Evita a Perón: Ochránci nacistických zločinců, kteří pozvedli Argentinu

Juan a Evita… Osudová láska, legendární pár, námět pro film i muzikály. Vztah argentinského prezidenta s herečkou z nuzných poměrů, kteří se společně zastali chudých a utlačovaných, má nesporně romantický rozměr, tolik milovaný Hollywoodem i časopisy pro dámy středních let. Pod pozlátkem příběhu se však nachází mnohem hlubší a temnější rovina. 

Juan Perón si neváhal moc urvat a zúčastnil se hned dvou vojenských převratů. Později, už na postu prezidenta, mu při získávání popularity pomohla jeho žena Eva coby účinný nástroj propagandy. Bojovník za práva dělnictva se inspiroval ve fašistické Itálii a své politické odpůrce neváhal věznit. Otevřel náruč nacistickým zločincům a mnohé z nich nechal v Argentině žít pod dobrým krytím, výměnou za služby státu. Vztah Juana a Evity (neboli „Evičky“) má dvě zcela odlišné podoby a jejich politické dědictví se na stavu jihoamerické země podepisuje dodnes. 

Konec otroctví

Perónova rodina patřila ke střední třídě a Juan zpočátku neměl nakročeno k velkým cílům. Vystudoval sice vojenskou akademii, ale jeho výsledky nebyly valné a k moci se začal prodírat až prostřednictvím státních převratů: Roku 1930 pomáhal coby řadový důstojník svrhnout prezidenta Hipólita Yrigoyena. V roce 1938 pak jako vojenský atašé procestoval Evropu a seznamoval se tam s jednotlivými politickými systémy. Domů si přivezl obdiv k efektivitě fašismu i nacionálního socialismu a k zapojení dělnictva do chodu státu. 

Roku 1943 se stal jedním z osnovatelů dalšího puče, po němž získal post ministra práce. Zhostil se jej se vší vervou a s inspirací načerpanou v Itálii převáděl do praxe své přesvědčení, že k úzké vládnoucí elitě je potřeba vytvořit politickou protiváhu angažovaného dělnictva. Po nástupu do funkce proto ze všech sil pracoval na zlepšení života obyčejných lidí, s nimiž se dřív nakládalo takřka jako s otroky. Na jeho popud vznikla mimo jiné řada odborových unií a byla zavedena placená dovolená či minimální mzda. Dělnické odbory měly nově ruku v ruce se zaměstnavateli vytvářet podmínky pro vzkvétání silného státu, Perón však nestrpěl komunisty a s levicovou opozicí rázně zatočil. 

Strach a síla

Když v lednu 1944 zasáhlo argentinské město San Juan zemětřesení, vyžádalo si životy deseti tisíc lidí a Perón uspořádal na pomoc umělecký festival. Na charitativním plese se tam pak poprvé setkal s Evou Duarteovou. Pocházela z chudých poměrů a životem se dlouho protloukala, dokud se na ni neusmálo štěstí: Stala se součástí herecké společnosti a později si získala popularitu v rádiu i ve filmu. Dvojice v sobě okamžitě našla zalíbení, a protože se Eva do té doby politicky nijak neangažovala, rozhodl se ji Juan pomyslně přetvořit k obrazu svému. V říjnu následujícího roku se konala skromná svatba na úřadě.   

Juanova sláva a obliba rostly závratným tempem: Jednal s dělníky, zlepšoval jim život, a získával tak jejich sympatie. V roce 1945 už měl takovou moc, že ho političtí oponenti nechali ze strachu uvěznit. Před sídlem vlády se však sešel dav čítající podle některých zdrojů až 350 tisíc lidí a ministra práce na popud občanů osvobodili. S vědomím masivní podpory se Perón rozhodl kandidovat na post hlavy státu a 4. června 1946 skutečně usedl do prezidentského křesla. 

