Ernest Vunan: Muž, který sází stromy
Horský mlžný les na severozápadě Kamerunu je po desetiletí ohrožován nešetrným hospodařením se zemědělskou půdou. Ernest Vunan, který se zde
narodil, se rozhodl les obnovit. Jeho moudrost a vytrvalost je velkým příkladem pro každého, kdo se v oblasti pomoci životnímu prostředí o něco snaží
Z filmu muž, který sází stromy znám příběh vaší kdysi pralesem zarostlé země, z níž stromy téměř zmizely. Jak si krajinu svého domova pamatujete z dětství?
Když jsem byl dítě, nebylo možné představit si naši vesnici bez stromů. Zalesněné oblasti byly všude, a když jsem šel z domova do školy, musel jsem procházet mnoha lesními fragmenty. Dnes je to úplně jiné. Když se rozhlédnete kolem, vidíte jen domy, domy a zase domy. A tam, kde nejsou domy, leží pole. Pro les nezbylo skoro žádné místo.
Takže už dříve byly okolo vaší vesnice spíše jen oddělené zbytky původního pralesa než celistvý lesní porost…
Ano. Prostor naší vesnice byl tradičně rozdělený na oblast, kde lidé žijí, a pak tu, kde provozují zemědělství. A i tam, kde byly domy, byly jednotlivé části vesnice rozděleny částmi lesa. Ty jsou dnes pryč.
Váš lid si říká kedjom-keku, což znamená lidé z lesa. Obživu si ovšem nezajišťujete lovem nebo sběrem v lesních prostorech, ale tradičním zemědělstvím, že?
Ano, Kedjom-Keku jsou hlavně zemědělci. I já si svoji obživu musím převážně vypěstovat. Tradiční a stále převažující způsob využívání půdy je přitom bohužel postaven na vypalování lesních porostů. Pokácí se stromy, zbytky porostu se vypálí a uvolněná půda slouží jako pole. Za tři až čtyři roky se ale půda vyčerpá a lidé hledají novou úrodnou oblast. Takže likvidace lesa pokračuje dál a dál.
Oblasti, které byly vypáleny a použity jako pole, zůstávají tedy opuštěny?
Většinou ano, ale někdy se na ně farmáři vracejí, aby zjistili, zda se podmínky nezměnily. I vzhledem k tomu, že v obdobích horka trpí naše zem opakujícími se požáry, zůstávají pole většinou prakticky stejná. Někdy jsou ale stejně využita – jen na nich už lidé nemohou pěstovat náročnější plodiny, jako je kukuřice a fazole. Místo nich se ale na totožném místě stále dá pěstovat třeba cassava nebo jiné kořenové plodiny.
Nikdo nepoužívá nějakou formu hnojiva?
Ale ano. Hnojiva byla lidem představena už dříve, když jsme pěstovali převážně kávu. Tehdy vláda podporovala pěstování kávy právě tím, že lidem hnojiva poskytovala. Dnes každý ví, že hnojiva jsou dobrá věc, a pokud si může jejich koupení dovolit, používá je. Problém je, že spousta lidí si je dovolit nemůže.
V těchto podmínkách asi není příliš obvyklé, aby někdo pochopil zásadní význam pralesa a začal pro jeho záchranu něco fakticky podnikat. Jakým způsobem jste vy dospěl k tomuto poznání a aktivní obnově lesa, o niž usilujete?
O přírodu jsem se zajímal od mala. Můj otec byl velmi chudý, a tak jsem vyrůstal u strýce, který byl knězem. Část života prožil v Římě, kde byl vysvěcen, a když se vrátil do Kamerunu, vzal si mě k sobě a učil mě i správnému přístupu k přírodě. Proto jsem se rozhodl studovat přírodní vědy na univerzitě. V době mého studia ale strýc, který mne na škole finančně podporoval, umřel a já jsem musel začít učit děti biologii a chemii, abych si vydělal nějaké peníze na vlastní vzdělání. A tehdy přišla velká šance v podobě rozvojové organizace, která v Kamerunu hledala lidi zapálené pro otázky životního prostředí. Nabízeli bezplatné pětileté vzdělání a já se té příležitosti chopil. Naučil jsem se mnoho o životním prostředí i o tom, jak učit lidi. A od té doby, co jsem studia dokončil, tyto znalosti používám.
Jak dlouho to už je a co v oblasti předávání zodpovědného postoje k přírodě považujete za podstatné?
