Donald vs. Hillary: Vysoká hra prezidentů aneb Jak fungují americké volby

Volba prezidenta, jenž má víc než ceremoniální roli, bývá obvykle mediální cirkus. A volba muže nebo ženy, kteří stanou v čele země s 320 miliony obyvatel, je přímo megashow – a to nejen doma, nýbrž i po celém světě. Mocenská rovnováha napříč planetou se totiž může pořádně otřást, pokud se vedení státu s druhým největším HDP (hned po Číně) a s armádním rozpočtem převyšujícím kombinované výdaje na zbrojení dalších deseti největších zemí rozhodne změnit politiku. 

Co přesně se však během voleb děje, zůstává kromě expertů utajeno téměř všem cizincům. Současnou podobu amerických voleb poznamenal nejen dlouhý historický vývoj, ale také významný vliv peněz a médií. Kdo nemá přístup k jednomu či druhému, nemusí se o kandidaturu ani pokoušet. 

Permanentní kampaň

Volba amerického prezidenta představuje dlouhý proces: Například současná vedoucí demokratická kandidátka Hillary Clintonová oznámila svoji kandidaturu 654 dní před předpokládaným koncem voleb. To se jeví jako hotový maraton – třeba v porovnání s Mexikem, kde mají uchazeči zákonem omezenou lhůtu 25 dní, nebo s Francií, kde si musejí vystačit s pouhými dvěma týdny. Ne nadarmo se tvrdí, že jedinou dobou, kdy může prezident USA efektivně činit obtížná rozhodnutí, je právě jeho druhé volební období: Potřetí být zvolen nemůže, a nemusí tak kalkulovat s prakticky nekončící kampaní, kterou by mohly nepopulární kroky poškodit. 

Zmíněné dva roky mají prozaický důvod, a sice federální zákon, který určuje pravidla financování politických kampaní. Podle něj totiž kandidát, jenž obdrží větší sponzorský dar než pět tisíc dolarů, musí oficiálně ohlásit svoji kandidaturu. Pro uchazeče je proto vhodné odstartovat svůj „cirkus na kolečkách“ co nejdřív, aby mohli veřejně přijímat sponzorské dary pro vedení náročné kampaně. Nicméně prohlášení kandidáta, že má zájem se ucházet o křeslo prezidenta USA, představuje pouhý začátek. Pokud totiž dotyčný hodlá kandidovat za jednu ze dvou hlavních politických stran, tj. za republikány či demokraty, musí projít dlouhým a poměrně složitým systémem tzv. primárek. 

Primárky demokratů a republikánů se od sebe mírně odlišují, nicméně obě strany volí svého kandidáta na stranickém nominačním sjezdu. Jde o jednu ze zvláštností americké politiky – tam, kde by stačilo nechat občany vhodit hlasovací lístek do urny a spočítat, který kandidát získal celkově nejvíc hlasů, nastupuje komplikovaný systém tzv. delegátů. 

Honba za delegáty

Primárky jsou tak v principu nepřímou volbou. Obě hlavní strany mají v každém státě určitý počet stranických delegátů, jenž se může mezi jednotlivými prezidentskými volbami měnit. Tito delegáti pak na nominačním sjezdu strany hlasují pro toho kandidáta, který v jejich státě získal nejvíc hlasů. 

Existují přitom dva druhy volby stranických delegátů. První typ představují klasické primárky, jež se řídí státní legislativou a organizuje je stát. I zde se však rozlišuje několik podtypů: V tzv. uzavřených primárkách mohou hlasovat jedině občané, kteří se předem zaregistrovali jako voliči některé ze dvou stran, a svůj hlas pak mohou vhodit například pouze jednomu z republikánských kandidátů. Dál se jedná o primárky otevřené, v nichž se mohou občané přímo na místě rozhodnout, zda budou hlasovat pro kandidáta republikánů, či demokratů. Existuje však ještě několik podtypů uvedených systémů, podle toho, ve kterém konkrétním státě se volba koná. 

Druhý způsob, jak může strana vybrat delegáty na nominační sjezd, představují tzv. volební sněmy („caucus“). Jde o nesmírně barvitou podívanou, jejíž atmosféra připomíná hlučné tržiště. Lidé se sejdou ve velkém sále, například v tělocvičně, a postaví se do řad podle toho, kterého kandidáta si vybrali – což doprovázejí ohnivé debaty a přesvědčování ještě nerozhodnutých voličů. Poté se začne s počítáním. Pokud se nepodaří pro daného kandidáta získat alespoň 15% podporu, jeho řada se rozpustí a nastupuje další kolo přemlouvání a „lovení“. Na základě finálního sčítání se pak kandidátům přidělí jejich delegáti. Popsaný způsob výběru se však uplatňuje jen v několika státech. 

Předem známé výsledky

Republikánské primárky mají relativně jednoduchý princip: Stavějí převážně na většinové volbě, což znamená, že „vítěz bere vše“. Kandidát, jenž v daném státě vyhraje primárky, tak získá kompletní počet místních stranických delegátů. Všichni zvolení delegáti jsou pak zavázáni volit na sjezdu kandidáta, kterého vybrali voliči. 

