Frank Sinatra: Nikdy neuměl noty, přesto se stal největším hlasem století

Potomek italských imigrantů se doslova „prozpíval“ životem. S písničkami začal už krátce po narození v roce 1915 a nepřestal až do roku 1995, tři roky před smrtí, kdy mu v celoživotní vášni již bránily dýchací obtíže a problémy se srdcem. Jeho hlas tak formoval dějiny populární hudby po desítky let a Frank Sinatra se stal jednou z nesmrtelných ikon showbyznysu. 

Jeho porod provázely komplikace, které však měly paradoxně pozitivní dopad na uměleckou kariéru. Lékaři museli chlapečkovi vážícímu 6,1 kg pomoct na svět kleštěmi, jež mu způsobily několik jizev na tváři, uchu a krku a perforovaly mu ušní bubínek. V důsledku zmíněného trvalého poškození ovšem nemusel již jako mladý muž v roce 1941 nastoupit vojenskou službu a místo toho se mohl dál věnovat zpěvu.

Odmala vyrůstal pod vlivem jazzových bigbandů a zejména slavného Binga Crosbyho, a když se s ním coby dvacetiletý poprvé setkal, také se pevně rozhodl pro dráhu profesionálního zpěváka. Za svým snem šel velmi tvrdohlavě, a tak se z Francise Alberta Sinatry stal Frank Sinatra, jehož umění lidé obdivují dodnes.

Dětství v hospodě

Jeho matka Dolly pracovala jako porodní asistentka a kromě toho, že pomáhala dětem na svět, prováděla rovněž ilegální potraty u italských katolických dívek, čímž do rodinného rozpočtu přispívala nemalými částkami. Otec Antonio boxoval pod jménem Marty O’Brien a později se přidal k hasičskému sboru v Hobokenu, kde rodina žila. Jako dítě trávil Frank mnoho času i v jejich malé taverně: Přes den tam psal úkoly a večer si občas stoupl ke klavíru a zpíval. 

Vztah k hospodám a klubům mu vydržel po celý život, rád v nich zpíval i vysedával a bavil se s lidmi. Občas se však v jeho blízkosti pohybovali také jedinci nepatřící ke „slušné společnosti“. Sinatra proto opakovaně čelil obviněním, že se stýká s mafií a jeho kariéru podporuje organizovaný zločin. FBI na umělce dokonce vedla spis o 2 403 stranách, ale nikdy jej z ničeho neobvinila a sám Sinatra veškerá podobná tvrzení odmítal.

První úspěchy

Coby náctiletý se Frank přidal k místní kapele 3 Flashes. Muzikanti ho ovšem přijali jen proto, že se jim pro ježdění po vystoupeních nesmírně hodilo jeho auto. Zištný krok se každopádně vyplatil: Mladý zpěvák totiž nové kolegy přesvědčil, aby se zúčastnili rozhlasové talentové show Edwarda Bowese pro amatéry – a nakonec vyhráli první cenu, půlroční smlouvu na turné po Spojených státech na pódiích i v rozhlase. Přejmenovali se na Hoboken Four, Sinatra se stal kapelníkem a k závisti ostatních si užíval velkou pozornost dívek.

S kapelou se však záhy rozloučil a přidal se k orchestru Harryho Jamese, s nímž následně vydal svou první komerční nahrávku From the Bottom of My Heart. Sinatra se sice nikdy nenaučil noty, ale od mládí na svém hlase tvrdě pracoval, a sklízel tak plody například v podobě rozšiřujícího se rozsahu. Jenže bez ohledu na to měly nahrávky s Jamesem slabé prodeje a frustrovaný zpěvák podléhal dojmu, že mu vysněný závratný úspěch uniká.

Touha po sóle

Dosáhl jej až s kapelou Tommyho Dorseyho, k níž se připojil v roce 1940. Během prvního roku nahráli přes čtyřicet písní a teprve tehdy začal být mladý umělec spokojený. Kapelník na něj měl silný vliv, takže od něj Sinatra postupně převzal manýry i některé rysy – kupříkladu vždy trval na perfektních výkonech. V červnu 1940 se Dorsey stal dokonce kmotrem jeho dcery Nancy. Blízké přátelství však narušilo Frankovo rozhodnutí orchestr opustit a zamířit na sólovou dráhu, k čemuž ho hnala především touha soutěžit se svým někdejším idolem Bingem Crosbym. 

