Děti revoluce chtějí žít: Íránská islámská republika na vlastní kůži

Státní represe je v Íránu patrná na každém kroku. Nespokojenost mladých se zákazy, chudobou a nulovou vyhlídkou na úspěšné zítřky však jednou za čas vybuchne při masových protestech. Hroutící se ekonomika přiměla v polovině loňského listopadu režim několikanásobně zvýšit ceny pohonných hmot. Levný benzin zůstával pro mnoho nemajetných lidí jedinou jistotou, která jim pomáhala přežívat – a přes noc se rozplynula. Obyvatelé vyšli do ulic a volali po svržení režimu. Vláda odpověděla vysláním policie, jež se nijak nezdráhala pálit do demonstrantů ostrými náboji. Oficiální místa přiznala na tři sta mrtvých, aktivisté tvrdí, že zemřelo nejméně tisíc osob, převážně studentů. Kdo jsou mladí muži a ženy, kteří nemají co ztratit? Fotograf David Těšínský se to vydal zjistit. 

Rozbíjení stereotypů

„Fotkami rád zabíjím různé stereotypy a chci lidem otevírat oči,“ vzpomíná Těšínský na důvod, proč se rozhodl vyrazit do uzavřené země. „Zahlédl jsem na Facebooku nějakou fotosérii, v níž mladí Íránci dělají úplně jiné věci, než na které jsou lidé z médií zvyklí, jenže to nebylo nijak odvážné. Řekl jsem si, že bych mohl zajít dál a nafotit něco pořádného.“  

Vysněná série měla ukázat, že je svět za oponou islámské republiky mnohem barevnější, než by si její oficiální představitelé přáli prezentovat za hranicemi. V zemi dnes platí zákaz poslouchat moderní západní hudbu, tančit, cvičit zumbu, vlastnit psy (kteří jsou podle islámské tradice nečistí), pít alkohol nebo se anonymně připojovat k internetu, o homosexualitě ani nemluvě. Přesto se téměř každý z těchto zákazů intenzivně porušuje, a dokonce i hafani si volně běhají po ulicích – nesmíte je pouze venčit, za to hrozí vězení. 

„Napsal jsem zhruba na dvě stě padesát e-mailových adres lidí z Teheránu. Zpráva zahrnovala deset otázek na ilegální věci a prosbu, jestli by mě mohli kontaktovat s někým, kdo je provozuje. Znáte nějakého gaye? Nebo někoho, kdo tajně v garáži hraje v rockové kapele? Takové dotazy tam byly,“ popisuje Těšínský. Dostal osmdesát odpovědí, přičemž třicet pisatelů uvedlo, že dokáže kontakty zprostředkovat. Po další selekci pak zůstalo několik dobrých tipů, za nimiž se Těšínský vydal. Šlo o počátek měsíční cesty do neobvyklého světa.

Šmíruje se všude

Teherán David navštívil ještě před loňskými masivními protesty, a s jeho vízem tak nebyl žádný problém. Nocleh sehnal přes couchsurfing, tedy doslova „surfování po gaučích“. Celosvětová služba, jež nabízí přespání přímo doma u místních, funguje dobře i v Íránu. „V zemi platí totální prohibice a já jsem tam jel s tím, že tak alespoň měsíc zůstanu na suchu a nebudu pít. Jenže hned po příjezdu jsem padl na večírek, kde se pila domácí slivovice, víno a pivo, všechno vyrobené nějak pokoutně na koleně. Okamžitě mi přistál panák. Na alkoholu prostě jedou prakticky všichni mladí,“ směje se Těšínský.

A nešlo o ledasjakou zábavu, nýbrž o párty v převlecích, kde se promenovaly postavy z amerických seriálů o superhrdinech nebo zombie a nejrůznější figury z popkultury. Ženy odhodily jinak povinné šátky a bez ostychu se líbaly se svými partnery, za což by je běžně čekala nevábná cela na oddělení mravnostní policie a nejspíš také bičování. Když se íránská herečka Lejla Hátamí loni na festivalu v Cannes zapomněla a veřejně na přivítanou políbila ředitele akce na tvář, oficiální tisk se téměř zbláznil vzteky. Od biče umělkyni zachránila pouze její prominentní pozice na kulturní scéně. 

„Lidé se tu na ulicích vůbec nedrží za ruce, protože by je hned zkontrolovali, jestli jsou manželé. Pokud ne – problém. Spoustu žen popravili jen proto, že se vyfotily na Instagram bez šátku.“ Podle Těšínského se však policie činí především v hlavním městě a okolí. „Tyhle provokace probíhají hlavně v Teheránu, zbytek země zůstává hodně konzervativní. Policie si skutečně dává tu práci a skoro každý den udělá zátah v nějaké části města, buď náhodně, nebo na základě udání. Lidé si to dobře uvědomují, vědí, že příště můžou být na mušce oni. Ale stejně říkají, že nepřestanou žít.“

Přiškrcený internet

Západní hudba, hollywoodské filmy, zakázané knihy – to vše proudí do Íránu díky internetu. Ne, že by se vedení země nesnažilo příliv zastavit: Již v roce 2006 zablokovalo Facebook a web britské BBC, následovaly i další cizojazyčné zpravodajské portály. V roce 2013 už se nedala spustit polovina z 500 nejoblíbenějších stránek světa. Krátce po vypuknutí listopadových protestů vypnula vláda síť sítí dokonce kompletně na pět dnů, což mělo zhatit organizaci nepokojů. 

