Dějiny tkané látkami: Odkud se vzala vlna, bavlna, kašmír a další materiály?

Je těžké uvěřit, že ještě relativně nedávno vypadal svět textilu úplně jinak. Například v dobách Římské říše oblékala většina obyvatel oděvy z vlny a kůže, bavlna představovala exotický artikl z Indie, který znali pouze přírodozpytci, a štůčky hedvábí dovážené z Číny byly luxusním a pro převážnou část populace nedostupným zbožím. Pár tisíciletí zpět ovšem člověk zmíněné tkaniny ještě vůbec neznal, jelikož neovládal techniku tkaní. Právě její vynález se nerozlučně prolíná s neolitickou revolucí, jež vedla k vytvoření světa, jak jej známe dnes. 

Zahalení Adamové a Evy 

Není jasné, kdy se začal náš druh halit do oblečení. Podle některých archeologů to mohlo být před sto tisíci lety, jiní odívání zasazují ještě hlouběji do historie. Vodítkem jsou jim přitom nedávné genetické studie, jež naznačují, že veš se v lidském oblečení „usídlila“ někdy před 170 tisíci lety. 

Podle historiků využívali první Adamové a Evy při zakrývání své nahoty všechno, co se nacházelo v jejich okolí, počínaje kůžemi a kožešinami přes peří až po různé trávy a listy. Nejstarší oblečení zřejmě tvořily vrstvy vysušených rostlin, které se přehazovaly přes sebe nebo svazovaly. Trvalo dlouhé desítky tisíc let, než se člověk chopil jehly a nitě a začal kusy oblečení sešívat. Kdy přesně k tomu došlo, opět není jasné: Nejstarší jehly nalezené v jihoafrické jeskyni Sibudu však pocházejí z doby okolo roku 60000 př. n. l. K šití se tehdy ovšem používal materiál z divokých rostlin a na cílenou kultivaci textilních vláken si naši předkové museli počkat ještě dlouhé desetitisíce let. 

Dějiny látek a odívání v dnešním slova smyslu se začaly psát teprve v 7. tisíciletí př. n. l., kdy v oblasti tzv. úrodného půlměsíce spatřily světlo světa první tkané lněné materiály. O pár tisíciletí později se zrodily tři nové textilní látky, jejichž výroba a obchod následně měnily politickou i ekonomickou historii. 

Když ovce zahřejí

Ačkoliv se lidé do ovčích – a před nimi mufloních – kůží oblékali o mnohá tisíciletí dřív, první tkaná vlněná látka je zahřála zhruba před šesti tisíci lety na území dnešního Íránu. I když si vlnu spojujeme hlavně s ovcemi, poskytuje ji celá řada dalších zvířat: počínaje kašmírskými kozami (pak se nazývá kašmír) přes kozy angorské, z nichž se získává mohér zmiňovaný už ve Starém zákoně, až po angorské králíky.

Na všeobecném rozšíření hřejivé textilie měly velkou zásluhu právě nenáročné ovce. Mohou totiž prospívat prakticky kdekoliv, včetně značných nadmořských výšek. Jejich odolnosti si všimli už staří Římané a díky nim se vlna rozšířila po celém antickém světě. Chovy zakládali ve všech dobytých provinciích, kde jen to bylo možné – od severní Afriky přes Španělsko až po britské ostrovy. Právě vlna totiž tvořila jednu z nejdůležitějších složek šatníku římských obyvatel. 

Bohatství Medicejů 

Zlatý věk zažívala vlna ve středověku. Na její produkci se specializovala řada menších evropských měst a centrem obchodu se stalo francouzské Champagne, kde se pořádaly každoroční trhy zaměřené výhradně na zmíněnou textilii. V Itálii na obchodu s ní zbohatly některé významné rody z Janova, Benátek i Florencie, včetně Medicejů. 

O významu vlny ve Španělsku svědčí rovněž fakt, že se v 16. století mohla odrůda jehňat merino vyvážet pouze s královským souhlasem a porušení daného nařízení se trestalo smrtí. Ostatně právě obchod s vlnou pomohl financovat slavné výpravy Kryštofa Kolumba, který se spolu s dalším dobyvatelem Hernánem Cortésem zasloužil o to, že ovce našly nový domov také na Kubě, v oblasti dnešního Mexika i na jihozápadě současných USA.

Na křesle z vlny  

Hlavním vývozcem surové vlny se nicméně stala Anglie, která své pozice dosáhla promyšlenou politikou. V roce 1377 zakázal král Eduard III. dovoz veškerých vlněných produktů a do Británie naopak povolal vynikající vlámské tkalce, kteří měli Britům předat své umění. Už kolem roku 1660 tak vývoz vlněných textilií představoval dvě třetiny anglického zahraničního obchodu a vlna se stala natolik významným artiklem, že se z jejího exportu odváděly speciální daně. Ostatně sám předseda Sněmovny lordů usedal na „Woolsack“ – křeslo bohatě vycpané vlnou, symbolizující význam obchodu s tímto materiálem. 