Problém spočíval v tom, že smlouva zaručovala Dorseymu 43 % ze Sinatrových celoživotních výdělků v showbyznysu. Po soudních tahanicích jej nakonec nechal kapelník jít, což se ovšem neobešlo bez drbů v tisku, že zpěvák využil vazby na zločinecké organizace, aby dosáhl svého. Ať už se jednalo o pistoli u hlavy, nebo tučný úplatek, dramatická epizoda blízký vztah obou mužů nenávratně zničila. Jako poslední Dorsey Frankovi řekl: „Doufám, že spadneš na p*del!“ 

Sinatramánie

Následující dva měsíce po odchodu z orchestru znamenaly pro Sinatru noční můru. Nenašel jediné místo, kde by mohl zpívat, a cítil se být v kariéře o několik let zpátky. Jenže v prosinci 1943 zazvonil telefon a věci nabraly rychlý spád. Bob Weitman, režisér slavného divadla Paramount, měl pro zpěváka nabídku snů: Vystoupit v Paramountu na silvestra, hned po swingové legendě Bennym Goodmanovi. 

Onoho večera na konci roku se stalo něco neuvěřitelného: Na pódium vešel plaše působící muž, ale jakmile začal zpívat, publikum zešílelo. Diváci křičeli nadšením, dupali, tleskali a snažili se dostat co nejblíž. Do té doby v podstatě neznámý umělec si najednou užíval davy fanoušků. Nastala skutečná mánie, kterou později překonali snad jen Beatles. Paramount prodloužil Sinatrovi show z jednoho dne na měsíc a pak na další dva. Zpěvák tehdy vystupoval i sedmkrát denně.

Propad a comeback

Sinatra byl najednou všude: Jeho hlas zněl z pódií i z rozhlasu, a zpěvák se dokonce objevil na stříbrném plátně, přičemž hned v prvním filmu Higher and Higher hrál sám sebe. Následovaly další snímky a Frank měl čím dál víc práce. Mezi léty 1945 a 1946 zpíval ve 160 rozhlasových pořadech, 36krát nahrával a natočil čtyři filmy. V roce 1946 vystupoval i 45krát za týden a denně odzpíval stovku písní. Na přelomu 40. a 50. let však začala jeho sláva upadat, což znamenalo také ztrátu nahrávacích a filmových smluv. 

Umělec se tím však nenechal vyvést z míry a hned v roce 1954 slavil velkolepý comeback, když za vedlejší roli ve filmu Odtud až na věčnost získal Oscara. Opět se tedy těšil uznání a na konci 50. let založil vlastní nahrávací společnost Reprise, kde kromě něj natáčeli třeba Neal Young či Joni Mitchellová. Reprise dodnes vydává Sinatrova alba, jde však o domovskou značku například i pro kapely Green Day, The Smashing Pumpkins nebo pro Erica Claptona.

Krysí banda

V polovině 60. let se Sinatra opět nacházel na vrcholu. Získal Grammy za celoživotní dílo, čímž se završila předchozí desítka stejnojmenných cen. Spolu se Sammym Davisem Jr., Deanem Martinem, Peterem Lawfordem, Joeyem Bishopem, Humphreym Bogartem a dalšími vytvořili neformální skupinu Rat Pack neboli „banda krys“: Vystupovali na koncertech v Las Vegas a objevovali se také ve filmech. 

Jedna z teorií o vzniku netradičního názvu zní, že když Bogartova manželka viděla, jak se její muž s přáteli vrací v noci z Vegas, řekla jim, že „vypadají jako zatracená banda krys“. A přestože šlo o mužské uskupení, objevovaly se po boku pánů i ženy, včetně Shirley MacLaineové, Judy Garlandové nebo třeba Marylin Monroe. Las Vegas se pro Sinatru a jeho kumpány stalo uměleckou domovinou.

Poslední takty

Na začátku 70. let se Sinatra rozhodl odejít do důchodu, ale po dvou letech se vrátil s albem Ol’ Blue Eyes Is Back a s televizním pořadem. Roku 1976 pojal za svou čtvrtou manželku Barbaru Marxovou a zůstali spolu až do jeho smrti na sklonku milénia. 

TIP: Když Brouci dobyli Ameriku: Jak se rodila nesmrtelnost beatlemánie

Následovalo ještě mnoho úspěchů a ocenění, včetně Prezidentské medaile svobody, Zlaté medaile Kongresu či rakouského Čestného kříže za vědu a umění I. třídy. Časopis Playboy Sinatru sedmkrát zvolil mužským vokalistou roku a magazín Down Beat jej několikrát jmenoval i osobností roku. Přestože jeho poslední koncerty provázely zdravotní komplikace a musel využívat čtecí zařízení, vystupoval zpěvák až do roku 1995. Jeden z největších hudebních interpretů 20. století odešel o tři roky později, ale jeho písně a filmy s námi zůstávají dál.