Ekonomika nestačí

V čele svého národa stanul v době, kdy se světové mocnosti dělily podle příklonu k USA, nebo k Sovětskému svazu. Perónovi přirození spojenci – Německo a Itálie – skončili v ruinách a novopečený prezident neměl chuť se paktovat s vítězi války. Rozhodl se proto jít třetí cestou: Chtěl vytvořit Argentinu ekonomicky silnou a soběstačnou, nezávislou na vůli velkých světových hráčů. Různé společenské třídy se měly podvolit diktátu státu pro jeho větší dobro a společně a harmonicky pracovat na zářné budoucnosti. 

Perón tak odmítl dravý kapitalismus i chronicky nevýkonný komunismus. Uvedl do praxe systém, který Benito Mussolini propagoval jako „korporativismus“ – pouze natřený na argentinskou bledě modrou. Tento styl dostal jméno „perónismus“ a politické strany v jihoamerické zemi se na něj odvolávají dodnes. 

Prezident nechal znárodnit centrální banku, univerzity i obchodní loďstvo a převzal také kontrolu nad železnicí. Zmíněné kroky sice Argentinu přivedly k silnější ekonomice, ale skutečnou sílu nabrala Perónova vláda až díky sociálním opatřením, k nimž ho motivovala jeho žena Evita. Jelikož první dáma pocházela z chudé rodiny, věděla moc dobře, kde se ve společnosti skrývají problémy a jak je mírnit.  

Bojujte za lepší zítřky!

Inspirován svou ženou zajistil Perón například vznik unijních soudů, které řešily rozepře týkající se zaměstnání. Pomohl rovněž ke zrodu odborové organizace, jež s požehnáním vlády nabádala jedince v nevýhodných pracovních poměrech ke stávkám. V roce 1946 přišel argentinský průmysl na popud odborů o dva miliony pracovních dnů, rok poté o tři miliony. Cílem bylo ukázat velkým zaměstnavatelům, že prezident nevládne pouze dekrety, ale že má především podporu mas. Díky protestům si zaměstnanci vydobyli lepší podmínky a unie zároveň rostla: Koncem 40. let se k ní hlásilo na pět milionů lidí a argentinská pracovní síla měla nejlépe organizované odbory v celé Jižní Americe.

Průměrná mzda v letech 1945–1949 vzrostla o 35 %. Na zdravotní pojištění nově dosáhli také zaměstnanci v bankovním sektoru nebo třeba oceláři. Zhruba 70 % ekonomicky aktivní populace mělo v roce 1949 i sociální pojištění: Oproti roku 1946 šlo přitom o trojnásobek. U zaměstnavatelů sice prosazené změny nevyvolávaly nadšení, ale v porovnání se spokojenou dělnickou třídou byly jejich nářky nepodstatné. 

Nevzdělaná herečka

Zatímco Juan zaváděl „velké“ sociální změny, první dáma se věnovala řadě společenských projektů a dobročinnosti. Až do Perónova zvolení fungovala v Argentině organizace Sociedad de Beneficencia, která se mimo jiné starala o bezdomovce a sirotky. V jejím čele obvykle stála první dáma, nicméně s Evitou mělo představenstvo problém – pocházela totiž z chudé rodiny, postrádala vzdělání a dřív se živila coby herečka (přičemž zlé jazyky tvrdily, že i jako prostitutka). V očích správců zkrátka nepředstavovala pro sirotky dobrý příklad. 

Evita proto založila vlastní charitu, Fundación Eva Perón, což mnozí vnímali jako kontroverzní krok. Sociedad de Beneficencia byla totiž financována státem, a jelikož vedení Evu odmítlo, proud peněz vyschl a nově směřoval do projektu první dámy. Její nadaci podporovaly také daně ze vstupenek do kina či z hazardu a během pár let měla na kontě (v přepočtu na dnešní ceny) bezmála 50 miliard korun. Organizace zaměstnávala 14 tisíc lidí, postavila nespočet škol i nemocnic a každý rok nakoupila a rozdala potřebným 400 tisíc párů bot, 500 tisíc šicích strojů či 200 tisíc hrnců. Evita přitom dohlížela na každý aspekt nadace, až si nakonec vytvořila aureolu světice. 

