnice skvrnitá, ropucha krátkonohá, kuňka obecná, čolek obecný a horský). Břehy pokrývají řídké porosty vlhkomilnějších rostlin (pryskyřník plazivý, nejrůznější ostřice a žabníky, rosnatka okrouhlolistá), dál už nastupují rozvolněné suchomilnější druhy, typické pro obnažené písčité povrchy (bělolist nejmenší, kolenec Morrisonův, zeměžluč okolíkatá, pavinec horský, třezalka tečkovaná i rozprostřená, vřes obecný, nahoprutka písečná, paličkovec šedavý).
Každou ze jmenovaných pískoven zakončuje strmá písečná stěna. Mezi nejpohlednější místa bych zařadila experimentální pískovnu u obce Cep s rozměrnými jezírky v sousedství suchých stanovišť se vzácnějšími druhy, kde k jejich rozvoji dochází pod pečlivým dohledem odborníků. Naopak třeba pískovna v blízkosti Dobryně u Bechyně pomalu ale jistě zarůstá třtinou křovištní a obávám se, že bez radikálnějšího zásahu lidí se zanedlouho změní v jeden velký souvislý porost této invazní traviny.
Rekreace přírodě navzdory
Na některých místech jsme byli již podruhé a mohli tak porovnávat stav s přibývajícími roky. Velká pískovna Cep I je jedním z neznámějších míst tohoto druhu u nás. Jedná se o část písčitého břehu na okraji rozsáhlého jezera, v nějž se proměnila jáma vzniklá po odtěžení písku. Při první návštěvě v době na začátku prázdnin jsme obdivovali pestrost zdejší vegetace, udržovaná místa se vzácnějšími rostlinami a nedalekou kolmou písečnou stěnu s norami břehulí říčních. Panoval zde absolutní klid, tu a tam rušený jen skřehotáním žab v mělkých tůních a slabým zvukem automobilů na nedaleké frekventované silnici z Majdaleny do Suchdola nad Lužnicí. Nebylo tu ani živáčka, jen při našem odchodu sem přispěchal nějaký ornitolog překontrolovat početné hnízdní nory břehulí.
Vrátili jsme se po více než roce a nevěřili vlastním očím. Na místě panoval nečekaný ruch, v blízkosti hnízdní stěny polehávalo nebo posedávalo množství opalujících se lidí, další se koupali v jezeře. Valná část břehu se změnila v lidovou pláž, což by se dalo pochopit vzhledem ke krásně čisté vodě v jezeře s písčitým dnem. Méně pochopitelné bylo, že i na břehu chráněné části leželo několik nudistů, další přicházející ignorovali výstražné tabule a zkracovali si cestu na pláž přímo nad norami hnízdících ptáků. Bohužel podobný osud asi čeká i jiné velkoplošné pískovny, do nichž čistá voda přiláká lidi.
Naučná tabule nově umístěná před chráněným územím se tu proto objevila tak trochu s křížkem po funuse. Mám obavy, zda se prostor dosud funkční velkokapacitní pískovny na druhé straně silnice (Cep II) i přes předběžný průzkum biologů, zajímajících se o podobná území, podaří udržet alespoň z části neporušený. Pokud by zdejší rekultivace probíhala pod dohledem odborníků, mohlo by se podařit řídit vývoj území v souladu s přírodou.
Motorkáři a skládky
Pískovny pochopitelně nejsou jen v Jihočeském kraji, dají se najít rozseté po celé republice. Například na Moravě jsme se toulali v okolí dosud činné pískovny jižně od Bzence ve známé oblasti Moravské Sahary. V jejím okolí se nachází hned několik území, kde mohl pod dohledem a ochranou probíhat vývoj ploch s obnaženým povrchem (známé a pro biology přebohaté Váté písky a Bzenecký vojenský prostor).
U maloplošných pískoven se nikdy neví, jak bude probíhat jejich další vývoj. Občas musí ustoupit zástavbě, občas zpustnou natolik, že splynou s krajinou, v níž se nacházejí. Pravdou je, že ty nedávno opuštěné patří k velmi zajímavým biotopům, kde by stačilo hlídat a redukovat agresivní rostlinné druhy, aby se prostor udržel v rovnováze. Pokud k tomu nedochází, pískovna pustne, jako tomu je třeba u chráněné pískovny nedaleko Českého Chloumku na okraji CHKO Slavkovský les. Další možností (menším zlem) je pustit do podobného prostoru motorkáře a čtyřkolkáře (např. pískovna u Srbska v CHKO Český kras). Vždy jsem si myslela, že nadělají víc škody, než užitku, v případě pískoven tomu však není, protože svým provozem pomáhají udržovat část povrchu pískovny v obnaženém stavu. Na podobných místech se pak snadněji uchytí druhy rostlin, které nesnášejí konkurenci ostatních.
Asi nejhorším případem jsou pískovny, které po ukončení těžby začnou sloužit jako skládka odpadu nejrůznějšího druhu, povětšinou stavebního (např. Šanov na Rakovnicku, Stod na Plzeňsku). Dokud nedojde k zavezení skládky další vrstvou písku, je pohled do prostor pískovny docela tristní. Bohužel se toto zavážení většinou děje bagrováním okolí těžební jámy, takže v jejích útrobách do nenávratna mizí pestré a druhově bohaté luční porosty okolí pískovny.
Ideál zdravého rozumu
Zřejmě nejideálnějším případem jsou pískovny, které se stanou chráněným územím, jako tomu je u jihočeské Dračice. V okrajové části zdejší rozsáhlé pískovny se dosud v malém těží bílý písek, zbylá část zůstává v kontrolovaném stavu. Koncem jara a v letním období se zdejší prostor rozzáří barvami rozkvetlých rostlin (např. čilimníky, hvozdíky, pavince, z travin především paličkovec a ostřice).
TIP: Křehká rovnováha českých lesů: Za lesy jsme odpovědní všichni
Když pak stojíte na okraji ještě činné pískovny (např. u Tlučné na Plzeňsku), nezbývá než doufat, že současné druhově pestré zastoupení flóry i fauny v přilehlých prostorách kolem těžební jámy zůstane zachované i po ukončení těžby. Nepůjde to pochopitelně bez pomoci člověka, který by měl regulovat zastoupení nevhodných agresivních rostlin a dřevin. Právě jejich absence od počátku dovolí rozvoj vzácnějších druhů, nesnášejících dravou konkurenci. Osud tohoto a dalších podobných území zdevastovaných pro potřebu člověka může záviset na ochotě všech, kteří mohou mít na jejich další vývoj vliv. Neměl by chybět zdravý rozum a dohled lidí, kteří se v problematice ochrany přírody dobře orientují.