Naproti tomu u demokratů je situace poněkud složitější a méně předvídatelná: Demokratické primárky a sněmy využívají poměrný systém, a delegáti daného státu jsou tudíž poměrně rozděleni podle výsledků volby. Vše navíc ovlivňují tzv. superdelegáti neboli čelní představitelé demokratické strany v jednotlivých státech, například kongresmani, senátoři a další významní straníci. Nejsou totiž vázáni výsledkem primárek a sněmů v daných státech, a mohou se tak rozhodnout až při samotné volbě na stranickém sjezdu. Letos je demokratických superdelegátů 719 z celkového počtu 4 765, a v kombinaci s poměrným rozdělením závazných delegátů tudíž mohou mít rozhodující vliv. Většina z nich však svůj záměr oznámí už předem. 

Stranický sjezd je tedy spíš formální záležitostí, jež výsledky pouze oficiálně stvrzuje: Brzy po primárkách a sněmech v největších státech je totiž zjevné, který kandidát zvítězí a postoupí do finále. 

Nepřímá volba 

Jakmile jsou známa jména kandidátů jak demokratické, tak republikánské strany, začíná tvrdý souboj o prezidentské křeslo. Kandidáti přitom nejdou do boje sami – vybírají si svého zástupce, tedy viceprezidenta. Často se jedná o osobnost, která vyniká jinými kvalitami než kandidát samotný: Je například populární ve významných státech nebo reprezentuje některou z etnických skupin. Viceprezident také v případě úmrtí či odstoupení prezidenta přebírá jeho úřad.

Samotná volba prezidenta probíhá opět nepřímo. Stejně jako v případě primárek hlasují občané o tzv. volitelích, kterých je 538. Každý stát má přitom daný počet volitelů, jenž kopíruje způsob, jakým se určuje počet kongresmanů a senátorů. Tady vzniká problém: Každý stát má totiž alespoň dva senátory a jednoho kongresmana, a to bez ohledu na velikost populace. Všichni tak mají zaručeny minimálně tři hlasy v prezidentské volbě, což je zcela nefér. Jednoho volitele za stát Wyoming (celkově tři volitelé) vybere pouhých 177 tisíc lidí, zatímco jednoho volitele za Texas (celkově 32) vybere 715 tisíc lidí. Hlas obyvatele Wyomingu má tudíž čtyřikrát větší váhu,než hlas obyvatele Texasu.

Vítěz bere vše

Až na dva státy – Nebrasku a Maine – se využívá většinový systém. Kandidát, který získá převážnou část hlasů, si tak zajistí volitele daného státu. Samotné hlasování pak tradičně probíhá v úterý po prvním listopadovém pondělí. 

Tento den byl přitom vybrán z několika důvodů: V dobách, kdy byla doprava na větší vzdálenosti výrazně složitější než dnes, se muselo dbát na to, aby stihli odvolit i občané ze zapadlejších koutů USA. A úterý se ukázalo jako nejvhodnější – v neděli se totiž chodilo do kostela, takže cesta k urnám nepřipadala v úvahu; v pondělí pak lidé zamířili do města, kde se volby konaly, v úterý odvolili a následně se vraceli domů, aby stihli pravidelné středeční trhy. Na začátku listopadu už přitom bylo po sklizni, ale zároveň ještě nepanovala taková zima a špatné počasí jako na samém konci roku.

V prosinci se pak výsledky vyhodnotí, načež se odešlou do Washingtonu, kde se v lednu na společné schůzi Senátu přečtou hlasy jednotlivých volitelů. Po jejich sečtení je známo jméno nového – či potvrzeno jméno stávajícího – prezidenta USA. 

Americká ústava nijak specificky nenařizuje, aby se volitel řídil výsledky občanského hlasování. V roce 1952 sice Nejvyšší soud umožnil státům vytvářet zákony, které by postihovaly jiné hlasování, než si přáli voliči, přesto 21 států unie žádný takový zákon stále nemá. Případy, kdy by se volitel vyslovil pro jiného kandidáta, jsou však velmi ojedinělé a nikdy v historii do výsledků voleb významněji nezasáhly. Celý proces pak prakticky končí 20. ledna, kdy zvolený prezident skládá slib. 

Houpací státy

Některé americké státy jsou silně republikánské a některé naopak demokratické. A zmíněný fakt se citelně odráží v podobě volebních kampaní. Kupříkladu demokratický kandidát může prakticky na 100 % počítat se získáním volitelů ze států na západním pobřeží (například z Kalifornie), na východním pobřeží a v Nové Anglii (kupříkladu z Vermontu a Massachusetts). Naproti tomu kandidát za republikánskou stranu má jasné vítězství na jihu (třeba v Texasu). V uvedených státech tedy kampaně prezidentských kandidátů prakticky neprobíhají. 

Celá bitva o nejvyšší úřad v zemi se tak přenáší do tzv. swing states neboli „houpacích států“, protože jejich zisk může vítězství „zhoupnout“ na stranu jednoho z kandidátů. Tradičně se jedná například o Pensylvánii, Michigan, Floridu či Ohio, kde jsou síly jednotlivých stran relativně vyrovnané – a dostat je na svou stranu je proto pro získání prezidentského křesla klíčové. Tomu odpovídá i vedení kampaně, jež se zaměřuje prakticky jen na tyto státy, kam také proudí drtivá většina peněz.

Význam swing states ilustrují volby z roku 2000, kdy proti sobě stáli Al Gore a George W. Bush. Ačkoliv Gore získal v absolutních číslech víc hlasů občanů než jeho soupeř, vyhrál volby Bush s 271 voliteli, které mu poskytly právě swing states. Rozhodující roli měla přitom Florida, kde Bush zvítězil o pouhých 537 hlasů z celkových zhruba šesti milionů, ale získal tak všech 29 floridských volitelů – a rovněž nadpoloviční většinu ve finální volbě.