Gangster Josif Stalin: Jak se formovala osobnost sovětského diktátora?

Stalin, jak známo, zemřel za kuriózních až groteskních okolností. Umírání trvalo dlouho, protože nikdo včas nepřivolal lékaře. Báli se prchlivého starce vyrušit, nebo nechali obávaného diktátora schválně zemřít? Výklady se různí. Paranoidní vládce s neomezenou mocí každopádně vzbuzoval strach. Kde se tato temná aura vzala? Vězela za jeho negativním obrazem nevypočitatelnost stárnoucího cholerika? Hrálo hlavní roli všeobecné povědomí o procesech a likvidacích, které se v sovětském Rusku staly běžnou součástí života? Anebo byla na vině samotná povaha „rudého cara“? 

Už ve Stalinově rodině a ve školních zážitcích lze vystopovat faktory, které utvářely jeho nelítostnou osobnost. Na co později generalissimus Stalin nebyl hrdý? Mělo z něj okolí obavy už v dobách jeho mládí?

Soukromník proletářem

Stalin vzešel z problematického prostředí. Ponechme stranou pochybnosti o biologickém otcovství. Stalinova matka sice v závěru života vypadala skoro jako jeptiška, za mlada se však nejspíš měla k světu. Podle řady svědectví ji Stalin miloval, najdeme však také opačná tvrzení, podle nichž svou rodičku nazýval děvkou. Ve Stalinově dětství každopádně hrálo důležitou roli více mužů, kteří se kolem jeho matky točili, zvlášť poté, co s budoucím diktátorem zůstala sama. 

Stalinův zákonný otec se živil jako švec. Nejprve pracoval sám na sebe a v té době se ještě rodině nežilo nejhůř. Později však holdoval víc alkoholu než práci a skončil jako tovární dělník. Z někdejšího družného a zábavného společníka se vyklubal domácí tyran a násilník. Svou ženu i syna bil a dostával se stále víc na okraj společnosti. Tou dobou už ale s rodinou nebydlel a Stalin sám se později cynicky smál, že ačkoli jeho rodina původně „vykořisťovala dělníky“, díky otcově alkoholismu vyrůstal v proletářském prostředí.

Ať už Beso Džugašvili Stalina zplodil nebo ne, otec i syn skončili v jistém smyslu podobně. Ačkoli si během života oba vysloužili pověst zábavných společníků, ke konci života se jim okolí raději vyhýbalo, a to včetně těch nejbližších. Stalin sám zřejmě své děti nebil – na rozdíl od psychického teroru, jímž rodinu dusil. Ale násilí používal zcela běžně – jako prostředek k dosažení svých cílů i jako způsob, jak ulevit svému vzteku a pomstít se nepřátelům. Vzpomeňme známý citát, podle nějž mu největší potěšení působilo pomstít se nepříteli a jít s dobrým pocitem spát.

Premiant a výtržník

Stalinův otec nikdy nesouhlasil s tím, aby se jeho syn vzdělával. Považoval to za zbytečné. A jak mu docházely peníze na pití, zřejmě si přál, aby kluk už domů přinesl nějaký ten rubl. Studium naopak něco stálo. Stalinova matka, po níž syn zdědil neústupnost a houževnatost, však domácímu tyranovi odolala. Stalin studoval a vedl si dobře! Nejprve navštěvoval církevní školu a vynikal v mnoha směrech. Především se vyznačoval neobvyklou až pedantickou svědomitostí. Kromě toho skvěle zpíval a lidé dokonce chodili do kostela, aby si poslechli hlas toho talentovaného chlapce. Přesto se budoucí diktátor nevešel do kategorie „šprt“. Kromě dobrých výsledků se prezentoval také drzostí. Měl svou hlavu a často neposlechl. Po celý život měl problémy s autoritami. Chtěl o všem rozhodovat sám.

Jako chlapec vyhledával rvačky. To v tehdejší Gruzii nepředstavovalo u dospívajících kluků nic neobvyklého. Stalin se však sebevražedně vrhal i do prohraných bitev se vzrostlejšími soupeři. Přiznat, že někdo má větší sílu? Nemyslitelné. Pro své slabší kamarády představoval obdivovaného vůdce a záštitu. Pro ostatní však spíše hrozbu.

