Stalinova smrt: Sovětského diktátora měli zachránit čeští lékaři

Vdobě úmrtí bylo Josifu Vissarionoviči Džugašvilimu celkem úctyhodných 74 let. V jaké byl zdravotní kondici a kterými fyzickými neduhy trpěl, však přesně nevíme, protože ostentativně pohrdal výsledky vyšetření a odmítal archivovat lékařské zprávy.

Utajené nemoci

Krutovládce doktorům zkrátka nedůvěřoval a léky, které od nich dostával, užíval nikoliv podle dodaných pokynů, ale podle svého vlastního uvážení. Před medikací navíc dával přednost alternativnímu způsobu léčby, jako byly sauna a termální koupele.

Něco málo však přece jen zrekonstruovat dokážeme. Soudě podle jeho zjizveného obličeje prodělal diktátor v dětském věku komplikované neštovice a dále se prý v mládí nakazil tuberkulózou a tyfem. Víme také, že měl srostlé dva prsty u nohou a kratší a špatně pohyblivou levou ruku. Toto zranění mu podle jeho slov způsobila kola kočáru, pod který v dětském věku spadl.

V pořádku ovšem nebylo ani srdce a krevní tlak. Za to mohl jeho životní styl, nadměrné kouření i spotřeba alkoholu, málo pohybu a záliba v přejídání. Na zdraví mu nepřidal ani všudypřítomný stres, za který zaplatil infarktem.

Zřejmého zhoršování Stalinova stavu a podráždění, které z něj plynulo, si byli vědomi nejen jeho nejbližší, ale také spolupracovníci. Někteří lékaři za ně však zaplatili krutou daň. Nenávist diktátora k bílým plášťům vyvrcholila v roce 1952, kdy nechal uvěznit svého osobního doktora Vladimira Vinogradova. Příčinou prý byla profesorova rada, aby zvolnil a začal uvažovat o důchodu. Do věznice jej pak následovali další kolegové, z nichž někteří byli z řad „vyvoleného národa“. Tento fakt dal vzniknout fámě o zločinném spolčení židovských šarlatánů, kteří usilují o smrt předních sovětských činitelů, včetně toho nejvyššího.

Diktátor se nehlásí

O Stalinových posledních dnech a hodinách toho víme poměrně hodně, je zde však i celá řada otázek, na které dodnes nemáme uspokojivé odpovědi. Rozhodně v noci na 1. března popíjel se svými nejbližšími spolupracovníky na svém sídle v Kuncevu nedaleko Moskvy. Veselil se až do brzkých ranních hodin a nic nenasvědčovalo tomu, že by měl nějaké vážnější zdravotní problémy. Naopak, odcházel v dobré náladě. Na lůžko se odebral přibližně ve 4.00 a osobním strážcům prý vzkázal, že si mají jít lehnout a v žádném případě ho nerušit. Tato věta se pak pro další vývoj událostí stala zcela klíčovou.

Po prohýřených nocích vstával Stalin obvykle kolem jedenácté. Toho dne se však ani k polednímu z jeho pokoje neozýval žádný zvuk. Podřízení byli ovšem zvyklí vstupovat až na zavolání, a proto se nikdo neodvážil ani nahlédnout. Zavolání ovšem stále nepřicházelo. O půl jedenácté v noci dorazil posel s dopisem z ústředního výboru a teprve tehdy nastal vhodný okamžik diktátora vyrušit. Do pokoje tak jako první vstoupil osobní strážce Pjotr Lozgačev, který měl na starosti předávání pošty. Na ten pohled nedokázal nikdy zapomenout...

Pomočený rudý car

Diktátor ležel na zemi u stolu v pyžamu nasáklém močí. Rozbité náramkové hodinky prý ukazovaly půl sedmé, čímž patrně zaznamenaly čas pádu těla. Mrtvý ještě nebyl, stále totiž dýchal a chroptěl. Brzy však upadl do bezvědomí. Členové ochranky jej uložili na gauč a zavolali své nadřízené, nikoli však doktora. Zdá se, že se každý obával spíš o sebe než o život svého šéfa. Ostatně koho vlastně zavolat? Vždyť osobní lékař i řada dalších kapacit seděla ve vězení.

