Felix von Luckner: Poslední plachetní korzár německého císaře Viléma (2)

Ve válkách moderní doby rozhoduje o vítězství více než odvaha a důvtip bojovníka dokonalost a početní převaha nasazených zbraní. Na druhou stranu se v nich mohou prosadit i jednotlivci, kteří tato železná pravidla obracejí naruby. Jedním z nich byl i Felix von Luckner

28.06.2018 - Jiří Kučera



První obětí korzára se stal 9. ledna 1917 nedaleko Azorských ostrovů britský uhelný parník Gladys Royal a o den později loď Lundy Island. Seeadler se poté přesunul jižněji, do oblasti mezi Brazílií a Afrikou. Francouzskému trojstěžníku Charles Gounoud se 21. ledna pokus uniknout nezdařil, ale před potopením ještě odeslal radiodepeši o přítomnosti německého korzára. Kanadský škuner Perce, dostižený 24. ledna, tak již o působení Seeadleru věděl.

Předchozí část: Poslední plachetní korzár německého císaře Viléma (1)

Korzárova tučná kořist

Ale skóre nadále narůstalo: 3. února šel ke dnu čtyřstěžník Antonin a 9. února italský trojstěžník Buenos Aires s nákladem chilského ledku. Západně od Kapverdských ostrovů pak Němci 19. února dostihli a potopili čtyřstěžník Pinmore. Ironií osudu bylo, že se právě na této lodi Felix von Luckner plavil v roce 1902.

Ráno 26. února Němci zastavili loď British Yeoman, vezoucí vítaný náklad kuřat a prasat. Téhož dne se kořistí Seeadleru stal i francouzský trojstěžník La Rochefoucauld. Zajatí Francouzi von Lucknerovi také prozradili, že je nedávno zastavil britský křižník, který po korzárovi pátral. Ani vědomí, že jsou mu pronásledovatelé na stopě, však německému veliteli nebránilo, aby 5. března nepotopil francouzský křižník Dupleix.

Dlužno dodat, že po celou dobu plavby dbal von Luckner o to, aby nikdo z posádek a cestujících zničených lodí nedošel úhony. Výjimkou se stala smrt námořníka Douglase Pageho 10. března 1917. Seeadler k sobě tehdy přilákal britskou loď Horngarth fingovaným požárem na palubě a následně zahájil palbu z děl. Page, který zahynul na palubě Horngarthu při zásahu parovodního potrubí, se stal jedinou známou obětí Lucknerových útoků.

Nechtění hosté

Jelikož téměř 250 zajatců na palubě Seeadleru představovalo stále větší přítěž, rozhodl se kapitán vysadit je na pevninu. Využil k tomu francouzský trojstěžník Cambronne, zajatý 20. března, který zajatce dopravil do Ria de Janeira.

I s Royal Navy v patách se Lucknerovi podařilo proniknout kolem Hornova mysu do Tichého oceánu, kde v průběhu června a července 1917 potopil své poslední oběti: americké obchodní škunery A. B. Johnson, R. C. Slade a Manila. Protože Seeadler potřeboval údržbu, vydal se ji kapitán provést k atolu Mopelia, asi 450 km od Tahiti.

Seeadler však byl příliš velký, než aby mohl vplout do chráněné laguny, a musel zakotvit mimo ni. Nevhodné kotviště a zřejmě i nedbalost strážního důstojníka způsobily, že 2. srpna 1917 loď na skaliscích u Mopelie ztroskotala. Posádka i 46 zajatých námořníků tak uvízli na ostrůvku. Podařilo se však zachránit zásoby, zbraně i dva čluny. 

V zajetí

V jednom z nich se kapitán s pěti muži znovu vydal na moře. Chtěl doplout na Fidži, zmocnit se nějaké plachetnice a po návratu na Mopelii dál pokračovat ve své misi. U ostrova Wakaya však Němce zadrželi a poté uvěznili v Motuihe na Novém Zélandu. Ani zde se von Luckner a jeho muži nesmířili s myšlenkou, že pro ně válka skončila. Dne 13. prosince 1917 z Motuihe uprchli na motorovém člunu velitele zajateckého tábora a záhy se dokonce zmocnili škuneru Moa.

