Drobní gekoni „přilboví“: Na lovu saharských trpaslíků

Většina lidí se domnívá, že plazům vyloženě vyhovují podmínky suchých oblastí, protože vydrží dlouhou dobu bez vody. Jestliže si i vy myslíte, že tam, kde ostatní tvorové hynou dehydratací a úpalem, tam si plazi libují, vězte, že to není tak docela pravda.

Plazi sice mají suchou pokožku schopnou zadržovat vodu, nemají vnitřní mechanismus udržování tělesné teploty (jsou takzvaně studenokrevní = poikilotermie), jejich vajíčka jsou chráněna pevnými obaly a některé druhy jsou živorodé. Kromě toho mají i další vhodné adaptace. Vysoké teploty a nízká vzdušná vlhkost, s nimiž se setkáváme třeba na Sahaře, ale ani jim nesvědčí. I tady však žijí plazi, kteří takto nehostinný životní prostor dokázali zabydlet.

Pouštní „voják“ se silnou čelistí

Na Západní Sahaře a v přilehlých oblastech jižního Maroka a severozápadní Mauritánie lze napočítat několik desítek dvou z celkově čtyř evolučních linií současných plazů – želv a šupinatých. Jednou z nejbohatších skupin jsou pak gekoni (Gekkonidae, Squamata) – typičtí obyvatelé jak suchých oblastí, tak míst relativně humidních a tropických.

Na území Západní Sahary nebo Maroka můžete, převážně na hamadách, narazit na třícentimetrové nenápadné gekony (např. rody Saurodactylus, Tropiocolotes), ale i na středně velké gekony s výrazně rozšířenými konci prstů (rod Ptyodactylus), kteří obsazují skalní bloky nebo místa obydlená lidmi.

Mezi ty spíše menší patří i populární a sympatický trpaslík Tarentola chazaliae (synonymum Geckonia chazaliae). Tento druh se od běžně známých gekonů dost odlišuje, a to způsobem života i vzhledem. Především se u něj nevyvinuly „lepivé“ prsty na nohou pro pohyb po vertikálních stěnách, které jsou tak typické pro taxony rodů Tarentola, Hemidactylus, Ptyodactylus apod.

Silné nohy T. chazaliae jsou ovšem dobře uzpůsobeny pro vyhrabávání nor v sypkém pouštním prostředí a pohybu po písku obecně. Díky tvaru hlavy je tento gekon běžně nazýván „přilbový“. Hlava je rovněž na rozdíl od ostatních zástupců rodu výrazně mohutnější, s pevnými čelistmi, které dokážou ulovit a spořádat i jinak velmi tvrdá tělíčka pouštních brouků rodu Blaps.

Endemický obyvatel Makaronésie

Gekon „přilbový“ striktně obývá pobřežní území západní a severozápadní Afriky, čímž je vlastně pro tuto oblast endemickým. Místy je možné natrefit na něj i více ve vnitrozemí, maximálně však 50 kilometrů daleko od moře. Nejseverněji sahá jeho výskyt přibližně po marocké město Agádír, jižně pak přes Západní Saharu i do Mauritánie a středního Senegalu. Životní prostorem těchto tvorů jsou zde pouštní až polopouštní biotopy s nízkými porosty mezi písčitými dunami, skalnaté bloky přerušované nánosy písku, hamady, ale i smetiště a jiná lidskou činností pozměněná stanoviště, která jsou v dosahu vlhkosti Atlantického oceánu. Právě ta je zdrojem vody nejen pro tyto gekony, ale i ostatní organismy Makaronésie.

Označení Makaronésie náleží ostrovům ve východním Atlantiku (Kanárské o., Madeira, Kapverdy) a zahrnuje také úzký pás pobřeží severozápadní Afriky. Blízkost oceánu je přitom klíčová pro rozvoj zde žijících společenství rostlin a živočichů. V chladném zimním období (prosinec–březen), kdy teploty klesají i pod 10 °C se tito gekoni ukrývají v hlubších norách hlodavců nebo ještěrek. Skrýš vyhledávají také během horkého léta, kdy teploty naopak šplhají až na 50 °C. Na lov vyrážejí teprve s nočním ochlazením. Na jaře a na podzim je pak můžete zastihnout i volně pod plochými kameny. V tuto dobu se totiž nepotřebují ukrývat před extrémními teplotními výkyvy.