Britové také s nelibostí sledovali šíření vlny v Novém světě. Například Jiří III. Anglický v amerických koloniích obchodování se zmíněným artiklem zcela zakázal, a to pod trestem stětí ruky. Navzdory tomu se ovce pašované na kontinent rychle množily a vlna se v Severní Americe postupně rozšiřovala. 

Ačkoliv ji nakonec z pomyslného textilního trůnu sesadila bavlna, svůj podíl na trhu si udržela dodnes. Tvoří asi 1,3 % globální produkce textilních vláken a mezi její největší výrobce patří Austrálie, Čína a Nový Zéland. Především merino vlna se totiž stala nedílnou součástí šatníku outdoorových nadšenců – hřeje i vlhká a trvá několik dní, než ji pohltí nepříjemný odér. 

Po stopách bílého zlata 

Psal se rok 1492, když janovský mořeplavec Kryštof Kolumbus přistál u břehů jednoho z dnešních Bahamských ostrovů a pojmenoval jej San Salvador. Ke své radosti tam našel domorodce oděné do bavlny, což posílilo jeho víru, že se ocitl na území Indie s dlouhou tradicí její výroby. Místní obyvatele proto označil za „Indiány“ a sebe i zbytek světa tím na čas uvrhl v jeden z největších geografických omylů. 

Nebylo to poprvé ani naposled, kdy látka získaná z bílých chomáčků bavlníku zasáhla do běhu dějin. Právě díky dobyvatelskému tažení ji poznali také Evropané. Když Alexander Makedonský postupoval ve 4. století př. n. l. do Indie, jeho vojáci rádi vyměnili své podstatně méně pohodlné úbory ze lnu za bavlněné oděvy. Na Iberský poloostrov pronikla bavlna poté, co území v 8. století dobyli muslimové. 

Středověk v mušelínu

Evropští tkalci ve středověku bavlnu sice znali, ale k výrobě oděvů ji neužívali často. Mnohem příhodnější byl len, který se na starý kontinent dostal z Blízkého východu a jehož rostliny se dokázaly uchytit i v chladnějších podmínkách. Čas bavlny nadešel v západní Evropě ve 12. století, kdy látku přivezli do Itálie arabští obchodníci. Nazývali ji mušelín – snad podle bavlnářské manufaktury v Mosulu v dnešním Iráku. Stále se však jednalo spíš o exotickou záležitost. 

Obliba bavlny stoupla poté, co se v polovině 14. století začal v evropských dílnách uplatňovat kolovrat. Nešlo sice o nový vynález – v Indii, Číně i Bagdádu jej znali podstatně dřív –, značně však zjednodušil výrobu vláken, jež se do té doby spřádala ručně. Popularita bavlny rostla i za renesance a osvícenství. Obchod s ní se ještě rozšířil poté, co Vasco da Gama otevřel námořní cestu do Asie, takže bylo ve srovnání s karavanami možné převážet mnohem víc zboží.

Hybná síla revoluce 

Za vzestupem bavlny na úsvitu průmyslové revoluce koncem 17. století stál fakt, že mnozí příslušníci britské střední třídy toužili po praktických oděvech z barvených látek, které by se daly zároveň snadno prát. Bavlna se zdála nejvhodnější, zbývalo jen vyřešit, jak uspokojit stále rostoucí poptávku. 

TIP: Soumrak nad kašmírem: Proč vysoce ceněný materiál schází na úbytě?

Na otázku odpověděla průmyslová revoluce. Ohromný úspěch znamenal například vodou poháněný spřádací stroj patentovaný roku 1769, který vyráběl bavlněné nitě. Jeho vynálezce Richard Arkwright přispěl později do textilního průmyslu i řadou dalších patentů. V hrabství Lancashire založil několik fabrik a jako jeden z prvních tam začal uplatňovat tovární systém výroby. Jeho podniky se brzy staly synonymem průmyslového rozvoje v Británii – a bohužel i otřesných pracovních podmínek. Standard představovaly osmnáctihodinové směny, dětská práce i nízké mzdy a Karla Marxe prý opakované návštěvy těchto továren inspirovaly k napsání slavného Kapitálu. 

Synonymum otroctví 

Neméně dramatické události související s produkcí bavlny se odehrávaly i na opačném konci světa, kde se její výroba úzce pojila s otroctvím. Roku 1793 tam rodák z Massachusetts Eli Whitney představil stroj na odzrňování bavlny. Zařízení umožňovalo snadné oddělení vláken od semen a znamenalo zásadní mezník v průmyslové revoluci: Dokázalo totiž bavlnu zpracovat desetkrát rychleji než otrok a záhy z amerického Jihu vytvořilo bavlnářskou velmoc. 

Do poloviny 18. století vyráběla Amerika téměř milion tun bavlny ročně, většina však putovala do britského Liverpoolu a následně do manufaktur v Manchesteru. V roce 1860 už americký Jih vyráběl na 80 % britské bavlny a pokrýval dvě třetiny světové produkce. Netřeba dodávat, že na plantážích dřely miliony otroků přivezených z Afriky. Vše ukončila až americká občanská válka, po níž se hlavní produkce bavlny přesunula do britských koloniálních držav – Indie a Egypta.