To už ale byla na odvážné uprchlíky uspořádána štvanice a 21. prosince 1917 je dostihla hlídková loď USS Iris. Felix von Luckner strávil zbytek války na Novém Zélandu, do vlasti ho repatriovali v roce 1919. Ostatní členové posádky také nezaháleli. Ukořistili francouzskou bárku Lutece, jež připlula prozkoumat vrak Seeadleru, a na ní se pokusili vrátit do vlasti. Poblíž Velikonočního ostrova však loď narazila na skálu a potopila se. Všichni námořníci se sice zachránili, skončili však až do ledna 1920 v chilské internaci. I tak je pozoruhodné, že von Lucknerova posádka za 225 dní plavby potopila 14 lodí o více než 28 000 BRT. 

Mořský ďábel

Von Luckner, jenž si díky svým válečným činům vysloužil přezdívku Seeteufel – Mořský ďábel, pokračoval v aktivní službě u Reichsmarine až do května 1922, kdy ji opustil v hodnosti korvetního kapitána. Své zážitky pak barvitě vylíčil v knize Mořský ďábel, dobrodružství mého života, která si, stejně jako jeho přednášková turné, získala značnou popularitu. Občas přitom nerozlišoval pravdu a fikci, a tak je třeba dílo brát s jistou rezervou.

V roce 1924 se světoběžník Luckner ve Švédsku znovu oženil s Ingeborg Engeströmovou a o dva roky později vyplul na čtyřstěžníku Vaterland na takzvanou misi dobré vůle. Ta měla světu po prohrané válce ukázat Německo zase v příznivém světle. Když jeho loď, později přejmenovaná na Mopelia, padla v roce 1935 za oběť požáru, pokračoval v plavbách na palubě jachty Seeteufel. Během těchto cest uskutečnil řadu přednášek a byl většinou vítán jako opravdová celebrita. Velký ohlas vzbudila jeho návštěva Nového Zélandu roku 1938, ale blížící se válka další plavby přerušila. Navíc se po návratu do Německa musel zodpovídat z vážných obvinění z incestu a pedofilie

Otazníky zůstávají 

Penzionovaný hrabě pak žil po celou druhou světovou válku v domě po své matce v Halle. Když se 16. dubna 1945 k městu přiblížily americké jednotky, nabídl se, že s nimi zprostředkuje vyjednávání. Spolu s penzionovaným majorem Huholdem překročil frontovou linii, kde narazil na Ala Newmana, válečného zpravodaje Newsweek, s nímž se znal již před válkou. V jeho doprovodu se dostavil do štábu 104. americké pěší divize, aby vyjednával s generálem Terry Allenem.

Výmluvný Luckner, který z přednáškových turné věděl, jak si získat Američany, dosáhl svého. Dne 17. dubna 1945 v 10.55 se německé jednotky stáhly směrem na jih a Halle mohlo být prohlášeno za otevřené město navzdory tomu, že Hitler rozkázal bránit je do posledního muže. Luckner se pak po příchodu sovětských okupačních vojsk přestěhoval do západní části Německa.

Mimo jiné i za podíl na záchraně města obdržel v roce 1953 od spolkové vlády Velký záslužný kříž. Hrabě Felix von Luckner zemřel 13. dubna 1966 v Malmö. Spory mezi jeho příznivci, kteří v něm vidí jednoho z posledních romantických mořeplavců či zachránce Halle, a odpůrci, poukazujícími na přílišné vychloubání, oportunní postoj k nacismu, nebo dokonce pedofilní sklony, však přetrvávají dodnes. 

  • Zdroj textu

    Válka Revue

  • Zdroj fotografií

    Wikimedia


Další články v sekci