Krutost skrytá za charitou

Nešlo o úplně nezaslouženou pověst: Perónová se každý den setkávala s potřebnými a údajně se nestranila ani nešťastníků postižených leprou či syfilidou. Stala se tak pomyslným symbolem naděje, k němuž obyčejní lidé vzhlíželi. 

Za charitativní činnost a změny vedoucí k lepšímu postavení pracovníků se však prezidentovi dařilo také ukrývat utlačování opozice a její systematickou likvidaci. Perón měl na své straně masy, takže se nebál ani tak politických protivníků, jako spíš buřičů z řad intelektuálů či vyšších vrstev. Neváhal proto například vyhodit ze znárodněných univerzit na 1 500 pedagogů, kteří jeho režim neuznávali. V zemi rovněž vznikala tajná detenční oddělení: Nacházela se i ve sklepech nemocnic a nepohodlní občané tam byli vězněni či mučeni. 

Máte se zbytečně dobře!

Perón si ohledně svých odpůrců nebral servítky, ať už se rekrutovali z řad levice, či pravice. Dokázal sesadit i odborové předáky, a přestože rád používal násilí, častěji sahal k „jemnějším“ metodám – především k manipulaci s médii. Jeho režim skupoval vydavatelství a nutil je působit ve prospěch vlády. „Nevhodné“ noviny a vydavatele se nejdřív pokoušel o spolupráci přesvědčit, a pokud se nepodvolili, zničil je. Do periodik a knih proto brzy pronikla autocenzura a pravda se ohýbala pod vlivem strachu. Prezident měl zemi pod kontrolou natolik, že si v roce 1949 dokonce zajistil přepsání ústavy, aby mohl být opětovně zvolen. 

Argentině se však dařilo až příliš dobře a její postoj ke studené válce, v níž se rozhodla brát jako spojence Sověty i Američany, se druhým jmenovaným nelíbil: Diplomat George Kennan razil myšlenku, že se za Perónovou třetí cestou skrývá komunistické obrození na jihu Ameriky, a Kongres s ním souhlasil. Spojené státy proto Argentinu vyloučily z Marshallova plánu na obnovu Evropy poničené válkou. Odstřižená od největšího exportního odbytiště pak začala ekonomika země skomírat a počátkem 50. let se propadla do krize. 

Vláda bez Evy

Dokud měl Juan po boku Evitu, dokázal společenskému tlaku odolávat. Žena považovaná za svatou se dál těšila velké popularitě, a odbory si na masivním dvoumilionovém shromáždění v roce 1951 dokonce „vyžádaly“, aby kandidovala na post viceprezidentky. Nakonec však odmítla kvůli zdravotním potížím: Už v roce 1950 jí lékaři diagnostikovali rakovinu děložního hrdla, jejíž následky byly stále zřetelnější. První dáma rychle slábla a často upadala do mdlob. V červnu 1952 již musela pod kabátem nosit podpěry a veřejně dokázala vystupovat jedině pod vlivem léků na bolest. Ačkoliv jako první v Argentině absolvovala tehdy novátorskou chemoterapii, 26. července 1952 zemřela. 

Její smrt připravila Perónův režim o mnoho přívrženců a krize se dál prohlubovala. Když se v roce 1955 proti hlavě státu vzbouřila armáda, musel prezident emigrovat a nakonec se usadil ve Španělsku. 

Nezastavitelný pád

Moci v zemi se ujala vojenská junta, perónismus byl okamžitě zakázán a jeho stoupenci se až do roku 1973 nesměli účastnit politického života. V prvních prezidentských volbách s opětovnou účastí perónistů však jejich kandidát Héctor José Cámpora zvítězil. Perón se tak mohl do Argentiny vrátit, Cámpora následně rezignoval a byly vyhlášeno nové lidové hlasování. 

Za svou stranu se jej zúčastnil právě Perón – vyhrál a opět se ujal úřadu. Nepokoje v zemi ani v politice však hasit nedokázal a bídná situace se podepisovala na jeho zdraví: 1. července 1974 pak podlehl zápalu plic a následkům několika prodělaných infarktů.