František Bürger-Bartoš: Bojovník proti nacizmu i komunistický vězeň

Jihočeského rodáka z rodiny chalupníka a nájemce hostince v osadě Čertyně na Českokrumlovsku povolali ještě před maturitou v květnu 1916 do rakousko-uherské armády. V srpnu 1917 se dostal do italského zajetí a v březnu 1918 podal přihlášku do čsl. legií, kde jej zařadili do výzvědného oddílu u III. italské armády. Do vlasti se František Bürger vrátil v hodnosti podporučíka a funkci velitele čety, s níž se zúčastnil bojů o Těšínsko (1919) a války s maďarskými bolševiky o Slovensko (1918–1919). V armádě již zůstal a v roce 1928 v hodnosti kapitána úspěšně absolvoval Válečnou školu. Jelikož dobře ovládal němčinu, italštinu, francouzštinu i maďarštinu, působil ve zpravodajské službě. V kritickém roce 1938 již v hodnosti podplukovníka generálního štábu sloužil jako náčelník štábu 5. pěší divize v Českých Budějovicích.

Příprava povstání

Během německé okupace pracoval po celou dobu v odboji. Podle rodné chalupy používal krycí jméno „Bartoš“, které časem dostala i jeho odbojová skupina. Ta dala na počátku povstání základ Vojenskému velitelství Velké Prahy „Bartoš“, v němž Bürger zastával funkci náčelníka štábu. Jádro skupiny tvořili důstojníci zaměstnaní spolu s ním za okupace na protektorátním ministerstvu financí, kde se mohli společně v pracovní době věnovat odbojové činnosti. Po úderu gestapa proti poslední garnituře Obrany národa, jejímž členem Bürger byl, se jeho skupina od léta 1944 plně soustředila již jen na plán povstání v Praze.

Připravila základní velitelskou strukturu, snažila se podchytit české uniformované sbory v čele s policií a četnictvem, formovala ilegální prapor z bývalých příslušníků pohraniční finanční stráže a nachystala plán na přerušení 6 000 telefonních linek patřících německé armádě, gestapu, okupačním úřadům i německým civilistům, což se pak 5. května 1945 podařilo realizovat a ochromit tím německé jednotky v Praze. Skupina „Bartoš“ měla také připraven zvláště důležitý trumf v podobě zajištění hlavního krytu pražské protiletecké ochranné policie v podzemí v Bartolomějské ulici číslo 5.

Zde se nacházela samostatná spojovací ústředna, na níž bylo napojeno 35 přístrojů policejní a státní sítě; zvláštní linky pro spojení s šesti pražskými policejními úseky, dále spojení s ředitelstvím drah, pošt, pražským požárním sborem a pozorovatelnami na petřínské rozhledně a Staroměstské radnici. Tento kryt měl i dálnopisné spojení nejen na policejní úseky, ale i na všech 46 policejních revírů, takže rozkaz mohlo přejímat současně kompletních 52 účastnických policejních stanovišť.

Fungovalo zde i rozhlasové zařízení, které díky kabině s mikrofonem umožňovalo přepojení na rozhlas státní, stejně jako místní. Současně kryt disponoval také interním policejním rozhlasem, který sloužil velitelským účelům pro případ selhání telefonu. Činností Bartošovy skupiny tak vzniklo beze sporu strategické stanoviště, ze kterého se dalo efektivně řídit povstání v tak velkém městě, jako je Praha.

Za zásluhy kriminál

Po skončení války jej vzhledem k nepřízni sovětských spojenců záhy uklidili z Prahy – nejprve do funkce velitele čs. mise při spojenecké kontrolní komisi v Budapešti. Později působil jako čs. vojenský atašé v Paříži. Své krycí jméno Bartoš přijal s rodinou za své jméno občanské. V roce 1946 jej čekalo povýšení do hodnosti brigádního generála. Po komunistickém převratu byl v září 1948 z Paříže odvolán do Prahy a ustanoven velitelem Nejvyšší vojenské akademie, již v říjnu 1949 však musel z armády odejít a v květnu 1950 jej zatkly orgány StB.

Pro přečin nedbalého uchovávání státního tajemství (ve svém bytě měl letecké snímky z předmnichovského období) si vyslechl rozsudek osmi měsíců vězení a degradace na vojína. Ani po odpykání trestu se ale na svobodu nedostal. Z komunistických kriminálů vyšel až v lednu 1953. V listopadu 1957 jej soud zprostil původní obžaloby a navrátil mu generálskou hodnost. V roce 1962 postihl Františka Bürgera-Bartoše záchvat mozkové mrtvice, následkem čehož ochrnul na levou část těla. Až do své smrti 15. října 1964 zůstal upoután na lůžko.