V polských lesích měl své doupě Himmler, Göring i Ribbentrop
Z téměř dvaceti sídel, úkrytů a velitelských stanovišť, které Adolf Hitler využíval, patří vůdcův hlavní stan u Rastenburgu, v pusté krajině východopruských Mazurských jezer, k těm nejznámějším. Své sluje zde měli i další nacističtí pohlaváři
Hitlerův denní rozvrh ani ve Vlčím doupěti nevybočoval ze zaběhnutého stereotypu. Vstával většinou pozdě, neboť často zůstával vzhůru až do ranních hodin. Po snídani se nechal informovat o situaci na frontách, v poledne se v budově štábu Wehrmachtu konala pravidelná situační porada začínající východní frontou, pak západní, následovaná záležitostmi námořnictva a letectva.
Předchozí část: Hitlerovo Vlčí doupě v polských lesích: Velitelství pro válku se Sovětským svazem
Život jako v klášteře
Ve dvě hodiny Hitler podepsal rozkazy a po obědě v důstojnickém kasinu do šesti odpočíval, případně přijímal návštěvy. Následovaly večerní rozbory situace v úzkém okruhu osob, zpravidla v jeho bunkru. V půl osmé se konala večeře a po ní následoval večerní čaj pro zvané, který se zpravidla měnil v dlouhé Hitlerovy monology.
Diktátor si na komfort nikdy nepotrpěl, jeho místnosti byly stroze vybavené, důsledně dodržoval vegetariánskou stravu a jeho milenka Eva Braunová jej taktéž nikdy ve Vlčím doupěti nenavštívila. Ospalou, zaběhnutou a celkově klidnou atmosféru rušily pravidelně v létě vzhledem k blízkým jezerům jen mračna komárů, kvůli nimž se pohyb mezi bunkry stával značně nepříjemným.
Další nacistické sluje
V okolí Mazurských jezer nestálo Vlčí doupě osamocené. Logicky se kolem něj seskupila další stanoviště štábů a nejvyšších špiček nacistického Německa. Zhruba 18 km na východ od něj se v Mamerkách nacházelo rozlehlé betonové městečko vrchního velitelství pozemních vojsk pod krycím názvem „Mauerwald-Anna“. Ve třech zónách o 180 objektech zde fungovala nejdůležitější oddělení generálního štábu. Své „Schwarze Schanze“ (Černé doupě) se šesti bunkry měl u dnešní polské obce Pozezdrze i vůdce SS Heinrich Himmler.
Velitelství Luftwaffe „Robinson“ se nacházelo poblíž jezera Goldap a maršál Hermann Göring měl vlastní stanoviště také o šesti bunkrech u městečka Pisz. Ministr zahraničí Ribbentrop zabral 20 km vzdálený zámeček Sztynort, dva betonové bunkry vedoucího říšské kanceláře Lammerse jako objekt „Wendula“ stály u samoty Radzieje. Konečně nelze také opomenout sídlo generála Reinharda Gehlena, velitele sekce armádní zpravodajské služby pro oblast východ, ve starém uzávěrovém fortu Boyen z roku 1856.
Vlčí doupě dnes
Hitler opustil Vlčí doupě 20. listopadu 1944. Po více jak měsíčním přemlouvání Wilhelmem Keitelem a Martinem Bormannem od chvíle, kdy na hranicích Východního Pruska stanula Rudá armáda. Až do začátku roku 1945 byl komplex udržován v provozuschopném stavu, nicméně do 20. ledna 1945 musely být všechny budovy vyklizeny a o čtyři dny později, když se Rudá armáda přiblížila takřka na dostřel, došlo k zahájení totální destrukce komplexu.
Na odstřel každého z gigantických bunkrů se spotřebovalo průměrně deset tun TNT a jejich stěny se rozlétly až do vzdálenosti 70 m. Dne 27. ledna vstoupila do Vlčího doupěte Rudá armáda. Dokonalé zničení komplexu mělo trpkou dohru pro jeho posledního velitele generála Friedricha Hossbacha – za to, že v rozporu s Hitlerovým přáním nebránil doupě do posledního muže, jej degradovali a měl být dokonce popraven. Poválečným problémem číslo jedna se stalo odminování celého prostoru. Skončilo až v roce 1955 po odstranění více jak 54 000 min.
Následně se ruiny staly vítaným zdrojem stavebního materiálu pro místní obyvatelstvo. Zužitkováno bylo prakticky vše, od vodovodních trubek po vytrhanou dlažbu a asfalt, takže do dnešní doby zůstaly jen holé, destrukcemi potrhané masy železobetonu jako symbolické náhrobní kameny. V roce 1959 se Vlčí doupě otevřelo veřejnosti a velkému návštěvnickému zájmu se těší dodnes. Při procházce mezi zarůstajícími troskami si dnes stěží dovedeme představit ponurou atmosféru tohoto místa, kde se rozhodovalo o osudech milionů lidí.
Nejlépe dochovaný je Göringův protiletecký bunkr, jeho stěna je přístupná po železných stupačkách. Dochovány jsou neporušené protipožární nádrže, ubytovna pro řidiče a piloty, hotel pro Alberta Sperra a generalitu. Relativně zachovalé jsou i objekty pracoviště stenotypistů, spojovací bunkr a bunkr všeobecného použití. I když jsou vnitřní prostory dnes již stěží identifikovatelné, stojí každopádně celý areál za návštěvu.