„V době, kdy jsem v Íránu byl, ještě fungoval Instagram a bylo možné sdílet fotky. Jenže pak se na něm začaly objevovat holky bez šátků a byl s tím rychlý konec,“ vysvětluje Těšínský. Na absenci šátků jsou autority obzvlášť citlivé a tvrdě ji trestají. Mladé dívky však rády testují hranice povoleného – v současnosti tudíž nosí pokrývku hlavy spíš symbolicky, a ven jim tak vykukují husté ofiny. O mnoho víc volnosti si ovšem neužijí ani muži. Zakázané jsou jakékoliv účesy „gay nebo uctívající satana“, což obvykle zahrnuje byť jen trochu delší vlasy tvarované pomocí gelu. 

Navzdory všeobecné restrikci sociálních médií jsou mladí Íránci přeborníky ve sdílení. Blokování stránek státem obcházejí pomocí nástrojů jako VPN nebo proxy serverů (ty zakrývají IP adresu, odkud se uživatel přihlašuje). Zašifrovaná komunikační aplikace Telegram má 40–45 milionů uživatelů, což odpovídá polovině populace země, a odhadovaný počet twitterových účtů šplhá k 10 milionům. 

Žádná změna na obzoru

Írán vlastní třetí největší zásoby ropy na světě, jenže konfrontační politika se Západem a snaha vyvinout nukleární zbraně ho uvrhla do mezinárodní izolace a vyústila v zákaz exportu černého zlata. Ekonomika se tak propadla do recese, která loni dosáhla −9,5 %. Měna ztratila polovinu hodnoty a hospodářské potíže neberou konce. Téměř 17 % populace nemá práci a vyhlídky na zlepšení zůstávají v nedohlednu. 

Pro mladé lidi to vytváří frustrující podmínky, protože na jejich názory se konzervativní vedení země rozhodně neptá – i když 60 % obyvatel ještě neoslavilo 30. narozeniny, nejpočetnější část společnosti se pohybuje v rozmezí 24–29 let a průměrný věk 30,8 roku patří k nejnižším na světě. Sny o studiu na lepších univerzitách, o cestování do zahraničí nebo jen užívání si obyčejného života se tak stávají nedosažitelnými. 

Obyčejní lidé nyní musejí dlouhé hodiny čekat na možnost si natankovat a k jejich zoufalství ještě přispívá vládní zahraniční politika, jež investuje ohromné částky do podpory radikálních náboženských hnutí po Blízkém východě. Americký vyjednavač pro Írán Brian Hook odhalil, že jen za uplynulý rok poslala země svým spojencům v Iráku, Sýrii, Jemenu a Libanonu zbraně a peníze za 16 miliard dolarů, tj. asi 364 miliard korun. 

„Každý, koho jsem potkal, mi řekl, že režim nenávidí. Zajímavé je, že s náboženstvím to vlastně moc nesouvisí. Hodně vypovídá třeba fotka, na které stojí tři mladé holky zády k mešitě a ukazují vystrčené prostředníčky. Ony se nevysmívají islámu jako takovému, ale státu. Je důležité pochopit, že i když jste třeba nábožensky konzervativní – což pořád docela dost mladých je –, nemusíte režim vůbec milovat. Možnosti na změnu však lidé vidí černě. Nikdo si nemyslí, že se situace změní. Všichni prostě věří, že vláda radši úplně každého popraví, než by dopustila revoluci,“ myslí si Těšínský. 

Bezpečnost především

Při focení prý tudíž vládla lehká paranoia, protože silové složky si dávají práci s dohledáváním problémových jedinců. „Když jdou lidi na demonstraci a policajtům se je nepodaří všechny pochytat, snaží se je pak dohledat na kamerách a zkoušejí je identifikovat podle tváří. Takže samozřejmě panovaly obavy, jestli je to všechno bezpečné. Ale fotky jsem nakonec s těmi lidmi prošel a vyřadili jsme ty nejvíc závadné. Na některých jsem pak dal přes oči pásky, aby se zhoršila rozpoznatelnost. Takže výsledek je už vytříděný a schválený,“ popisuje český fotograf. 

Přesto musel dodržet základní bezpečnostní pravidlo – už nikdy nikoho z focených nekontaktovat telefonem ani přes sociální média. „Je to nutné. Především pokud jste homosexuál a chytí vás, máte vážný problém,“ vysvětluje. Právě snímky líbajících se mužů však patří mezi hlavní témata íránské reportáže. „Prošel jsem domovem spousty lidí, ale nejdéle jsem zakotvil u jednoho homosexuálního páru. Tam jsem se rád vracel, popíjeli jsme čaj a já jsem mohl volně fotit. Byli to fajn lidi a nechci je ohrozit,“ vysvětluje. Zatčeného gaye totiž nečeká nic dobrého: Buď za nevyjasněných okolností zemře ještě ve vězení při výslechu, nebo ho úřady nechají demonstrativně popravit. Od roku 1979, kdy se teokratický režim dostal k moci, tak zmizelo 4–6 tisíc homosexuálů. V současnosti jsou popravy vzácnější, ale každý rok minimálně k jedné dojde. 

Mladí proto raději často vyjíždějí mimo město, kde se cítí svobodnější. „Hodně se jezdí na párty do pouště, to je fakt velká věc. Ta odlehlá místa jsou výhodná, leckdy tam vede jen jedna cesta, kterou není problém ohlídat, takže kdyby se náhodou blížila policie, dokážou všichni zmizet. Občas se takhle dělají ohromné taneční párty, přitáhnou se soundsystémy a mobilní bary a jede se. Ale jako všechno v Íránu – i tohle je risk. Jenže lidi prostě chtějí žít,“ uzavírá svou zkušenost fotoreportér.