Seminář milovaný i nenáviděný

Stalin toužil po vzdělání natolik, že dokonce plakal, když se zdálo, že nebude moci navštěvovat kněžský seminář. I zde nakonec patřil k nejlepším, alespoň ze začátku. Když se však seznámil s literaturou, která byla budoucím kněžím zapovězena, obrátil. Po četbě Darwina už v Boha nevěřil. Hltal raději knihy o revolucionářích a vojevůdcích. Zajímaly ho romány Victora Huga, učil se od Napoleona. Platona dokonce dokázal číst v řečtině a Dostojevského Běsy doslova počmáral svými poznámkami. Uviděl před sebou jinou kariéru, než jakou si vysnila jeho matka. Nenáviděný a vězení připomínající kněžský seminář nedokončil. Legenda o tom, že jej vyloučili z politických důvodů, vznikla účelově až později. 

Budoucí agitátor, revolucionář a nakonec diktátor Stalin se však od metropolity nelišil tolik, jak by se na první pohled zdálo. Kněžské vzdělání ve Stalinovi vypěstovalo smysl pro dogmatiku. Nikdy se z něj nestal filozof, který by svět obdaroval novými a překvapivými myšlenkami. Ale uměl jako inkvizitor střežit tu správnou víru a nauku, dovést ji do důsledků a trvat na jejím dodržování a uvádění do praxe. Možná překvapí, že se za své kněžské vzdělání nestyděl a v soukromí rád a často používal příměry a žargon z církevního prostředí.

Dělníky nepotřeboval

V prvních letech své revoluční činnosti působil Stalin mezi dělníky. V praxi to znamenalo přesvědčovat je o správnosti marxistických ideálů. Stalin chodil podobně jako potulný kněz či misionář a šířil svou „víru“. Snažil se přesvědčit pracující k akci. Dalo to dost práce. Tehdejší revolucionáři zkrátka nefungovali jako politická strana, která by prosazovala názory pracující třídy. Naopak. Požár v lidských myslích bylo třeba teprve zažehnout. Stalin a jemu podobní chodili mezi dělníky, aby je přesvědčili o tom, co si mají myslet.

Stalin prosazoval dělnické zájmy, aniž by s touto třídou nějak výrazně počítal. Na rozdíl od jiných sociálních demokratů zastával názor, že ve stranickém výboru dělnické strany žádné dělníky nepotřebují. Profesionální revolucionáři to přece zvládnou sami, rychleji a lépe. Cynismus? Jistě. Z machiavellistického hlediska však měl Stalin pravdu, jak ukázala jeho úspěšná budoucnost. Na rozdíl od řady utopistů a idealistů vedl politiku, která směřovala k vítězství.

Udavač?

Stalinovi nikdy nechyběla jistota, že jeho přesvědčení je to správné. A za přirozené považoval, že druzí jej budou následovat. Svědčí o tom i jedna nedoložená spekulace z období, kdy opustil kněžský seminář. Tehdy kdosi udal jeho spolužáky. Kvůli porušení školních pravidel potkalo hned několik studentů najednou vyloučení ze školy. Chlapci poté svou nenávist vrhli do politiky a začali se věnovat revoluci podobně jako jejich bývalý spolužák Stalin. Kdo je udal? Mohl to udělat jejich kamarád Stalin, aby tak expresně získal řadu přívrženců, pro něž bude představovat autoritu a bude si moci hrát na vůdce?

Od prvních chvil, kdy mladý Stalin vstoupil na dráhu revolucionáře, projevoval značnou nechuť k jakýmkoliv demokratickým principům. Pravdu měl vždy on. Odmítal se podvolovat názorům jiných, a to dokonce i tehdy, když přišel jako nováček mezi ostřílené straníky. Předpokládal zkrátka, že bude po jeho. Když na jeho argumenty neslyšeli, začal okamžitě jednat na vlastní pěst a zřídil vlastní frakci, v níž měl rozhodující slovo on sám. Této taktiky se v podstatě držel celý život. Měl neobyčejný smysl pro zákulisní politiku a dokázal vždy podkopat moc svých oponentů. Zdá se, že ve svém životě ctil jedinou autoritu, k níž vzhlížel – Lenina. Tomu jedinému se dokázal podvolit, ačkoli ne bezvýhradně. Stalin neposlouchal nikdy a nikoho.

Lupič a mafiánský boss

K nejdramatičtějším epizodám Stalinova mládí patří nepochybně jeho účast na loupežných přepadeních. Není divu, že právě tyto kapitoly se v jeho životopise retušovaly. Vlastně už v době, kdy k přepadením docházelo, bylo lepší o účasti pomlčet, a to i před spolustraníky. Oficiální politika sociální demokracie, k níž tehdy Stalin patřil, totiž tento způsob získávání peněz nepřipouštěla. Pro Stalina byl však každý způsob, jak pomoci revoluci, dobrý. Úspěšná politika vždy potřebuje finanční zdroje. Stalin, který chápal politiku jako boj a válku, se násilí neštítil. Údaje o tom, zda se přepadení bank osobně účastnil, se liší. Pravděpodobně vše pouze řídil zpovzdálí. Fungoval jako mafiánský boss, který akci naplánuje a potom ji sleduje z bezpečné vzdálenosti, aby se vždy mohl tvářit, že jeho ruce zůstaly čisté. Do akce se zapojil až tehdy, když v prstech svíral pytel s uloupenými penězi.

