Ferrari antického světa: Antičtí vozatajové byli skutečnými atletickými bohy

Jako každou významnou tradici, i tuto si Římané vypůjčili od svých učitelů Řeků. A jako vše, co převzali do své kultury, také závody vozatajů pořádně vylepšili a přidali jim na pompéznosti. Obvyklé řecké dvojspřeží se obyvatelům Říma zdálo málo výkonné, a tak před hbité dvoukolky zapřahali čtyři koně, a při výjimečných příležitostech dokonce šest. 

Za Julia Caesara v 1. století se začalo stavět i speciální koňské závodiště, tzv. hipodrom. V porovnání s Řeky vybudovali Římané grandiózní sportovní stánek. Mezi pahorky Palatinem a Aventinem, které patřily k nejstarším osídleným místům města, vzniklo jedno z největších závodišť v dějinách – Circus maximus. Konstrukce ve tvaru podkovy obepínala závodní prostor o šířce 190 metrů a délce 610 metrů a tribuny pojaly až 150 tisíc lidí (po úpravách ve 4. století dokonce 250 tisíc). Právě tam se pak konala klání, jež hýbala římským světem. 

Muži na rychlých vozech

Postupně se ustálil systém, jenž se osvědčil i v případě gladiátorských zápasů: Po celém impériu vznikaly soutěžní stáje s majiteli, manažery a závodníky, kteří se utkávali v místních menších arénách. Pokud některý borec nad ostatní vyčníval, záhy jej odchytil lovec talentů a poslal ho do Říma. Protože se většinou jednalo o otroky, dotyčný nemohl do „draftu“ mluvit.

V hlavním městě pak dostal mladý muž šanci ukázat, co umí, v jednom ze čtyř dominantních týmů, které směly závodit ve Velkém cirku. Červená, Zelená, Modrá a Bílá stáj pravidelně měřily síly v kláních, jež bychom dnes mohli přirovnat k závodům Formule 1 – se vší slávou, pompou, velkými vítězstvími i tragickými prohrami. Každý tým měl základnu fanoušků, kteří chodili oblékaní v „domácích“ barvách a scházeli se v krčmách zasvěcených dané stáji. Nebývalo nijak neobvyklé, že se příznivci jednotlivých klubů před zvláště napjatými závody na ulici servali. Dobové prameny uvádějí, že názorové rozdíly na kvalitu soupeřících týmů patřily k nejčastějším důvodům pouličních nepokojů. 

Mezi sportem a vírou

Satirik Iuvenalis dokonce na přelomu 1. a 2. století napsal, že když v Římě prohraje Zelený tým, celé město se náhle ponoří do hlubokého smutku, jako by se odehrála strašlivá bitva, v níž národ ztratil mnoho synů. 

V Byzancii, kam se sport přirozeně přesunul, se pak fanoušci jednotlivých stájí začali dělit i podle názorů na křesťanskou víru: Zatímco Modří patřili k ortodoxním vyznavačům, Zelení se přikláněli ke kacířským monofyzitům. Z jejich půtek vzešlo rovněž tzv. povstání nika, největší občanské nepokoje v historii Konstantinopole, po nichž lehla polovina města popelem a desítky tisíc lidí zemřely. 

Kolize divákům pro radost

Závody bývaly plné vzrušení a adrenalinu. Konaly se každých 66 dnů a v jediný den se mohlo odehrát až 24 startů. Jezdci se vždy seřadili v uzavřených boxech, které se pak zaráz otevřely a vozy vyrazily na dráhu. Davy ovšem nejprve skandovaly jména týmů a nedočkavě vzhlížely k vyvýšenému balkonu: Tam usedal císař nebo důležitý úředník a upuštěním kapesníku dával povel ke startu. 

Jak se na extraligu sluší, šlo o nesmírně tvrdou hru. Sedm předepsaných kol skýtalo dost času k taktizování i k pokusům vyřadit protivníka. Snaha natlačit soupeře na vnější zeď cirku či na sloupky, jež dráhu vymezovaly zevnitř, záměrné kolize, nebo i napadání kolegů bičem patřily k běžným praktikám – a diváci je milovali. Vozatajové si navíc ovazovali opratě okolo zápěstí, aby se mohli v zatáčkách přidržovat. V případě srážky se však lehké a křehké vozy snadno rozpadaly na kusy, vozataj skončil na zemi tažený čtveřicí divokých hřebců a ještě se přes něj mohli převalit soupeři. K povinné výbavě proto patřila kožená helma i dýka, která umožňovala opratě přetnout a zachránit si holý život. 

Brzký konec kariéry

Nejhorší kolize se odehrávaly v ohybu dráhy, kdy závodník často i vylétl z korby nebo se celý vůz převrátil – a davy bouřily. Zranění bývala fatální, a pokud postižený vyvázl, obvykle dožíval jako mrzák. Většina závodníků završila kariéru mezi 20. a 25. rokem života. Mnohdy se jednalo o dobrý kalkul, protože v té době už šlo o dobře zajištěné, či přímo movité muže, kteří se díky výhrám v cirku vykoupili z otroctví – poté, co část peněz odvedli domácí stáji. V závodech se točilo takové bohatství, že se nad ním i dnes tají dech. 

Dochoval se dokonce příběh nejslavnějšího závodníka antiky. Gaius Appuleius Diocles se narodil na území dnešního Portugalska do kupecké rodiny, ale jeho láska k závodům a talent ho záhy dovedly do Říma. V 18 letech tam získal angažmá u Bílého týmu, téměř okamžitě se stal obdivovanou hvězdou a o něco později přestoupil ke konkurenčním Zeleným. Nakonec tuto „superstar“ získali Červení a nejspíš Dioclovi nabídli tak skvělé podmínky, že zůstal 15 let – prakticky do konce své kariéry ve 42 letech. Za tu dobu se zúčastnil 4 257 závodů, z nichž 1 462 vyhrál a ve zbytku téměř vždy skončil druhý. Jeho specialitou prý bylo držení se na samém konci závodního pole a poté sprint ve finiši, což fanoušci k zbláznění milovali. 

TIP: Antičtí bojovníci MMA: Zápas (téměř) bez pravidel má své kořeny v Řecku

Za svoji kariéru si vydělal přes 36 milionů sesterciů, tedy dost peněz na pokrytí ročních výdajů celého města na jídlo nebo pětiny ročního žoldu římské armády! Profesor klasické historie Peter Struck částku přepočítal na dnešní ceny a dospěl k závěru, že si Diocles přišel celkem na ekvivalent 15 miliard dolarů, tedy asi 330 miliard korun. A to z něj dělá bezkonkurenčně nejlépe placeného sportovce všech dob.