Dokonalí lovci: Tři dny s tuláky plání psy hyenovitými

Už jako malý kluk jsem snil o pláních Afriky a hltal knihy pánů Grzimka,Vágnera, van Lawicka a dalších. Moje dlouholeté touze se dostalo zadost v říjnu 2007, kdy jsem v doprovodu svého syna Jana vyrazil na safari do keňských parků Nakuru, Masai Mara a k jezeru Naivasha. Přestože již nebyla sezona, první pohled na jezero Nakuru s jeho plameňáky, pelikány a obrovským množstvím zvířat, mi učaroval víc než všechny knihy o Africe dohromady. Ihned jsem věděl, že se do Afriky musím vrátit. Mimo jiné proto, abych na vlastní oči spatřil jednoho z vysněných afrických predátorů – psa hyenového (Lycaon pictus), jehož smečky mají pověst nejúspěšnějších afrických lovců.

Trable vzácné „škodné“

Vábení Afriky mě přivedlo zpět v únoru tohoto roku. Společně se skupinou podobně zaměřených nadšenců jsem podnikl výpravu do delty řeky Okavango a přilehlé východní oblasti Kwando-Linyanti sevřené mezi řeky Okavango a Kwando v Botswaně. Kromě výjimečnosti a obrovské rozlohy této vnitrozemské delty nás přilákala i možnost pobytu v soukromých koncesích, kde je příroda ponechána bez lidského zásahu a skýtá příležitost vychutnat si jižní Afriku takřka bez setkání s jinými lidmi.

Pes hyenový (též hyenovitý) byl jedním z hlavních předmětů našeho zájmu. V současné době žijí poslední 2–3 tisíce jedinců tohoto živočišného druhu především na území šesti států Afriky – Keni, Tanzánie, Botswany, JAR, Zambie a Zimbabwe. Podle dostupných informací se zdá, že psi nikdy nebyli příliš hojní. Dnes je však jejich situace kritická a jednou z příčin žalostného stavu je fakt, že v minulých letech byli považováni za škodnou a na základě tohoto předpokladu vybíjeni. Svoje vykonala i jejich náchylnost k nemocem, například psince. Zmíněná území Botswany jsou jedněmi z mála posledních míst, kde se tyto šelmy hojněji vyskytují.

Dobří stopaři, nezbytné štěstí

Smečky psů hyenových jsou opravdovými nomády křižujícími svá obrovská teritoria o rozloze až tisíců kilometrů čtverečních. S výjimkou období, kdy v podzemních doupatech vychovávají mladé, představuje úkol najít smečku těchto vzácných zvířat opravdový oříšek. Chce to nejen šikovného stopaře, ale také notnou dávku štěstí. To první jsme bezesporu měli. Naši kolegové byli v oblasti Okavanga svědky střetu smečky psů se dvěma lvy. Sporným bodem byl, jak jinak zbytek kořisti.

Na výskyt smečky jsme byli okamžitě upozorněni a vydali jsme se udaným směrem. Po skupině psů jsme pak bezvýsledně pátrali několik hodin, ale našli jsem pouze stopy. Na další pozorování jsme si museli počkat až do druhé oblasti v okolí tábora Leballa. Odtud naše cesta vedla k Namibijské hranici, kam zasahuje teritorium jedné ze dvou smeček pohybujících se podél západního břehu řeky Kwando. Bohužel ani zde jsme objekty našeho zájmu nezahlédli. Jak už to ale v životě někdy chodí, na naší straně stála i druhá složka úspěchu – štěstí, které nám smečku naservírovalo přímo pod nos. Spící šelmy jsme náhodně objevili při odpoledním safari nedaleko našeho tábora.

Poklidný den nasycených

Sedm psů pospávalo po úspěšném lovu prasete bradavičnatého, které jsme poznali podle zbylých kostí povalujících se mezi mladými stromy mopane. Smečku tvořilo šest dospělých jedinců a jeden dospívající kus – podle průvodců šlo o jediné štěně z loňského vrhu. Alfa samec byl pro nás po určení dobře identifikovatelný podle výrazného šrámu přes čenich. Patrně šlo o následek posledního lovu.

Po zbytek dne jsme se zaujetím pozorovali společenský život psů hyenových, od probuzení přes vítací ceremoniál až po značkování teritoria. Při značení močí umí tito psi trik, za který by se nemuseli stydět ani jejich moderní cirkusoví bratranci. Dokáží se postavit na přední nohy a značkovat tak stébla trav či termitiště v dokonalé stojce.

