Dva životy a jedno tělo: Životní příběh siamských dvojčat Changa a Enga

Musel to tehdy být pro amerického obchodního zástupce Roberta Huntera vskutku šokující pohled. Když v roce 1824 na své cestě po Thajsku (známému ještě jako království Siam) spatřil na řece Menam rybářskou loďku s jakousi zvláštní bytostí na palubě, domníval se zprvu, že vidí dosud neznámé zvíře. Teprve při bližším pohledu mu došlo, že má před sebou vskutku nevídaný úkaz: dva mladé muže srostlé v oblasti hrudníku. Nebyl by to ale Hunter, kdyby okamžitě nezačal přemýšlet o tom, co by se z takové kuriozity dalo vytěžit. 

O pět let později se Chang a Eng Bunkerovi spolu s Hunterem vylodili v Bostonu. Osmnáctiletá dvojčata, která zatím neznala ani slovo anglicky, nemohla tušit, že se jim tím otevřela cesta k budoucí slávě. Dnes už jen stěží můžeme odhadnout, jak se na neznámém kontinentě onoho srpnového dne roku 1829 asi cítili – nicméně tváří v tvář zcela novému prostředí museli být přinejmenším zaskočeni. Vždyť celý svůj dosavadní život se nevzdálili z rodné vesnice Meklong (kde mimochodem dnes stojí jejich socha) a spolu s několika sourozenci pomáhali ovdovělé matce s provozem kachní farmy. 

Se zjevným hendikepem se totiž dokázali vypořádat překvapivě snadno. Údajně se rychle a bez větších potíží naučili běhat, řídit loďku a hrát si s ostatními dětmi, ba dokonce provést rituálních 18 úklon před thajským králem. Není však jasné, jakým způsobem se Hunterovi a skupině tlumočníků z thajštiny podařilo přesvědčit jejich matku, aby syny poslala za oceán. Jistou roli možná hrál i určitý finanční obnos; nicméně kdyby tušila, že je do smrti už nikdy neuvidí, patrně by se svým rozhodnutím váhala déle. 

Šokující podívaná

Zato Chang a Eng s odstupem času už důvod vrátit se do vlasti neměli. Americké angažmá z nich učinilo hotové celebrity. Nakonec díky němu mimořádně zbohatli a mohli se přestat věnovat zábavní kariéře, jež jim zpočátku umetla cestičku. 

Robert Hunter svěřil dvojčata do péče profesionálního manažera Jamese Hala. Ten s nimi objížděl Spojené státy a prezentovat je nadšenému publiku, ochotnému za takovou podívanou velkoryse platit. Scénář byl pokaždé velmi podobný: skupina se na několik dní ubytovala v daném městě a dvojčata několik večerů po sobě bavila diváky naučenou show. Pro zaručený účinek by jistě stačilo pouze se ukázat, ovšem to Haleovi nestačilo. 

Chang a Eng proto na pódiu předváděli, jak dokonale jsou sladěni nejen spolu navzájem, ale i se svým postižením. Dokázali metat kotrmelce, plavat, běhat, skákat, nebo třeba hrát dámu. Bizarnost celého vystoupení ještě umocňovalo jejich orientální oblečení, doplněné maketami prasečích ocasů. Vstupné na jedno takové představení bylo překvapivě nízké – Hale si účtoval pětadvacet centů, což by v přepočtu na dnešní kurz představovalo zhruba 6 dolarů (kolem 130 korun). 

Zprávy o putování bizarní dvojice se šířily rychlostí blesku, takže ani nebylo nutné, aby si Hale vypomáhal reklamními letáky. Vůbec největší důkaz jejich tehdejší ohromné popularity ale představuje fakt, že jako obecný název pro srostlé sourozence dodnes užíváme termín „siamská dvojčata“, odvozený právě od rodiště Changa a Enga. Mladíci ovšem vazby ke svému thajskému rodišti postupně přetrhávali. Přijali nové příjmení, začali se oblékat v západním stylu a naučili se hovořit anglicky natolik, jako by šlo o jejich mateřštinu.

