Diagnóza: Lhář! Tenká hranice mezi amorálností a duševní poruchou

Jednou ze základních funkcí mozku je paměť. Díky ní si může člověk vybavit cokoliv, co prožije, a tyto informace potom používat dál. Jak organismus stárne, projevují se stále častěji různé výpadky této schopnosti. Pokud vás však vaše paměť zrazuje, aniž by to odpovídalo věku, je na čase zbystřit. Může se jednat o jednu z poruch, které mohou člověka postihnout.

Podle toho, jakým způsobem paměť ovlivňují, je psychologové dělí na dva velké okruhy – kvantitativní a kvalitativní. U kvantitativních poruch jde o postižení množství zapamatované látky. Kvalitativní poruchy způsobují problémy s vybavením si konkrétních myšlenek a především s jejich přesností a pravdivostí. Samotných typů poruch je pak celá řada.

Bájivá lhavost

Hieronymus Karl Friedrich Freiherr von Münchhausen žil v letech 1720 až 1797. Stal se předlohou pro hlavního hrdinu pohádkových příběhů barona Prášila. Podle něj byla také pojmenovaná bájivá lhavost jako Münchhausenův syndrom, která se odborně nazývá pseudologia phantastica. Bájivou lhavost popsal poprvé v roce 1891 německý psychiatr Anton Delbrück. Jedná se o psychickou poruchu, která se řadí ke kvalitativním a projevuje se patologickým lhaním – člověk s tímto syndromem má nutkavou potřebu vymýšlet si neustále nejrůznější příhody a dobrodružství. 

Ošemetný na celé věci je fakt, že sám pohádkář těmto příběhům bezmezně věří. Hlavním motivem není pro takového Prášila někoho obelstít, ale získat velkou pozornost a respekt. Lhaním sice nechce nikoho poškodit, ale myslí si, že by bez lhaní zůstal stát bokem společnosti a nikdo by si ho nevšímal. Trpí totiž velkým nedostatkem sebevědomí a bez vymýšlení historek není prakticky schopen žít.

Přísahám, tak to bylo!

Někteří lide nemluví pravdu, i když jsou přesvědčeni, že nelžou. Stav, kdy si člověk neúmyslně vymýšlí a své báje řadí mezi skutečné vzpomínky, se nazývá konfabulace. Jde vlastně o rekonstrukci vzpomínek na události, které si člověk buď nemůže pamatovat (věc se stala v jeho raném dětství), nebo je zapomněl v důsledku poškození mozku. 

Ke konfabulaci zážitků z dětství dochází například na základě fotografií doplněných vyprávěním jiných osob, které si událost pamatují. Člověk si pak do dospělosti odnáší příběh, o kterém si myslí, že si na něj přímo pamatuje, a při prohlížení fotografií se mu vybaví jako skutečný zážitek. Tento jev je zcela běžný a není třeba se nad ním nijak pozastavovat. K tomuto typu konfabulace se řadí i takzvané dětské lži, kterými si děti nahrazují chybějící vlastní zkušenosti a příčiny či následky prožitých dějů si domýšlejí podle míry vlastních dosažených znalostí.

Konec nevinnosti

Závažnému poškození mozku nasvědčuje konfabulace, při které postižený doplňuje chybějící vzpomínky smyšlenkami, které však zapomíná a stále mění. Snaží se tak zakrýt výpadky v paměti, které vznikly organickým poškozením mozku. Ve chvíli vytvoření falešné vzpomínky na ní postižený člověk skálopevně trvá. Ovšem po krátkém čase myšlenku zase zapomene a vymyslí si jiný útržek, kterým chybějící vzpomínku doplní, a o pravdivosti této verze je opět stejně přesvědčený. 

K tomuto typu poškození paměti může dojít v důsledku nějaké závažné nemoci (zánět mozkových blan nebo klíšťová encefalitida), po těžkém úrazu hlavy, při těžké toxikomanii (alkoholismus, závislost na drogách), po cévních mozkových příhodách, kdy pacient částečně ztratí paměť, při různých formách demencí (Alzheimerova choroba, Huntingtonova choroba, atrofie mozku, …) nebo u lidí trpících Korsakovovým syndromem.