Už je to 25 let. Když jsem školu ukončil, řekl jsem si, že musím prakticky vyzkoušet vše, co jsem se naučil, a tyto znalosti prohlubovat. Někdo vám možná řekne, že kamerunští farmáři jsou hloupí a těžko vzdělatelní. To ale není pravda. Jsou velmi inteligentní a dokážou snadno pochopit, jaký přínos pro ně mají různé postupy. Člověk ale musí sám vědět, o čem mluví, a mít vše prakticky vyzkoušeno, protože teoretické řeči pro ně nemají žádný význam. Proto jsem začal sám chovat včely, pěstovat nejrůznější plodiny, zdokonalovat se v poznávání jejich vlastností, v poznávání různých druhů stromů. Abych sám byl postaven před problémy, se kterými se farmáři potýkají. Jen tak jsem mohl předat dál něco, co skutečně lze prakticky použít.
Takže jste rozvíjel všechny tyto znalosti a zároveň byl sám zemědělcem, který je závislý na tom, co sám vypěstuje…
Ano, přesně tak. Živil jsem se vlastníma rukama a při tom jsem se učil, jak nejlépe a k přírodě nejcitlivěji to lze dělat. A tak to dělám dodnes. Farmařím tak, abych co nejvíce respektoval přírodu a snažím se tomu naučit i jiné lidi.
Kromě tradičního zemědělství ale děláte něco opravdu neobyčejného – pěstujete sazenice stromů a vysazujete je na místech, kde les už není.
Pro oblast Kedjom-Keku a své vesnice Babanki tuto činnost vykonávám sám, ale zároveň jsem garantem pro jiné vesnice v Kamerunu. Těch je celkem 48.
Jak vybíráte ty správné druhy stromů, aby se obnovil původnímu stavu co nejpodobnější ekosystém?
Napřed je nutné identifikovat druhy, které se přirozeně v oblasti vyskytovaly, potom zjistit, jaké podmínky jim nejlépe svědčí. Je také potřeba říct, že stromy vysazujeme tak, aby byly co nejvíce chráněny vodní zdroje.
Můžete tedy popsat, jak probíhá postup v jedné z oblastí, v nichž jste garantem?
Musíme napřed v dané oblasti vypěstovat sazenice stromů. Dám dohromady lidi, které tato práce zajímá a vyškolím je, aby ji dělali dobře. Dejme tomu, že s imi je domluveno vysazení 50 000 stromů. Celkový počet je obvykle dán smlouvou s některou z neziskových organizací nebo s vládní agenturou, které celý projekt financují. Pak tyto lidi sleduji a nadále jim radím, aby se vyvarovali zbytečných chyb. Většinou za rok jsou sazenice připraveny a v tom okamžiku je k jejich vysazení pozvána celá vesnice. Z lidí, kteří pěstovali sazenice, si každý vezme na starost určitou oblast a s pomocí celé komunity jsou stromy vysazeny tam, kde je to potřeba.
Je těžké přesvědčit místní lidi, aby se s vámi pustili do takové práce?
Aby lidé spolupracovali, potřebují alespoň malou motivaci. Na začátek jim řeknu: „Dám vám semena, naučím vás, jak z nich udělat sazenice, a až budou připraveny k zasazení, tak je od vás zase koupím.“ Lidé potřebují málo, i kdyby to bylo třeba jen 20 franků (cca 1 Kč, pozn. red.) za jeden strom, tak je to dokáže přesvědčit. Není to skutečný plat, ale je to alespoň něco málo na přilepšenou. Když třeba někdo vypěstuje 1 000 stromů a dostane za to 20 000 franků, není to opravdu podstatný příjem.
Předpokládám, že kromě toho se je snažíte přesvědčit i o smyslu celého projektu.
Přesně tak. Oni musí pochopit, že je v jejich vlastním zájmu chránit přírodu v oblasti, kde žijí. Teoreticky bych všechny stromy mohl vysazovat sám, ale k čemu by to bylo dobré, kdybych o důležitosti projektu nepřesvědčil místní lidi? Je potřeba, aby věděli, že stromy nesázejí pro mě, ale pro sebe. Proto je potřeba, aby za ně od počátku také převzali zodpovědnost.
Vidíte mezi lidmi, kteří jsou zapojeni do vámi organizovaných projektů, nějaké potenciální nástupce?
Určitě. A velkou spoustu. Především ve vesnicích, které jsou dost izolované a kde místním neplete hlavy nikdo z města, lidé rychle chápou důležitost obnovy lesa. Tam se ta myšlenka vždy velmi dobře uchytí…
Stromy sázíte už čtvrt století. To znamená, že někde už by měly vámi zasazené stromy tvořit skutečný les.
