Elita kriminální galerky: Kdo byli nejslavnější čeští kasaři?

Kasaři měli mezi galerkou kriminálníků vždy výsadní postavení. „Zasloužilou elitu podsvětí“ z nich činila především dvě fakta. Prvním byla délka „expozice“, tedy doby, během níž skutkovou podstatu zločinu páchali. Zatímco průměrný háčkař, který v noci s pomocí drátků vytahoval polootevřeným oknem odložené šatstvo z přízemních oken, měl hotovo za pár vteřin a zloděj-půdař měl po práci za pár minut, kasař se musel s „káčou“ lopotit dlouhé hodiny. Druhým pak byl rozdíl v zisku z této nekalé činnosti. Háčkař nebo půdař si za noc vydělali na pár piv, ale kasař měl po dobře odvedené práci vysta­ráno na celé týdny. Což ovšem platí i o případech, pokud je ruka zákona dopadla...

Jako když se roztrhne pytel 

Vůbec první vyloupenou kasou na území „československého Rakousko-Uherska“ byla pravděpodobně ta z domu zlatníka Severýna v pražské Jindřišské ulici. Psal se rok 1906 a počin posléze dopadených lupičů z Haliče, pánů Adamskiho a Waszinskiho, se zapsal do dějin. Lidé totiž do té doby žili v klamné představě, že ohnivzdorné a kovové trezory jsou skutečně nedobytné. Lákavá naděje přijít si na tisíce korun za jednu noc nedala po úspěšném vpádu do Severýnovy kasy spát ani zlodějům z povolání, ani nezaměstnaným zámečníkům, klempířům a kovodělníkům. Pravý boom kasařů pak nastal po první světové válce. V roce 1922 již bylo evidováno 100 případů, o pět let později pak 480 a vrcholu dosáhlo „louskání trezorů“ s evidovanými 760 případy.

Tradičně mezi nejfrekventovanější měsíce patřil listopad a prosinec, kdy si kasaři „vydělávali“ na Vánoce. Kasařina se rozmáhala hlavně ve velkých městech – v Praze, Brně či Olomouci, ale řada zasloužilých kasařů se postupně přesunula do „německých“ periferií, například do Liberce či Českých Budějovic. Odtud pak často ve spolupráci s kolegy z Prahy vyráželi na spanilé jízdy po venkově, kde pásli po malých a špatně zabezpečených poštách, filiálkách obchodních společností a továrních pokladnách. Výjimkou z pravidla pak bývaly zájezdy do Vídně, Salcburku nebo Budapešti. V zahraničí se totiž našinci moc neorientovali. Nepoctivá práce kasařů vyžadovala zvláštní směs odvahy, drzosti, fyzické síly a technické zručnosti. Jak se ale vlastně do trezoru mohli dostat?

Lupiči se ponejvíce soustředili na narušení pláště boku pokladny, které provedli navrtáním 2 až 4 milimetry silného ocelového ostění. Základem této praxe bylo najít „Archimedův bod“, tedy nejslabší místo, ze kterého navíc bude možné dosáhnout do všech polic pokladny. Někdy postačil jeden vývrt, jindy jich musela být celá řada. Pak přišel ke slovu pákový hasák nasazený na trubku, kterým se rozpáral plášť stejně jako víčko od olejovek. Následně bylo nezbytné odstranit popelovou nebo sádrovou výplň a celý proces zopakovat s vnitřním pláštěm. Bočáci, útočící na obsah kasy ze stran, byli skupinou nejpočetnější. Zámkaři, dostávající se k penězům otevřením nebo likvidací mechanismů zámku, patřili mezi největší, leč počtem omezené profesionály.

Česká kasařská esa

Kasaři Karlu Rustičkovi z České Skalice nechyběl smysl pro humor. Na malém městě se všichni znají, a tak třeba neváhá dobrovolně v denních hodinách pomoci řediteli Městské spořitelny s otevřením zaseknutého trezoru. Jindy se zase u piva vsadí se zaměstnanci téhož bankovního ústavu, že jim poví, kolik teď mají v trezoru na hotovosti. Je zpátky za patnáct minut a udaný počet do koruny sedí. Mimo rodné město se už tak „ušlechtile“ nechová. Postupně je třikrát souzen v Náchodě a nakonec jej otisky zanechané jeho náčiním usvědčí i z vyloupení poklady v Hradci Králové, odkud si odnesl 45 000 korun.

To Pavel Oravec byl z jiného těsta. Na „dílo“ se vydával s nabitou zbraní a běda každému nočnímu hlídači, který by na něj narazil. Nebyl zrovna vyučeným zámečníkem, a když si nemohl s nějakou kasou poradit, byl schopen ji vystěhovat z budovy ven a tam teprve práci v klidu dokončit.

