Dravá kočka a její konkurenti: Jaké jsou přednosti a nedostatky tanku Leopard 2

Už v době, kdy se rozbíhala sériová produkce Leopardu 1, mysleli Němci na nástupce. Původně se jím měl stát vysoce pokročilý MBT-70, který vzešel ze společného vývojového projektu se Spojenými státy. Ukázal se však jako příliš komplikovaný, takže v lednu 1970 obě vlády projekt zastavily a pustily se do vývoje vlastních tanků, při němž využily řadu technologií ze „sedmdesátky“.

Za oceánem se z těchto kořenů zrodil M1 Abrams, Němci vsadili na další evoluci leopardu. V průběhu 70. let zkoušel tým Krauss–Maffei několik prototypů a demonstrátorů, z nichž některé vyhlížely značně futuristicky, ovšem vyhrálo klasické uspořádání. Oproti předchozímu typu Němci – na základě zkušeností Izraelců z jomkipurské války – zesílili pancéřovou ochranu. Zároveň do jisté míry obnovili spolupráci s Američany, takže oba vyvíjené tanky sdílely alespoň některé součástky včetně laserového dálkoměru.

Přes veškeré snahy konstruktérů testy prototypů Leopardu 2AV dopadly nejednoznačně. Někteří generálové kvůli tomu prosazovali zrušení projektu, s tím, že by se do výzbroje zařadila upravená verze abramsu nebo modernizovaný Leopard 1A4. Nakonec novinka v dalších zkouškách přece jen obstála. 

První obrněnce Bundeswehr objednal v roce 1977 u společností Krauss–Maffei (nyní součást koncernu KNDS) a Maschinenbau Kiel. Premiérový exemplář převzal v říjnu 1979 a o další tři roky později už Němci disponovali 380 Leopardy 2. Do začátku 90. let toto číslo narostlo na 2 125 kusů v různých verzích, které plynuly z průběžných snah o vylepšování původního designu. Do zahraničí Berlín vyvážel jak nově zkompletované stroje, tak vozidla vyřazená po konci studené války ze zredukovaného Bundeswehru. Celkový počet postavených šelem se pohybuje kolem 3 600 kusů. 

Mohutná výzbroj 

Dnes nejrozšířenější neamerický obrněnec mezi státy NATO je typickým zástupcem hlavních bojových tanků (MBT, Main Battle Tank) 3. generace, která se objevila na přelomu 70. a 80. let. Kolos dostal do vínku standardní uspořádání západních MBT – disponuje obrněnou korbou s motorem vzadu a prostorem řidiče v přední části, zatímco pracoviště velitele, střelce a nabíječe se nacházejí v plně otočné věži.

Hlavní výzbroj představuje 120mm kanon Rheinmetall s hladkým vývrtem a manuálním nabíjením. Hlaveň má v základním provedení délku 44 ráží (u nejmodernějších verzí jde o 55násobek kalibru) a je osazena ejektorem pro odvádění prachových plynů. Díky spřažení s pokročilým systémem řízení palby EMES 15 dosahuje vysoké přesnosti. Může pálit různými druhy střeliva, vezená zásoba munice činí 42 kusů. Nejvýkonnější granát DM53 dokáže na dva kilometry prorazit ocelový pancíř o síle 750 mm.

Střelec pracuje s denním i nočním zaměřovačem a laserovým dálkoměrem, velitel disponuje samostatným panoramatickým přístrojem, který taktéž zahrnuje denní a noční kanál. Sekundární výzbroj sestává z dvojice kulometů ráže 7,62 mm s celkovou zásobou 4 750 nábojů. Jeden automat zůstává spřažen s kanonem, druhý našel své místo na ručně ovládané lafetě u velitelova poklopu. Mohutná věž má na každé straně čtyři páry zadýmovacích granátometů. 

Přežít osádce v boji i v zamořeném prostředí pomáhá filtrační systém účinný proti zbraním hromadného ničení, stejně jako automatický hasicí systém. Základ ochrany však samozřejmě tvoří sofistikovaný kompozitní pancíř, jehož odolnost v čelních partiích korby odpovídala u prvních verzí 600 mm oceli. U vylepšených variant představuje ekvivalent 900 mm ocelového pancíře a na věži údajně až 1 500 mm. Za špičkovou ochranu nicméně Leopard 2 platí vysokou hmotností, jež postupně narostla až na 70 tun. 

Neustálá evoluce

Taková váha vyžaduje silný „powerpack“ (pohonnou soustavu tvořenou motorem a převodovkou). Volba padla na turbodieselový dvanáctiválec MTU MB 873 Ka-501 o objemu 48 l, který generuje přes 1 100 kW. Hydraulická převodovka se čtyřmi stupni pro jízdu vpřed a dvěma pro couvání převádí tento výkon na hnací kola umístěná v zadní části. Nechybí sedm párů pojezdových kol zavěšených na torzních tyčích, pár napínacích kol vepředu a čtyři dvojice napínacích kladek. Tato kombinace umožňuje Leopardu 2 i přes enormní váhu uhánět po silnici rychlostí 72 km/h, což z něj podle některých zdrojů činí nejrychlejší MBT na trhu. K dobré průchodnosti terénem napomáhají široké pásy s 82 ocelovými články a gumovými patkami. 

Průběžné modernizace si vyžádaly změnu označení stroje – původně se nazýval jen Leopard 2, posléze se základní provedení přejmenovalo na 2A0. Nejvíce vyráběnou se stala varianta 2A4 produkovaná na přelomu 80. a 90. let, jež vznikla v 1 075 kusech osazených vylepšenou věží nebo automatizovaným systémem řízení palby. V armádách NATO dosáhla většího významu modifikace 2A5, kterou lze od starších leopardů poznat podle zesíleného pancíře čela věže. Zatímco dosud jej měly německé tanky svislé, od verze 2A5 získala tato partie charakteristický klínovitý profil. Zároveň inženýři zesílili ochranu boků a velitelův zaměřovač doplnili o infračervený kanál. Leopard 2A6 obdržel účinnější kanon se zmíněnou prodlouženou hlavní, současný vrchol vývoje představuje model 2A7 prezentovaný v roce 2010. Oproti starším bratrům může být vybaven modulárním pancířem a chlubí se lepšími jízdními vlastnostmi. 

TIP: Nový tank pro českou armádu: Hledání náhrady za vysloužilé T-72

Kromě Bundeswehru slouží Leopard 2 v osmi dalších zemích NATO: v Kanadě, Dánsku, Norsku, Nizozemí, Polsku, Portugalsku a Španělsku. Provozují ho též ozbrojené síly neutrálních států starého kontinentu včetně Rakouska a Švýcarska, byť dva z nich – Finsko a Švédsko – v reakci na ruskou invazi na Ukrajinu už požádaly o přijetí do aliance.

Z mimoevropských uživatelů můžeme uvést Chile, Singapur, Katar a Indonésii. Intenzivně své leopardy používá Turecko, které je nasadilo v Sýrii. Na horké půdě však Turci několik strojů ztratili a minimálně dva ukořistil Islámský stát.