Dnes bar, zítra hořící kabina: Cenné rady získávali mladí stíhači hlavně v barech

Během leteckého boje za druhé světové války někdy proběhla destrukce zasaženého letounu tak rychle a fatálně, že se hořící a naprosto neovladatelný vrak řítil okamžitě k zemi. Pilotem zmítalo velké přetížení a opustit kokpit představovalo velký problém. Osádku k sedačce poutaly bezpečnostní pásy a s příslušenstvím kabiny zůstávala spojená ještě sluchátka vysílačky a často i kyslíková maska. To vše musel letec bleskurychle odepnout, než mohl otevřít či odhodit překryt kabiny.

Nejhorší riziko ale znamenal oheň. Benzinové nádrže se většinou nacházely v trupu poblíž pilotního prostoru, a pokud je střely se stopovkou proděravěly, většinou vzplály. Hořící palivo a rozžhavená chladicí kapalina z motoru mohly proniknout do kabiny. Pilot někdy uhořel, občas ale dokázal i s popáleninami vyváznout a jeho kolegové pak viděli, jak plameny znetvořily jeho tělo a tvář. Pro mladíky toužící po slávě to bylo výstražné memento a představy ohořelých obličejů někdy nedávaly pilotům spát.

Cudnost stranou

S tím vším se letci museli naučit žít. Letiště se většinou nacházela daleko od fronty a například ve Velké Británii často přímo u velkých měst s jejich komfortem kin, restaurací a barů. To muže denně riskující život samozřejmě lákalo. Jednalo se o přirozený ventil, jak se odreagovat od mimořádně stresující letecké války, a velení to vědělo.

Piloti měli poměrně slušný plat, elegantní uniformy a zakládali si na pověsti rytířů oblohy. O letce proto měly ženy velký zájem. Díky svému nízkému věku většinou nebyli ženatí a snažili se proto užívat, co to šlo. Zvláště když dobře věděli, že dnešní večer může být pro ně ten úplně poslední. Za války šla obecně cudnost stranou a ani dívky neviděly v častých románcích nic až tak špatného. Mnoho velkých stíhačů proslulo úspěchy u žen skoro stejně jako svými sestřely v boji.

Druhý způsob, jak zahnat strach ze smrti, přinášel alkohol. Existovali sice piloti, kteří se mu vyhýbali a zcela objektivně tvrdili, že ranní kocovina zhoršuje koordinaci pohybů, bleskové reakce a dobrou mušku, zásadně nutné pro vítězství v leteckém souboji. Nacházeli se však v jasné menšině.

Příslušníci bojových jednotek spolu kromě bojových letů též trávili volný čas – i po soumraku. Pak často vyráželi v osobních automobilech jezdících nezřídka na kradený benzin ze stíhaček do nejbližšího města či vesnice do tamního baru. Kromě obyčejného odreagování tím docházelo i k utužování kolektivu útvaru, který společně startoval do boje. Pocit kamarádství a sounáležitosti k jednotce byl důležitý, každý jedinec se totiž musel na svého druha spolehnout.

Školení v baru

I když se letci se sklenicí v ruce chtěli hlavně pobavit, hlavním tématem diskusí se samozřejmě stával boj a létání. Probíraly se užívané formace, taktika a právě prožité události frontového dne. K důležitým tématům náležely samozřejmě stíhačky, jak ty vlastní, tak nepřátelské. Řešila se jejich rychlost, výzbroj a manévrovací schopnosti. Pro stíhače bylo vždy velmi frustrující, když věděli, že nepřítel používá výkonnější techniku a oni tahají za kratší konec provazu. Společných večerů se někdy účastnili i mechanici a s těmi se řešilo, jak z letounů vymačkat maximum výkonů. Někdy tady vznikaly nápady na drobná vylepšení, jako montáž zpětných zrcátek, seřízení kulometů na správnou vzdálenost optimální palby či úpravy kamufláže.

O tom, že piloti pili po službě a pod vlivem alkoholu občas vyvolávali rvačky s vojenskou policií, civilisty a příslušníky jiných zbraní, se občas psalo. Mnohem ošemetnější však bylo v takovém stavu přímo létat. Předpisy to samozřejmě zakazovaly a velitelé měli, ve vlastním zájmu, za úkol nikoho opilého do stíhačky nepustit. Otázkou je, do jaké míry byli důslední. V Rudé armádě a v jejích vzdušných silách se alkohol dokonce oficiálně fasoval za úspěchy dosažené v boji. Je ale až zarážející, jak málo informací se na toto téma dochovalo. 

Greenhorni a veteráni

Vůbec nejdůležitějším kritériem pro přežití ve vzdušné aréně jsou zkušenosti. Největší ztráty v boji postihovaly mladíky, kteří teprve nedávno přišli z leteckých učilišť a byli rádi, že alespoň zvládali pilotování komplikovaného a výkonného stroje ve všech fázích letu – ve vzletu a přistání, v zaujetí správného místa ve formaci. A pokud se v žáru boje oddělili od útvaru, pak i navigaci k mateřskému letišti. Zdaleka nejtěžším úkolem se jevil samotný vzdušný souboj. Nenechat se překvapit nenadálým útokem nepřítele, protože o každém nováčkovi se říkalo, že je ve vzduchu „slepý“.

Známé úsloví pravilo: „Zabije tě ten, kterého nevidíš.“ Nejlepší stíhač všech dob Erich Hartmann dokonce tvrdil, že tři čtvrtiny těch, které sestřelil, vůbec nevěděly, že tam je. Pokud pak došlo k manévrovému boji v zatáčkách, hrály pilotní dovednosti ještě větší roli. Letouny se kolem sebe řítily obrovskou rychlostí a na střelbu zbývaly jen vteřiny. Nováčci se většinou nedokázali udržet za velitelem své dvojice a museli bojovat na vlastní pěst.

Nováčci na mušce

Pokud si je vyhlédl soupeř-zkušený veterán, o jejich osudu bylo většinou rozhodnuto. Všem finesám vzdušného boje se měl stíhač sice naučit už během výcviku, to ale v realitě vůbec nestačilo. Nejlepšími učiteli se tak stali až přímo na frontě velitelé, velká stíhací esa a veteráni, sloužící u formace už dlouhou dobu. Nejčastějším místem pro výuku byl samozřejmě bar. Tam večer piloti probírali taktiku, střelbu a vše další. Poslech historek zvyšoval nováčkům šance na přežití.

TIP: Dnes bar, zítra hořící kabina: Jaké vyhlídky měli stíhací piloti?

Existuje mnoho fotografií, na nichž letci zuřivě máchají rukama a otevřenou dlaní ukazují polohu a manévry letadel během vzdušného souboje. Často přitom vznikaly i různé malůvky zobrazující složité obraty, polohu a úhel při vedení palby na nepřítele. Bar se tak stával tou nejlepší učebnou a schopnost udržet pozornost nejednomu z nezkušených mladíků později zachránila život. Bylo hlavně nutné nehledět tolik do dna sklenice, ale pozorně naslouchat.