Drákuly bez touhy po krvi: Orchideje Jižní a Střední Ameriky

Nejznámější český zahradník a sběratel rostlin Benedikt Roezl se v březnu roku 1870 fyzicky i psychicky zotavoval po vážném zranění. Když na Kubě předváděl svůj patentovaný stroj na čištění ramiových vláken, která tehdy hrozila konkurovat bavlně, došlo k nehodě, kvůli níž bylo nutné amputovat Roezlovi ruku. Jeho nadějné podnikání na Kubě skončilo. Nevěděl, zda neštěstí způsobila náhoda, nebo šlo o sabotáž bohatých obchodníků s bavlnou, ale každopádně potřeboval přijít na jiné myšlenky. Vydal se tedy do Kolumbie sbírat zajímavé a zahradnicky perspektivní druhy orchidejí a v pohoří Cordillera Occidental, v horském lese nedaleko města Cali, skutečně nalezl exemplář dosud neznámého druhu. Nešlo ovšem o nález, na jaký by byl sběratel připraven. Hustě chlupatý, rudohnědý květ, který „v rozpětí“ měřil téměř 25 centimetrů, zkušeného lovce orchidejí zcela ohromil.

Nadšení až nevědecké

Benedikt Roezl rostlinu samozřejmě sebral a poslal do Anglie. Sice dlouho nepřežila, ale podle zachovalého květu popsal německý profesor H. G. Reichenbach v roce 1872 nový druh jako Masdevallia chimaera. O tom, co i s ním setkání s novou orchidejí udělalo, svědčí jeho nadšený článek v časopisu The Gardener Chronicle a slova: „… jak pamětný to byl den mého orchidejářského života, když jsem poprvé uviděl ten květ|! Mohu uvěřit svým očím? Nezdá se mi to? Pocítil jsem prožitek, který život poskytuje jen zřídkakdy, byl mi dán dar uvidět zázrak, který se skrýval tisíce a tisíce let nepozorován ve svém osamění….“ Pak ať někdo mluví o „suchopárných“ vědcích!

Rod Dracula je však skutečně natolik výjimečný, že ho nelze jen tak včlenit do všední botaniky. Ani vědecky, ani pěstitelsky. Nasvědčuje tomu například monografie tohoto rodu, kterou její autor, vysoce vážený dr. C. Luer, doprovodil kresbičkami upírů, draků a jiných příšerek.

Pestré květy s vůní hub

Rod Dracula byl popsán teprve nedávno, v roce 1978, kdy ho americký botanik dr. Carlyle Luer odlišil od blízce příbuzného rodu Masdevallia (dříve byly objevené orchideje patřící dnes do rodu Dracula uváděny jako Masdevallia). Oba rody mají hodně společných znaků a bez květů je často nerozliší ani odborník. Nemají vyvinuté pahlízy a z krátkého sekundárního stonku (nazývaného ramikaul) vyrůstají úzce oválné listy s výraznou střední žilkou. Jednotlivé květy nebo několik květů v hroznu rostou z báze rostliny a délka květního stvolu u některých druhů dosahuje až třiceti centimetrů.

TIP: Sukulenty s tlustou nohou aneb Pachypodia z Afriky a Madagaskaru

Drákuly však bezpečně poznáte podle mušlovitého pysku, který vypadá jako zmenšená houba „jidášovo ucho“. Velikost květů bývá různá, u největších druhů může dosáhnout 22–25 cm, u nejmenších sotva 1–1,5 cm. Mezi orchidejemi vynikají drákuly i neobvyklými barevnými kombinacemi od téměř černé přes všechny odstíny hnědé, purpurové, okrové až po bílou. Květy mají nápadně dlouhé, až niťovitě protažené sepaly, horní petaly jsou unikátně ztloustlé a obklopují sloupek. Spodní petal je proměněný na pysk s rýhovaným vakovitým hypochilem, které nápadně připomíná plodnici houby, čemuž odpovídá i vůně květu.

Tichý život ve stínu hor

Drákul bylo dosud platně ustanoveno více než 120 druhů, z nichž většina dělá čest svým jménům. Od časů Roezlovy „chiméry“ byly popsány další klenoty říše orchidejí, jejichž jména není třeba vysvětlovat – namátkou například Dracula vampyra, D. gorgona, D. gigas, D. diabola, D. psyche nebo D. vlad-tepes. Dva druhy však nesou jméno na paměť svého objevitele, a to D. benediktii a D. roezlii. Starý pán by měl jistě radost.