Ota Hanuš řečený Opičák přišel ke kasařině jako slepý k houslím. Sám byl spíše zlodějíčkem malého formátu. Při okrádání spících pasažérů se mu jednou nepoštěstilo a při úprku z jedoucího vlaku „zabrzdil“ rukou o telegrafní sloup. Ve vězení na Borech si poseděl se zasloužilým kasařem Buršíkem. Ten ve vězení i zemřel a zanechal po sobě ženu a osm dětí. Hanuš slíbil, že se o ně postará, a nádavkem k tomu dostal „nádobíčko“ starého mistra. To bylo u četnictva zmatků, když jim kasy na Písecku znovu otvíraly nástroje už mrtvého kriminálníka. 

Josef Koudela byl kasařem z přesvědčení. V podsvětí proslul přezdívkou Nezmar, pro urputnost, s níž se dostával do trezorů, „i když už byla ranní šichta za dveřmi“. 

Jan Fiala byl originál, neomezoval se jen na Čechy, ale zcestoval celý svět. Na účtu měl prý přes 400 vyloupených pokladen a hledala ho policie devíti států. 

Morava pak byla domovem dvou „králů“ kasařiny. Smutně proslulý Martin Le­cián neváhal střílet četníky na potkání. Jeho specialitou však bylo – protože trpěl těžkou tuberkulózou a vyhýbal se jemnému popílku – rozbíjení zámků pokladen. 

Štěpán Grunt zase vděčil za svou slávu bulvárním novinářům. V roce 1924 se tento rodák z Blatců u Hranic na Moravě dostal do hledáčku četníků, a ti po něm neúspěšně pásli dlouhá léta. On a jeho tlupa třinácti kompliců postupně „loupali“ jednu kasu za druhou. U soudu se pak hájil, že usiloval jen o získání dostatečného obnosu peněz k cestě do Ruska, kde chtěl založit poctivou živnost. Jeho práce byla natolik proslavená, že při nálezu nově vyloupené pokladny se často venkovští četníci dožadovali jeho stíhání, ačkoliv už několik let seděl ve vězení.

Kasaři často pracovali v páru, jako například Vojtěch Levý a Josef Neubauer z Českých Budějovic, kteří se „proslavili“ hlavně slavným útěkem po střechách domů.

Mechanoskopie

Češi však přispěli i do dějin kriminologie. Zvláště průkopnickou roli při tom sehrál vrchní strážmistr četnictva Ladislav Havlíček (1900–1976), autor první praktické učebnice na téma „Mechanoskopie – stopy a znaky řemeslných nástrojů“. Proč? Řádění kasařů a typické rysy jejich práce se totiž staly jeho osobní posedlostí a od roku 1931 vedl speciální vyšetřovací skupinu, jež se soustředila na zkoumání a srovnávání stop zločineckých nástrojů. Co naplat, že ilegální dobyvatelé pokladen a trezorů nezanechali na místě činu žádné otisky, když se stejně nezaměnitelně „podepsali“ svými hasáky, nebozezy a páčidly.

Havlíčkova mravenčí dřina, která spočívala ve sbírání mikroskopických úlomků kovových nástrojů, focení detailů rozpáraných kas a prohlížení zabaveného kasařského náčiní, se po letech začala vyplácet. Vytvořil první databázi pracovního náčiní kriminálníků, které pomohlo usvědčit desítky lumpů s jinak „neprůstřelným“ alibi. V roce 1936 například jeho skupina provedla 360 zkoumání a objasnila 173 případů. Není divu, že kořeny Havlíčkovy mechanoskopie přežívají v kriminalistické praxi pod označením TME (Tool Marks Examination) dodnes.

Na kasy je Papoušek

Ne každý kasař patří nutně k stíhaným kriminálním živlům. O tom, že dobývání se do nedobytných pokladen může být vcelku poctivá živnost, přesvědčí například František Papoušek z Včelné. Jednou ze zásadních nevýhod trezorů je totiž fakt, že pokud zapomenete číselnou kombinaci nebo ztratíte klíče, většinou se s cenným obsahem musíte rozloučit. Tedy nikoliv, pokud máte poblíž Papouška. Ten za svůj život – se schválením úřadů a majitelů – otevřel 123 takových pokladen.

TIP: Loupeže století: 5+1 šokujících krádeží diamantů

Poměrně častou zakázkou prý bylo otevírání pokladen, do kterých páni továrníci narychlo vraceli vypůjčené nebo zpronevěřené peníze. Naoko totiž sehráli příběh o ztracených klíčích, čímž ale jen maskovali prohru v kartách nebo vyplácenou milenku. Pravé žně mu nastaly po roce 1945, kdy se v jihočeském pohraničí vyskytovalo až příliš mnoho zamčených trezorů a kas, jejichž majitelé zmizeli (nebo byli odsunuti) za kopečky. Práce to byla ale nebezpečná. Ne vždy se uvnitř totiž skrývaly jen peníze a zlato, nebo „výbušné“ protektorátní dokumenty a seznamy. Při otevírání nedobytné kasy na úřadě v Soběnově si mohl gratulovat, že nepoužil autogen. Uvnitř byla plná trhavin a granátů.