Eskortní letadlová loď Audacity: Spolehlivá ochrana spojeneckých konvojů

Brity zastihl počátek bitvy o Atlantik do značné míry nepřipravené, a to mimo jiné kvůli mínění, že Němci dosud nedisponují dostatečným počtem adekvátně výkonných letounů a ponorek, jež by dokázaly vážně ohrozit lodní dopravu na oceánu. Ochranné prostředky nasazené ke střežení konvojů tak vůbec neodpovídaly skutečné situaci, což se brzy projevilo rostoucími ztrátami. Největší obavy sice vzbuzovaly ponorky, ale také dálkové Fw 200 si připsaly několik potopených a poškozených plavidel, a to i kvůli zcela nedostatečné protiletadlové obraně na britské straně. 

Nedostatečná ochrana 

Obchodní lodě zpočátku nenesly vůbec žádnou výzbroj a na válečných lodích Royal Navy se nalézala převážně 76,2mm děla a rovněž 40mm kanony, známé pod přezdívkou „pom-pom“. Ty nabízely vysokou kadenci, avšak pronásledovaly je časté poruchy. Velké zlepšení znamenaly nové 40mm kanony Bofors a 20mm kanony Oerlikon, jež se ukázaly jako skvělé nástroje pro obranu v malých výškách, což dosud zajišťovaly (většinou zcela nedostatečně) jen kulomety. 

Admiralita zahájila také instalaci protiletadlových zbraní na obchodní plavidla, jež dostaly jméno DEMS (Defensively Equipped Merchant Ships), a zabavila i civilní lodě, jež nechala vyzbrojit do podoby jménem AMC (Armed Merchant Cruisers). Tyto improvizace se ovšem vesměs projevily jako nepříliš efektivní a spíše odkláněly zdroje od důležitějších projektů. 

Zásadní pomoc poskytla instalace radiolokátorů na některé válečné lodě podílející se na doprovodu konvojů, avšak bylo stále více zřejmé, že obchodní plavidla potřebují i skutečné krytí ze vzduchu. Do jisté míry ho mohly poskytnout stroje od Velitelství pobřežního letectva RAF (Coastal Command), například Lockheed Hudson či létající čluny Short Sunderland a později také těžké stíhače Bristol Beaufighter. Zavádění těchto strojů a tvorba vhodné taktiky ale zabraly čas, jehož Britové neměli nazbyt, a tudíž se muselo rychle najít řešení, které by zajistilo konvojům alespoň nějakou stíhací ochranu.

Zrození eskortních nosičů

Na jaře 1941 tak přišlo něco, co působilo provizorním a takřka zoufalým způsobem, ale odpovídalo to situaci, v níž se Britové nacházeli. Na několik desítek nákladních plavidel se začaly montovat katapulty pro stíhačky Hawker Hurricane, které dodalo letectvo. Ve výsledku tak lodě zvané CAM (Catapult-Armed Merchantman) mohly vypustit letadla, v jejichž kabinách se nacházeli výhradně dobrovolníci, což souviselo s ohromným rizikem. Stíhačka sice dokázala vcelku snadno sestřelit či odehnat útočníka, jenže pilot pak musel vyskočit na padáku či nouzově přistát na hladině a doufat, že bude včas vyloven, neboť pro normální přistání na lodi chyběla vhodná paluba. Šlo však opravdu jenom o dočasné řešení do okamžiku, než přišel klíčový zlom v ochraně konvojů, a sice eskortní letadlové lodě. 

Námořnictvo nemělo dost velkých nosičů na to, aby je mohlo nasadit v této roli, nicméně urychleně začala konverze nákladních lodí na provizorní nosiče. Prvním se poněkud paradoxně stala loď německého původu Hannover, kterou Britové zajali v červnu 1940, a zhruba o rok později ji zařadili do služby v Royal Navy pod jménem Audacity. Poskytla sice prostor jen pro šestici stíhaček Grumman Martlet (jak Britové nazývali typ F4F Wildcat), jež se převážely na palubě, protože loď postrádala hangáry, jenže i tak šlo o zásadní změnu. 

Audacity se podílela na doprovodu čtyř konvojů a 21. prosince 1941 ji potopila ponorka U-751, jenže její stíhačky do té doby sestřelily snad až sedm Fw 200. Myšlenka eskortní letadlové lodě se tak ukázala jako správná odpověď, Britové upravovali a stavěli další a kromě toho si podobné nosiče objednali i v loděnicích v USA. Ty americké již dostaly také hangáry, díky kterým z nich mohlo působit až 20 stíhaček. Po vstupu USA do války se ochrany konvojů začaly přímo účastnit rovněž válečné lodě pod vlajkou s hvězdami a pruhy, což představovalo další obrovskou posilu. Bitva o Atlantik sice ještě zdaleka nebyla vyhrána, avšak nebezpečí ze strany německých námořních letounů se postupně podařilo velmi podstatně snížit. 

Proti kondorům

Bitva o Atlantik měla z obou bojujících stran do značné míry charakter improvizace, protože Britové ani Němci s takovým střetnutím ve skutečnosti příliš nepočítali. Zatímco Luftwaffe postrádalo vhodné letouny pro vyhledávání a ničení konvojů, královská plavidla zpočátku disponovala jenom slabou protivzdušnou obranou. 

Fw 200 C Condor tak nabízel zdánlivě vhodné řešení a podařilo se mu i dosáhnout určitých úspěchů, ale dlouhodobě se pro tuto úlohu příliš nehodil a rostoucí úroveň obrany na straně Spojenců naplno ukázala jeho nedostatky. Velkou výhodou na britské straně se stala schopnost efektivní spolupráce mezi Royal Navy a RAF, kdežto mezi Luftwaffe a Kriegsmarine existovaly dlouhodobé mocenské a prestižní spory, na nichž nesl hlavní vinu ješitný maršál Hermann Göring. Spolupráce německých letounů a ponorek tak fungovala jen vzácně. Na místo Fw 200 poté nastupoval daleko lepší Ju 290, avšak to už se na spojenecké straně zapojily do války nové eskortní letadlové lodě, jejichž stíhačky mohly zajistit konvojům spolehlivé vzdušné krytí. 

Nabízí se také provokativní otázka, zda by účinnější spolupráce německých ozbrojených složek a dřívější zavedení letounů Ju 290 mohlo vést k jinému průběhu bitvy o Atlantik. Nesporné ovšem je, že Britové v nejkritičtějším údobí vytvořili sice provizorní a možná podivně či zoufale působící, ale v praxi funkční způsoby, jak konvoje ochránit před útoky Hitlerových „kondorů“.