V přírodě roste rod Dracula v poměrně velké oblasti tropické Ameriky. Centrem výskytu jsou vysoké hory západní Kolumbie a Ekvádoru, několik druhů však „uteklo“ do Střední Ameriky, kde obývají deštivé hory Panamy, Kostariky a Nikaraguy. Jsou to orchideje horského mlžného lesa v nadmořské výšce mezi 1 500 až 2 500 m. Rostou téměř výhradně epifyticky, na silnějších větvích zarostlých huňatým porostem mechů a kapradin, které nikdy nevysychají, jen výjimečně se uchytí i na zamechovaných kamenech a skalách. Prostředí, které obývají, je bohaté na srážky i mlhy a je poměrně chladné – teploty zde ve dne nevystupují nad 20 ˚C, zato v noci klesají až ke 12 °C. Drákuly jsou velmi stínomilné orchideje, v lese skryté pod deštníkem korun stromů v mokrém a chladném zeleném šeru, kam sluneční paprsky nepronikají. Tam si žijí své tajemné životy, o nichž toho dodnes příliš nevíme.

„Starší“ sestry drákul

O něco známější než drakuly jsou jejich příbuzné z rodu Masdevallia. První herbářové i živé položky přivezla dvojice botaniků Hipolito Ruiz a José Antonio Pavón y Jimenez. Úlovek se jim podařil díky desetileté expedici (1778–1788), kterou do Peru a Chile vyslal španělský krále Carlos III. Po návratu popsali botanici mnoho nových rodů, včetně orchideje Masdevallia. Neměli tehdy tušení, o jak velký a zajímavý rod se jedná, vždyť dodnes už bylo popsáno přibližně 350 druhů.

Masdeválie jsou v přírodě rozšířené ve Střední a Jižní Americe, od jihu Mexika po Bolívii. Centrem rozšíření jsou horské oblasti mezi Venezuelou a Peru, kde se vyskytuje největší část druhů. Obývají, podobně jako rod Dracula, především horské mlžné lesy, kde rostou většinou epifyticky na kmenech a větvích stromů, některé druhy i na mokvavých, mechem zarostlých skalách a balvanech. Jsou však obecně méně náročné na vzdušnou vlhkost a některé druhy snášejí i sluneční záření.

Citlivé královny světa rostlin

Stejně jako drákuly, nemají ani masdeválie vyvinuté pahlízy. Z plazivého oddenku vyrůstají těsně u sebe ramikauly, na bázi kryté trubkovitou pochvou. Listy bývají kopinaté, tuhé a kožovité. Jednokvěté (vzácně vícekvěté) stonky vyrůstají od báze. Masdeválie jsou mnohem „veselejší“ orchideje než drákuly, barvu květů mívají podle druhu od téměř černé po bílou, přes všechny odstíny červené, oranžové, růžové, hnědavé i žluté. Květy mají také velmi zajímavý tvar, sepaly bývají srostlé a protažené v cípy, petaly jsou drobné stejně jako pysk a ukryté v nálevce květu.

Velikosti květů se různí, k druhům s největšími květy patří M. veitchiana z Peru, jejíž květní stvol může být dlouhý i 40 cm a jediný květ statných rostlin měří v průměru až 20 cm. Naopak mezi miniatury patří třeba středoamerický M. chontalensis s trubkovitými, nažloutle bílými kvítky dlouhými sotva 7 mm (celá rostlina bývá vysoká sotva 3 cm). Jejich vzhled napovídá, že se od drákul liší i způsobem opylování, které provádějí různé druhy much.

Oba rody se už od časů svého objevení stávají touhou mnoha sběratelů a pěstitelů orchidejí. Častěji se ve sbírkách a sklenících botanických zahrad setkáte s masdeváliemi, které jsou méně náročné a snadněji se pěstují. Mnoho práce odvedli i šlechtitelé, kteří některé druhy „zkrotili“ na odolné hybridy, vhodné i do jednoduchých vitrín v běžných bytech. To citlivé drákuly jsou stále vzácností a zůstávají klenotem pro zkušené a znalé sběratele, kteří umí vycítit jejich potřeby. Rostlinu si samozřejmě může koupit každý, ale udržet ji naživu a přimět ke kvetení je malé umění. Drákuly si tak chrání svou auru jedinečnosti a výjimečnosti v říši rostlin celého světa.

Účelová podobnost s houbami

Drákuly mají zvláštního opylovače – malé, komárům podobné mušky bedlobytky, které kladou vajíčka do hub. Larvičky našich bedlobytek znáte jako „červíky“ v hřibech, které nadšeně seberete a pak znechuceně vyhodíte. Drákuly je lákají tvarem svých pysků i houbovou vůní. Občas je možné vidět na jednom kmeni stromu drákuly i houby, které mají úplně stejný tvar jako pysky drákulových květů.