Podle historika Simona Sebaga Montefioreho, autora knihy Mladý Stalin, řídil budoucí gneralissimus i slavné bankovní přepadení v Tiflisu v červnu 1907. Tehdejší událost se dostala dokonce do světového tisku a Stalin mohl nabýt pocit, že píše světové dějiny. Nevíme, kolik přesně Stalin se svou bandou ukořistil, šlo asi o 300 tisíc rublů. Tato částka by v dnešní době představovala kupní sílu milionů dolarů. Pořádný příspěvek pro stranickou pokladnu! A co teprve pro soukromé výdaje revolucionářů!

Bilance akce? Na rušné ulici, kde banda transport s penězi přepadla, zůstala ležet roztrhaná těla a desítky zraněných – převážně z řad náhodných kolemjdoucích. Stalin šel za svým gangsterským cílem s mimořádnou brutalitou, která připomíná spíš divoký západ než Evropu 20. století. Při pohledu na prolitou krev se nabízí srovnání s jiným odbojem, který bývá odsuzován kvůli nevinným obětem. Příznivci komunismu vykazují často neobyčejnou ochotu omlouvat zvěrstva, které za sebou zanechali apoštolové komunismu. Jedním dechem ale odsuzují bratry Mašíny, kteří ve jménu boje proti komunismu rovněž zabíjeli. V případě bratří Mašínů lze mluvit o kontroverzních činech, v případě Stalina však je možné použít pouze slovo masakr.

Vězeň „bez chyby“

Revolucionáři v carském Rusku velmi často používali přezdívky. Šlo vlastně o krycí jména usnadňující politickou činnost v ilegalitě. Stalin sám používal hned několik pseudonymů. Jméno Stalin přijal až kolem roku 1910. Dlouhá léta byl znám jako Koba. Toto jméno přijal po hrdinovi knihy Otcovrah gruzínského spisovatele Kazbegiho. Dílo inspiroval boj Gruzínců proti Rusům. 

Stalin žil dlouhá léta prakticky neustále na útěku a musel se schovávat. Za ilegální politickou činnost jej několikrát zatkli. Deportovali ho na Sibiř, odkud opakovaně utíkal. Neuvěřitelné? Ne tak docela. Na rozdíl od pozdějších sovětských gulagů totiž carské Rusko zacházelo s politickými odsouzenci poměrně humánně. Tresty smrti sice také padaly, většinou však zůstalo u vyhnání na Sibiř. Zde však odsouzenec nemusel žít v táboře za ostnatým drátem. Mohl si svobodně najít ubytování a nesměl pouze svévolně opustit místo a navrátit se do centra politického života. 

Snad právě tehdy se Stalin poučil, že velkomyslnost vůči nepřátelům se nevyplácí. Na rozdíl od cara se chtěl odpůrců zbavit jednou provždy. Sibiř nikdy předtím nebudila takovou hrůzu jako v době, kdy zde Stalin vybudoval síť pracovních táborů. On zkrátka „chyby“ jako car nedělal.

Proč on?

Na otázku, proč právě lidé jako Stalin mohou uspět v dějinách a měnit svět, nenajdeme lehkou odpověď. Velikášství a pocit nadřazenosti v něm snad zažehla už matka, která vždy věřila v jeho budoucnost. Nespravedlnost otce a tvrdost matky ho zřejmě zbavila sentimentu a citlivosti vůči druhým. Škola mu dala dobré vzdělání, rozhled, systematičnost a houževnatost. Život v ilegalitě ho naučil podlosti. 

TIP: Po Stalinovi: Co se dělo v Sovětském svazu po smrti „Muže z oceli"?

Ale úspěšní politici musejí mít charisma a potřebují budit nejen strach, ale především dobrý dojem. Stalin dokázal hrát roli zábavného společníka. Tím si získával důvěru a také oslaboval ostražitost protivníků. I přes fyzické handicapy přitahoval řadu krásných žen. Přátelé a spolustranící se přiznávali, že neodolali jeho osobnosti a nejen že ho následovali, ale měli také tendenci ho napodobovat. Změnil dějiny světa. Dostoupal na vrchol. A jeho matka? Pocítila hrdost? Ne. Litovala, že se nestal knězem.