Těsně před západem slunce se smečka vydala na pouť savanou. Jednotliví psi využívali louží a jezírek k napití a ochlazení a poté klusem doháněli zbytek skupiny. Možná se právě v tuto chvíli zaostávající jedinec lépe orientoval díky výraznému pachu, který všichni psi vydávají. Celý ten čas postupovali jeden za druhým v téměř dokonalé řadě. Na sklonku dne se uložili ke spánku a my doufali, že je zítra opět uvidíme.

Pod ochranou krokodýlů

Druhý den jsme se za smečkou opět vypravili a celé dopoledne jsme strávili v její blízkosti. Čekali jsme na nějakou akci, při které by psi potvrdili pověst nejúspěšnějších lovců Afriky. Zdálo by se, že pobývat v přítomnosti polehávajících divokých psů v africkém vedru je podivný způsob trávení dovolené, ale my jsme si kontakt s nimi opravdu užívali. Po dlouhých minutách, kdy se psi očichávali, společně se vítali a olizovali si pysky, se jako na povel zvedli a lehkým klusem vyrazili směrem k laguně, u které ležel náš tábor. Tento běh byl zcela odlišný než pohyb z včerejšího odpoledne. Smečka pátrala po kořisti – jednotliví psi nebo dvojice vyráželi daleko vpřed. Ostatní je pomalu následovali a dočerpávali tekutiny z kaluží.

Po čase smečka změnila taktiku a při běhu vytvořila rojnici. Připomínali vrcholový atletický tým připravující se na dlouhou a náročnou štafetu. Až později jsme si uvědomili, že objevili stádo vodušek červených (též v. lečve, Kobus leche). Antilopy vycítily nebezpečí a věrny svému jménu si to namířily do jezera mezi hrochy a krokodýly. Zřejmě toto nebezpečí donutilo smečku ukončit lov na břehu jezera. S přibývajícim vedrem aktivita psů, ale i ostatních zvířat klesala, a tak jsme naše oblíbence opustili s tím, že se později vrátíme.

Pronásledování pronásledovatelů

Když slunce ztratilo něco na své intenzitě a polední siesta skončila, měli jsme odpoledne možnost přihlížet opakování ranního rituálu – vstávání, vítání, očichávání a pročesávání krajiny. Tentokrát smečka vyrazila na sever, do oblasti, kde se podle našich dřívějších informací pohybovala stádečka impal. Netrvalo dlouho a psi doběhli do oblasti, kde se antilopy pásly. Tady se ukázala síla jejich lovecké taktiky. Prvním cílem bylo najít vhodnou kořist. Smečka zručně rozehnala antilopy, i když některé zvolily vyčkávací taktiku a zalehly do trávy.

Měl jsem jen velmi hrubou představu o průběhu následujících okamžiků. Náš průvodce Spencer suše prohodil: „Připoutejte se a držte se,“ natáhl si přes obličej šátek a začaly se dít věci. Psi vyrazili v rojnici jako prsty obrovské roztažené ruky a obrovskou rychlostí pronásledovali vybranou impalu. Nám nezbývalo než držet fotoaparáty, batohy a vyhýbat se svištícím větvím. Představte si jízdu po neproklestěném tankodromu, kdy se zoufale snažíte sledovat poměrně malou šelmu, která uhání šedesátikilometrovou rychlostí. Pokoušeli jsme se držet lovící smečky, nebo alespoň jejích nejpomalejších členů, nicméně po dvou kilometrech se nám ztratili z dohledu a pak už jsme jen křížem krážem projížděli mezi ostrůvky keřů.

Zasloužený odpočinek

K našemu štěstí a antilopí smůle se náhle ozvalo hlasité zaječení dáveného zvířete a my se vydali po zvuku. Přestože jsme na místo dorazili během pěti minut, z úlovku jsme viděli už jen zbytky nohou, části větších kostí a krvavou stopu v trávě. Psi roztrhali a sežrali kořist tak rychle, že ji ani nestihli zaregistrovat ostatní predátoři. Pouze jeden z afrických stepních orlů, který seděl opodál, využil příležitosti a ukradl kus kosti s masem. Po návratu do tábora, stále plni euforie z tohoto strhujícího zážitku, jsme dlouho do noci probírali každou minutu lovu. Připadalo mi, jako bych i já byl součástí úspěšné smečky a těšil jsem se na zítřejší setkání s „našimi“ psi.

Třetí den jsme našli smečku s ještě nacpanými břichy, když její členové odpočívali ve stínu. Chvíli jsme je sledovali, ale poté, co vyrazili na sever směrem k hranici s Namíbií, jsme se rozhodli zaměřit na jiná zvířata. Dobře vím, že lov psů hyenových už možná nikdy neuvidím. Trochu mne mrzí, že se kvůli špatným světelným podmínkám nadcházejícího večera nepodařilo zdokumentovat finální část, ale i tak byly ty tři dny s věčnými tuláky plání strhujícím zážitkem, na který se nezapomíná.