Duel v horkém saharském pekle (1): Jak si vedli američtí a němečtí pěšáci v Tunisku

Na podzim 1942 utrpěly německé a italské síly těžkou porážku u El Alameinu, po níž zahájily ústup na západ. Naneštěstí pro ně ale záhy proběhla operace Torch, tedy spojenecké vylodění v Alžírsku, takže další početné britské a americké síly mířily vojskům Osy v ústrety. Němci a Italové se tudíž vydali do Tuniska, aby zkrátili zásobovací trasy z Itálie, jelikož právě otázka logistiky se v celé africké kampani projevila jako rozhodující.

Americká armáda měla v tomto smyslu evidentní výhodu a její vojáci se vesměs těšili dobré morálce. Postrádali ale zkušenosti a jejich důstojníkům zatím chyběly bojem ověřené velitelské dovednosti. Američané tak na začátku utrpěli několik porážek, jenže situace se měla záhy dramaticky změnit.

Generálmajor Fredendall

Do bojů, jež během února a března 1943 probíhaly v Tunisku, se zapojily především tři divize US Army, a sice 1. pěší, 34. pěší a 1. obrněná, které tvořily jádro II. armádního sboru. Tomu velel generálmajor Lloyd Fredendall, jehož lze do značné míry popsat jako ztělesnění předností i nedostatků US Army v těchto časech. Nepochybně disponoval kvalitním vzděláním a dobře zvládal štábní práci, ale někdy byl až absurdně opatrný, postrádal útočného ducha a nedůvěřoval svým podřízeným, což však platilo také obráceně.

Ve výsledku tak nezdravě často zasahoval do taktických rozhodnutí i na daleko nižších velitelských úrovních, a tudíž jednotky pod jeho velením trpěly značnou nepružností. Americká armáda jako celek byla početná a neustále se rozrůstala, jelikož USA se už přes rok nacházely ve válce, jenže výcvikový systém pracoval s hodně proměnlivými výsledky. Od března 1942 totiž skončil centralizovaný výcvik a odvedenci procházeli školeními až u svých divizí.

Slabiny amerických důstojníků

Ta se měla sice odehrávat podle jednotných regulí, ale realita za touto teorií znatelně zaostávala, a proto se úroveň „čerstvých“ vojáků různých divizí často hodně lišila. Lze to koneckonců ilustrovat i na obou výše zmíněných pěších divizích, jež směřovaly do Tuniska. První pěší divize totiž náležela k tradičním jednotkám, které fungovaly i v mírových časech, a čerpala ze slavné tradice nasazení za první světové války. Naproti tomu 34. pěší divize původně vznikla jako jednotka Národní gardy, načež byla „federalizována“ a začleněna do US Army. Po stránce kvality personálu ale zaostávala za elitou, kterou tvořily ony „mírové“ útvary.

Ve většině divizí zároveň přetrvával velký problém týkající se důstojníků, jelikož mírová doba favorizovala spíš decentní a opatrné muže, v zásadě štábní úředníky, jaké zastupoval i generálmajor Fredendall. Takoví vojáci tudíž stoupali po žebříčku hodností a funkcí, ale záhy se ukázalo, že na frontu se příliš nehodí.

Produkce amerického průmyslu

Z výše napsaného sice nelze vyvozovat, že US Army jako celek byla kádrově špatná, faktem ale zůstávalo, že schopní velitelé měli v mírových časech málo šancí na postup. S tím souvisely rovněž nedostatky v oboru taktiky, neboť v armádě existovala rivalita mezi jednotlivými druhy zbraní a dlouho se nedařilo vybudovat především efektivní kooperaci tanků a pěchoty. Často se proto stávalo, že obrněnce rychle pronikly do hloubi nepřátelského území, jenže bez podpory „blátošlapů“ přišel tento prvotní úspěch záhy vniveč.

K nejsilnějším stránkám US Army naopak patřila logistika, neboť americký průmysl dokázal produkovat obrovské množství materiálu. Je ale třeba zdůraznit, že začátkem roku 1943 ještě zdaleka nepracoval na plný výkon, takže se stále občas vyskytovaly nedostatky. Jako příklad lze uvést oblast pěchotních zbraní, neboť USA sice byly jediným státem světa, který vstoupil do druhé světové války se samonabíjecí pěchotní puškou.

Výzbroj pěšáků

Konkrétně šlo o M1 Garand, výroba ale nestačila pokrývat požadavky armády, takže se začaly opět dodávat též opakovačky M1903 Springfield. Další zbraň, která pamatovala už Velkou válku, představoval lehký kulomet M1918 BAR, jímž byl zpravidla vyzbrojen jeden muž z dvanáctičlenného pěšího družstva. Zbývajících jedenáct (velitel, jeho zástupce, asistent kulometčíka, nosič munice a sedm střelců) neslo pušky, popřípadě samopaly Thompson.

TIP: Spojenecká vylodění v Severní Africe: Zažehnutá spojenecká pochodeň

BAR představoval zbraň oblíbenou, ale v podstatě zastaralou a do prudce se vyvíjející taktiky pěchoty ne zrovna vhodnou. Zvyšoval sice palebnou sílu družstva, jenže určitě nestačil v roli univerzálního kulometu, respektive základního prostředku palebné podpory malé jednotky. Tuto pozici v US Army zastávaly hlavně těžké kulomety Browning a minomety.