V následujících hodinách přijeli kumpáni, kteří s ním předchozí noci popíjeli. Ani ti však neporučili zavolat odbornou pomoc. Že se vůdce nehýbe? No a? O nic nejde, vždyť jenom vyspává opici. Podle Chruščovových slov prý nehodlá být u toho, až se Stalin probudí a zjistí, v jak nedůstojném stavu se nachází. Určitě by si nepřál, aby jej všichni viděli v pomočeném pyžamu.

První lékaři se tak k nemocnému dostavili až druhý den ráno a v jejich čele stál profesor Lukomský. Tehdy už měl Stalin pravou polovinu těla zcela ochromenou, těžce dýchal a jeho tělesná teplota přesahovala 38 stupňů. Navíc zvracel krev. Zmatení lékaři mu alespoň přikládali pijavice, píchali injekce a rentgenovali plíce. Všem však bylo jasné, že je vůdce v posledním tažení.

Zázračný český přístroj

Kde tedy hledat pomoc? Protože většina prověřených lékařů byla toho času v nemilosti či přímo ve vězení, nezbývalo nic jiného, než se obrátit jinam. A právě zde začíná příběh československého lékaře.

Ještě ve třiapadesátém roce byla všeobecná víra v dobrotu despotického a krvelačného diktátora bez jediného kazu. Když se proto jistý brněnský lékař dozvěděl, že je Stalin v posledním tažení, chtěl ho za každou cenu zachránit. Marně mu jeho kolegové z Fyziologického ústavu Masarykovy univerzity vysvětlovali, že když s tím nic nenadělají soudruzi v Moskvě, oni asi víc nezmůžou. Jak to, že ne? Mají přece zázračný přístroj na oživení dýchání! Dotyčný asistent dokonce nelenil a aktivně jej nabídl sovětskému velvyslanectví. Ano, skutečně tu byl „elektrický stimulátor frenického nervu“, jenomže v té době testovaný pouze na zvířatech. Přece jej nemůžou prvně zkusit přímo na báťuškovi!

Za dveřmi však už postávali muži v kožených kabátech a žádali vydání zařízení a doprovod dvou lékařů, kteří ho dokáží obsluhovat. Tady ovšem nastal problém. Šlo sice o čas, ale na kádrování ho, zdá se, zbývalo dost. S přístrojem nakonec jel až zapálený komunista Pavel Nádvorník z Hradce Králové. Dopravili jej do Kremlu, a tam nečině čekal dlouhé hodiny. Poté mu oznámili, že už jej nepotřebují. Stalin zemřel. Snaživce proto zase vyexpedovali domů, tentokrát však bez přístroje.

Konspirační teorie

Džugašvili naposledy vydechl dne 5. března ve 21.50 moskevského času. Zemřel přirozenou smrtí, nebo byl zavražděn? A pokud by šlo o obyčejnou mrtvici, proč by zvracel krev? Otázka, která zaměstnává autory konspiračních teorií dodnes. Konečně, eticky problematické je i ono celkem neoddiskutovatelné neposkytnutí první pomoci.

V souvislosti s možnou otravou se často skloňuje jméno Lavrentije Pavloviče Beriji, který se zesnulým předcházející noci popíjel a měl tudíž mnoho možností mu cokoli přidat do nápoje. A důvod? Obával se, že v čistkách by byl další na řadě. O vraždě by mohl napovídat i fakt, že Stalin prý měl poslat své osobní stráže spát, což mu nebylo podobné. Hlídačům tento vzkaz vyřídil jejich šéf Chrustalev a právě on byl Berijovým přímým podřízeným. Tím spíš se ostatní osobní strážci neodvážili vstoupit. A potenciální vrazi tak získali dost času, aby si účinek jedu pojistili. Ať už však za Stalinovou smrtí stál Berija, či nikoli, jisté je, že svého báťušku přežil o pouhý rok. Záhy jej totiž dal popravit úspěšnější Chruščov.

TIP: Po Stalinovi: Co se dělo v Sovětském svazu po smrti „Muže z oceli"?

Jedním z výroků, které se generalissimovi připisují, je, že smrt řeší všechny problémy, a není-li člověk, není ani problém. V jeho případě to však neplatilo. Sovětské impérium čekala dlouhá řada otřesů.