Na vysoké noze

Kočovné živobytí ale nelze provozovat věčně. Po deseti letech strávených na pódiích po celých Spojených státech se bratři, kteří se mezitím rozešli s Halem a vystupovali na vlastní pěst, rozhodli kariéru ukončit. V červenci 1839 naposledy stanuli před nadšeným publikem a o tři měsíce později už se stěhovali na novou stálou adresu. Během uplynulých let nashromáždili dostatečné jmění, aby si mohli dovolit pořídit šedesátihektarový pozemek v Severní Karolíně, a ještě jim zbylo dost na pořízení několika otroků, jak bylo v jižanských státech tehdy zvykem. 

Osmadvacetiletí bratři záhy objevili své obchodní vlohy. Na plantážích zdárně hospodařili a produkci posléze prodávali, což přispělo mimo jiné k tomu, že se v sousedství rychle proslavili. A to i přesto, že vzhledem ke svému asijskému původu oficiálně náleželi mezi černochy a v očích mnohých Američanů představovali příslušníky méněcenné rasy. Nicméně zdárně požívali řady privilegií dostupných jinak jen pro bílé, včetně vlastnictví zmíněných otroků.

Žili si doslova na vysoké noze – podle dobových odhadů do svých stále se rozšiřujících pozemků v Severní Karolíně investovali v přepočtu 300 tisíc dnešních dolarů (tedy zhruba 6,5 milionu korun). V New Yorku navíc zaměstnávali správce svého dalšího majetku, dosahujícího dokonce šestinásobné výše.

Hledá se nevěsta

Tím, že v podstatě ze dne na den zmizeli z veřejné scény, však rozhodně neuhasl zájem veřejnosti o ně. V roce 1840 zveřejnili novináři z deníku Tennessee Mirror článek, v němž otevřeně nadnesli otázku možného založení rodiny. Ostatně nabízelo se to, vždyť dvojčata byla právě ve věku, kdy se jejich vrstevníci žení. Snad každý čtenář tehdy v hlavě přetřásal otázku, jak asi může vypadat milostný život srostlých mužů. A může vůbec nějaká žena pocítit fyzickou přitažlivost k tak prazvláštním osobám?

Navzdory absurditě podobné představy nebyli Chang a Eng Bunkerovi v otázce sexuality nijak odlišní od jakýchkoliv zdravých lidí. A zjevně to dokázali dát správným způsobem najevo, neboť nakonec skutečně úspěšně okouzlili své budoucí manželky: o deset let mladší sestry Adelaide a Sarah Yatesovy. Po svatbě pak bratři rychle umlčeli všechny kritiky a pochybovače znovu, když jejich choti jen šest dní po sobě porodily dcery Katherine a Josephine. A u nich navíc ani zdaleka nezůstalo – v průběhu následujících let přišlo na svět ještě devatenáct dalších dětí. 

Eng byl otcem jedenácti, Chang deseti potomků. Mimochodem, rod Bunkerů čítá do dnešního dne přes 1 500 členů, přičemž dosud mezi nimi bylo napočítáno celkem jedenáct párů dvojčat. Ta vůbec první – konkrétně Engovi prapravnuci – se údajně jmenují rovněž Chang a Eng.

Škraloup s otroky

V roce 1850 představovali Chang a Eng se svými ženami a dětmi na první pohled zcela netradiční, ovšem na ten druhý již úplně obyčejnou bohatou jižanskou rodinu. Oba bratři fungovali jako zcela samostatná jednotka. Osvojili si svérázné způsoby provádění běžných každodenních činností, v některých z nich byli dokonce úspěšnější než normální člověk. Například při práci se sekerou dokázali efektivně využít sílu čtyř paží. 

Ve volném čase se věnovali i některým sportům včetně lovectví. Vlastnili tehdy 18 otroků, nepřekvapí proto, že v pozdější občanské válce se přiklonili na stranu Konfederace, která odmítala otrokářství zrušit. Právě Bunkerových přístup k otrokům je ovšem v současné době spornou kaňkou na jejich životopise, neboť podle některých dobových svědectví s nimi zacházeli značně krutým způsobem. Deset z nich bylo údajně mladších sedmi let a museli na polích tvrdě dřít, prý proto, aby vydělali peníze na vzdělání čím dál početnějšího potomstva svých pánů. 