Vím toho málo, ale zato přesně

Mezi kvantitativní poruchy patří například hypomnézie, jež způsobuje, že se nemocnému ukládá do paměti mnohem méně vjemů, než je obvyklé. Tento stav nemusí souviset jen s poruchou, často k němu dochází při únavě organismu, vyčerpání, nebo naopak bujarosti a v situacích, kdy je tělo vystaveno tak velkému množství podnětů, že je nestíhá zpracovávat a do paměti ukládat. Hypomnézii může zapříčinit i smutek a velké zahloubání do vlastních myšlenek, nachlazení nebo léky ovlivňující pozornost.

Opačný problém nazývají odborníci hypermnézií a jde skutečně o nadměrnou paměť. Tato porucha naštěstí nebývá příliš častá. Výkonnost paměti je při ní zvýšena, ale ostatní složky paměti jsou oslabeny – člověku se třeba hůře vzpomínky vybavují a není schopen určit správně jejich podrobnosti. Pokud je porucha součástí paranoidních psychóz, pacienti si nadměrně zapamatují obsah, který souvisí s jejich bludem. Relativní hypermnézie bývá někdy přítomna i u mentální retardace, kdy je paměť nadměrně vyvinuta, ale ostatní psychické schopnosti jsou oslabeny.

Například zázrační počtáři mohou mít velice nízkou inteligenci, ale je u nich nadměrně rozvinutá mechanická paměť. Mohlo by se zdát, že hypermnézie by mohla být výhodou, ale nemusí tomu tak být vždy. Nikdo by si asi nechtěl pamatovat každou drobnost i nepříjemnou vzpomínku na situaci ze své minulosti, kdy se cítil třeba trapně, smutně, nazlobeně. Vzpomínky navíc mohou být zkreslené, takže nakonec se na jejich pomoc nedá moc spolehnout.

Pouhé okno, nebo problém?

Při amnézii si člověk nepamatuje určitý obsah a vzpomínky za určitý časový úsek. Dochází k ní při poruchách vědomí, delirantních stavech, intoxikacích psychoaktivními látkami (alkohol, drogy, léky) nebo při silných afektivních stavech, kdy člověk pod vlivem svých emocí ztrácí vědomou kontrolu nad svým jednáním.

Velmi často se vyskytuje při úrazech hlavy nebo při neurologických nemocech, může ji způsobit například nádor zasahující paměťová centra. V případě, že si pacient nemůže vzpomenout na určité období před úrazem nebo před kritickým nárůstem nádoru, jedná se o amnézii retrográdní. Nepamatuje si například, kdo je, jak se jmenuje, nepozná blízké osoby, nepamatuje si, co se stalo před tím, než se udeřil do hlavy a podobně.

Méně častá je potom anterográdní amnézie, kdy si pacient nevzpomíná na období až po kritické události – například si nevybaví, co se stalo poté co upadl, či jak se dostal domů nebo do nemocnice. Posledním druhem amnézie je takzvaný disociativní typ, při kterém si člověk pamatuje relativně všechno, nevybavuje si však některé izolované části děje, které se týkají nějakého silně stresujícího nebo psychicky traumatizujícího zážitku – například detaily přepadení nebo znásilnění. 

Nejde o videozáznam – naštěstí

Lidská paměť je neobyčejně tvárná. Nelze ji přirovnat k videorekordéru, který přehraje přesně to, co předtím nahrál. Namísto toho v mozku od přírody funguje mechanismus, který se pokouší to, co se v minulosti stalo, rekonstruovat. V průběhu takové rekonstrukce často doplňuje na základě svých jiných minulých zážitků podrobnosti, které se „měly“ přihodit, ale ve skutečnosti se nepřihodily.

TIP: Falešné vzpomínky: Jak vzniká déjà vu?

Znamená to, že i u zdravého člověka je paměť plná bílých míst, jež si mozek doplnil vlastní fantazií, zkušenostmi a znalostmi a nahradil je tak více či méně přesnými domněnkami. Může to způsobit, že i lidé, kteří byli přítomni jedné konkrétní události, si ji pamatují docela jinak a snadno tak vzniknou nedorozumění. Je proto dobré vědět, že ani bez poruch není lidská paměť neomylná a vyjadřuje spíše názor a přesvědčení než objektivní skutečnost.