Překvapení chladného jara

Když jsem se jednoho březnového dne dostal na lokality gekonů T. chazaliae, nepanovalo zrovna optimální počasí. Jaro v Maroku sice bylo v plném proudu, ale denní teploty se stále pohybovaly okolo 20 °C a přes noc občas klesaly i pod 10 °C. Na jednom místě u hranic s Alžírem mi kolem stanu dokonce poletoval sníh. Určitě i proto se mi přilboví gekoni zpočátku jakoby vyhýbali a poprvé jsem se s nimi setkal během noční obhlídky okolí v poušti někde mezi městy Guelmine a Tan-Tan.

Všude okolo byl naprostý klid, jen v dáli na místní hlavní komunikaci občas prořízly tmu světla projíždějících aut. Byl jsem venku už nějakou tu hodinku a nejvíc jsem si přál nalézt pouštní zmije rodu Cerastes, pro něž byla daná lokalita typickým biotopem. Nezahlédl jsem ovšem ani jedinou; zřejmě i na ně bylo dost chladno. Někteří hadi však již aktivovali, protože přes den jsem našel svlek po kobře egyptské (Naja haje), jejíž populace jsou zde antracitově černé. Při pochůzce prohlížím téměř každý z pryšců rodu Euphorbia, které se zde přizpůsobily pouštním podmínkám. Mnohem více než klasický pryšec, který známe z našich zeměpisných šířek, připomínají kaktusy. Ani pod pryšci se ale nic neukrývalo. Pusto je i pod kameny a dokonalé ticho ruší jen pouštní brouci rodu Blaps. Vtom se mi před rozsvícenou čelovkou mihne drobný tvor. Jde o tak krátký okamžik, že s jistotou nedokážu říct ani to, zda jde o plaza, nebo nějakého drobného savce. Když se opatrně přiblížím k místu, kam zvíře zaběhlo, za pomoci svítilny je hádanka hned vyřešena. Na drobných nožkách přede mnou stojí malý gekon „přilbový“. Těžko říct, kdo z nás je víc překvapený.

Poslední marocké setkání

Navzdory krátkým nožkám jsou gekoni T. chazaliae rychlí běžci. Ulovit nočního poutníka tedy není snadné, ale nakonec se mi to daří. Konečně mám s tímto úžasným gekonem čest přímo v jeho přirozeném prostředí.

Herpetologická štěstěna je mi ale nakloněna, a tak tyto zajímavé tvory později potkávám i na dalších dvou lokalitách v okolí pláží Tan-Tanu. Prostředí je po setmění úplně jiné než přes den. Hlavní rozdíl je ve vzdušné vlhkosti, která je díky bezprostřední blízkosti Atlantiku tak vysoká, že písek, vegetace a stěny domů jsou úplně mokré. Od Atlantiku tentokrát přišla opravdu vydatná mlha. Po chvíli chůze vlhne i oblečení, čelovku a fotoaparát musím neustále otírat suchým hadříkem.

V podstatě procházím okolí města, a tak mě ani nepřekvapuje hromada odpadků. Není na ni pěkný pohled, ale odpadky paradoxně slouží místním plazům jako vhodné úkryty. Nejedna plechovka skrývá spící ještěry rodu Mesalina, nebo Acanthodactylus. Na vegetaci ověšené spoustou igelitových tašek se pak krčí chameleoni obecní (Chamaeleo chamaeleon). Ještě častěji potkávám noční lovce, jakými jsou gekoni Stenodactylus mauritanicus, nebo Saurodactylus brosseti. V pohotovosti jsou i drobní hádci Macroprotodon brevis, pro něž jsou gekoni a spící ještěrky hlavní potravní složkou. Po chvíli mi zkříží cestu i první gekoni „přilboví“.

TIP: Přilnavé nožky gekonů: Lepidlo, které obdivoval už Aristoteles

S posledními exempláři tohoto druhu, které na své cestě potkávám, se loučím jen váhavě. Je totiž celkem pravděpodobné, že pokud se na tyto lokality ještě někdy podívám, drobné gekony T. chazaliae, už neobjevím. Lidská populace a s ní spojená výstavba v Maroku totiž neustále roste. Pokud si spojíme fakt výskytu gekona Tarentola chazalinae, který je vázán na zdejší pobřežní frakce a jejich specifické mikroklima, a výstavbu hnanou turistickým ruchem, jež se rozšiřuje hlavně podél pobřeží, budoucnost sympatických plazů se nám nemůže jevit v příliš pozitivním světle.