Ano, skutečně nemám jen jednotlivé stromy, ale na mnoha místech roste nový les. Není lehké odhadnout přesný počet, ale za svůj život jsem sám nebo s pomocí jiných lidí vysázel asi milion stromů. Měl jsem různé smlouvy s různými organizacemi většinou na určité zaokrouhlené číslo – typicky 50 000 stromů.
Lidé se tedy pod vaším vedením obnovy lesa zúčastňují. Myslíte, že také oceňují, co pro ně děláte? Že chápou dosah konání, na němž se někteří z nich sami podílejí?
Jednoznačně chápou a oceňují. Dokonce se mi stalo, že jsem přímo od státních orgánů dostal nástroje, které potřebuji pro provoz své lesní školky. Takové vybavení přitom představuje asi tři miliony franků (CFA frank je měna používaná 14 africkými státy; tři miliony franků jsou při současném kurzu asi 120 000 Kč, pozn. red.). Vidím to i v přístupu lidí. Několikrát se i stalo, že vysazený les byl vypálen, ať už náhodou, nebo záměrně. Na reakcích lidí, kteří byli pobouřeni a vyžadovali potrestání viníka, bylo jasně vidět, jak se k celé záležitosti staví.
Stává se i to, že lidé vypálí les, který jste nedávno zasadili, aby opět získali půdu pro svou zemědělskou činnost?
Ano, stává se to a vlastně je to v současnosti největší výzva, která před námi stojí – přesvědčit lidi, aby nepoškozovali obnovený les, který je důležitý pro zachování vodních zdrojů, život celých vesnic. Přicházím k poznání, že lidé les nevypalují ze zlé vůle, ale proto, že nevidí žádnou jinou možnost. Bylo by jednoduché přivést do oblasti vládní orgány a konkrétně ukázat na lidi, kteří ničí naše společné dílo. Ti by pravděpodobně byli z tohoto území vykázáni. Jenže to není dobrá cesta. Proto se snažíme identifikovat potřeby lidí v daných místech a ukázat jim nějaké alternativy.
Vidíte v tomto ohledu budoucnost optimisticky?
Věřím, že budoucnost bude lepší. Lidé chodí do školy a získávají vzdělání. Všichni věříme, že vodu nám dal Bůh, ale teď začínáme chápat, jak je pro udržování vody důležitý les. Navíc se vzděláním ale lidé opouštějí tradiční zemědělství a místo toho si hledají práci ve městech. Zemědělců ubývá, a tím se snižuje i potenciální hrozba pro les. Budoucnost určitě přinese změny.
Může vám v budoucnu pomoci i činnost české organizace kedjomkeku, díky níž jsme se vlastně mohli potkat?
Věřím tomu. Jsme lidé, kteří mají podobný zájem a stejný cíl. Oni se snaží zviditelňovat moje aktivity, aby lidé pochopili, co vlastně dělám. Oni iniciovali vznik filmu o tom, co dělám. Už z toho může v budoucnu vzejít mnoho dobrého – že jiní lidé pochopí, o co mi jde, budou sami chtít pomoci. Jestli se jim podaří sehnat nějaké prostředky pro vysázení dalšího lesa, rád se ujmu toho úkolu, abych dal k dispozici svoje znalosti a schopnosti. Pro ně je myslím důležité, aby se soustředili na méně úkolů a nesnažili se vyřešit vše. Člověk vidí mnoho různých potřeb a mohl by se pouštět do různých věcí. Když jich ale začnete dělat deset, nedokončíte nic. Proto si musíte vybrat, jak svoje síly a prostředky použijete.
Kdo je Ernest Vunan
Ernest Vunan (48) je otec početné rodiny, soukromý zemědělec a ve svém rodném Kamerunu duše mnoha projektů zaměřených na obnovu původního deštného lesa. Už 22 let se věnuje této činnosti s přesvědčením, vytrvalostí a moudrostí, která je záviděníhodná a současně velmi inspirativní. Ernest v žádném případě není nějaký „osamělý střelec“, který každodenně vyráží s nákladem sazenic do různých částí Kamerunu. Dobře chápe, jak jej poslání, které si vzal za životní úkol, převyšuje. Rozumí tomu, že sám nemůže změnit svět ani jednu zemi, ale dobře ví, že cesta ke změně vede přes srdce lidí.