Nemohoucí polovina

Finance na uživení tak početné rodiny se však začaly rychle tenčit a necelých deset let po opuštění někdejší kariéry se bratři nakrátko vrátili k vystupování – tentokrát i s dětmi. V říjnu 1860 například podepsali smlouvu s newyorským provozovatelem proslulého „muzea kuriozit“ Phineasem Barnumem, který je na měsíc zaměstnal jako jednu z živých expozic. Ocitli se tak vedle desítek dalších lidských hříček přírody – trpaslíků, obrů, mimořádně obézních žen nebo příslušníků exotických etnik, jejichž pracovní náplní bylo ohromovat návštěvníky čistě jen svou existencí. 

Obnovené turné poté vyvrcholilo pobytem v Evropě, kam zavítali po skončení zmíněné občanské války. Tehdy jim už táhlo na šedesát a spíše než pracovně chtěli svůj výlet po starém kontinentě pojmout ve stylu zaslouženého odpočinku. Další, tentokrát již definitivní důvod k odchodu do důchodu přišel na zpáteční plavbě přes Atlantik. Chang při ní utrpěl mrtvici a zůstal ochrnutý na pravé straně těla, tedy té, kterou přiléhal k bratrovi.

Pro Enga to znamenalo, že až do konce života musel o nemohoucího sourozence pečovat a přizpůsobovat se jeho paralýze – ostatně nic jiného mu ani nezbývalo. Chang se s takovou ránou však nedokázal vypořádat a propadl alkoholu, čímž svému zdraví nijak neprospěl. V zimě 1874 onemocněl zánětem průdušek a nad ránem 17. ledna zemřel. Jen těžko si lze představit, co asi musel prožívat jeho bratr, když si uvědomil, že pravděpodobně stejný osud bude brzy čekat i jej. Vědomí bezprostřední blízkosti smrti nejspíše vyvolalo šok, který způsobil, že ačkoliv byl fyzicky zdravý, zhruba dvě hodiny po Changovi skutečně i on vydechl naposledy.

Rekordy 

Málokterý životní osud je tak pozoruhodný, jako ten, který nejslavnější siamská dvojčata historie prožila. Stihli vytvořit několik rekordů – kupříkladu po dlouhou dobu představovali nejdéle žijící siamský pár (dožili se 62 let). Až v roce 2014 je „předstihly“ americké sestry Ronnie a Donnie Galyonovy, které zemřely v roce 2020 ve věku 68 let. 

Charakter srůstu byl v případě Changa a Enga poněkud specifický. Jejich těla totiž spojoval vazivový útvar tvořený svalovou a chrupavčitou tkání o délce jeden a půl centimetru, přičemž zhruba v jeho středu údajně sdíleli cit. Sadu vnitřních orgánů měli každý vlastní s výjimkou jater, což představovalo z medicínského hlediska velkou výhodu. Je zcela jisté, že pokud by se Chang a Eng Bunkerovi narodili dnes, téměř určitě by je nepotkal stejný osud jako před dvěma sty lety, protože chirurgické oddělení by pro současné lékaře nebylo nijak složité. 

TIP: Podívaná, jaká tu nebyla: Kabinety lidských kuriozit lákaly miliony návštěvníků

Ovšem jejich doboví předchůdci si na takový zákrok netroufali, ačkoliv bratry pravidelně podrobovali důkladným prohlídkám. V hledáčku lékařů a anatomů se Chang s Engem ocitali tak často, že jsou oficiálně považovaní za nejzkoumanější lidské osoby 19. století. Velkou pozornost si vysloužila samozřejmě rovněž pitva, která však nepřinesla uspokojivé odpovědi na přesnou příčinu Engova úmrtí. 

Ani současní odborníci si však nejsou zcela jistí – jednou z možností je selhání jeho oběhového systému, který po úmrtí Changa nedokázal nadále účinně pumpovat krev do přirostlého mrtvého těla. Mnozí zastávají názor, že Eng zemřel jednoduše v důsledku šoku.