Dějiny bolesti a rozkoše: Historie sadomasochismu sahá až do antiky

Vroce 1866 použil profesor neurologie Richard von Krafft-Ebing jména dvou slavných evropských aristokratů, aby jimi pojmenoval nestandardní sexuální chování jedinců, s nimiž se v rámci výkonu své psychiatrické praxe setkával. Oba pánové, markýz de Sade i Leopold von Sacher-Masoch, své niterné touhy přetransformovali do slov a dali tak vzniknout svébytným literárním dílů. Ve své knize Psychopatia Sexualis tak von Krafft-Ebing poprvé užil termínů sadismus a masochismus a založil tak celé nové kategorie sexuálních diagnóz a dal vzniknout vědnímu oboru sexuologie, jak ho známe dnes.

Podle Kraffta-Ebinga je sadista člověk, který si užívá, když může ostatním způsobovat bolest, a přináší mu to dokonce sexuální potěšení. Naopak masochista je někdo, kdo bolest s radostí přijímá a stává se na ní svým způsobem závislý. Existenci takových lidí, příčiny a následky jejich pocitů detailně popsal na příkladu několika svých pacientů. Stejně jako způsoby léčby, protože tyto pocity byly považovány za závažnou odchylku od normy, a tedy za něco, co je třeba léčit.

Krafft-Ebingova kniha ovlivnila na mnoho desetiletí nejen sexuologii, ale i psychiatrii a psychologii. Proměna vnímání sadismu a masochismu pak vedla ke vzniku nových termínů. BDSM je z nich v současnosti nejpoužívanější.

Soutěže v bičování

Pop-kultura nám nabízí mnoho příkladů jinakosti od knih, obrazů, fotografií až k filmu. V nich se sadomasochismus objevuje ve spojení s takovými atributy, jako jsou provazy a řetězy, pouta, biče, roubíky a rákosky nebo metly. O co ale ve skutečnosti jde a kde se tento fenomén vlastně vzal?

Sadomasochismus nebo sadismus a masochismus je soubor sexuálních praktik, v nichž dochází k dobrovolné směně moci mezi partnery a prolínání bolesti s rozkoší – hranice mezi nimi se stírají.

Mezopotámská bohyně Inanna například bičovala své následovníky až na pokraj sexuální extáze. Ozdobila se šperky a květinami a pak se vrhla do víru šíleného tance, na jehož konci kolem sebe šlehala důtkami a povzbuzovala ostatní tanečníky k sexu.

V řeckém umění bylo mrskání zpodobňováno celkem často – a tedy i praktikováno. Soutěžím v bičování například holdovali Sparťané. Mladí spartští muži byli bičováni během celého dne na oltáři bohyně Artemis, dokud téměř neomdleli. Bolest ale snášeli statečně a s hrdostí a předháněli se v tom, kdo utrpení vydrží snášet déle. Vítěz se pak těšil velké vážnosti a všeobecnému respektu.

V mrskání a bičování, tentokrát s jasně erotickým podtextem v rámci náboženského rituálu, nijak nezaostávali ani Etruskové. Důkazem toho je Hrobka bičování nalezená v nekropoli na archeologické lokalitě Monterozzi v italském regionu Lazio. Stěny hrobu zhruba z konce 5. století př. n. l. jsou vyzdobeny freskami žen a mužů, kteří se navzájem bičují pravděpodobně během oslav na počest boha Bakcha nebo Dionýsa, protože sexuální výjevy jsou doplněné obrazy hudebníků a tanečníků. Nejvýmluvnější je ztvárnění dvou mužů a jedné ženy zachycených uprostřed sexuálního aktu. Zatímco se žena ohýbá k jednomu z nich, druhý ji po zádech šlehá svazkem prutů. Jedná se o jedno z nejznámějších zobrazení erotického výjevu v etruském umění.

Přesuňme se teď z Evropy do Indie, kde zhruba mezi 4. a 6. stoletím sepsal mnich a filozof Vatsjájana své Poučení o rozkoši neboli Učebnici lásky Kámasútru. V ní se popisuje hned šest ideálních míst na těle, kam jemně udeřit milence či milenku pro zesílení pocitu rozkoše. Překvapivě to jsou ramena, hlava, záda, střed hrudníku a boky. Jak píše, i rány by měly být rozdávány určitým stylem a s různou intenzitou. Dělí je přímo do čtyř kategorií: údery zadní stranou ruky, prsty, lehce zatnutou pěstí a otevřenou stranou dlaně. Prostor pro sebevzdělání tu existuje i pro ty, kteří se touží zdokonalit v technikách kousání nebo štípání. A samozřejmě je podle Vatsjájany možné si na pomoc vzít i různé pomůcky, pokud ruce a ústa přestanou stačit.

Středověké utrpení

Dvanácté století na evropské dvory přináší prostřednictvím rytířských románů a trubadúrských písní bolest spíše psychickou, pramenící z beznadějné lásky a touhy, která nikde nenajde naplnění. Útrapy platonicky zamilovaných nebo až otrocká oddanost muže ženě se mnohem později staly předlohou pro erotická literární díla.

Flagelantské hnutí pozdního středověku sebemrskačství rozvinulo k dokonalosti. Bičováním se měl člověk zbavit hříchů a zla. Mniši mrskající  se důtkami táhli krajem a postupně se k nim přidávali další a další přívrženci. Jedna z německých flagelantských sekt hlásala, že třicet tři dní naplněných bičováním očistí člověka od všech poklesků. Není divu, že papež toto hnutí brzy zakázal. Z Čech vyhnal flagelanty na radu Arnošta z Pardubic i Karel IV.

Nicméně nejen láskou k bohu je člověk živ, a tak se samozřejmě objevují i případy erotického bičování. Pro tyto účely se důtky a metly namáčely do octa, což mělo erotický prožitek umocnit.

Markýz de Sade

V průběhu 18. a na počátku 19. století na scénu vstupuje muž, který svým dílem výrazně přispěl k rozvoji sadomasochismu ve 20. a 21. století. Francouzský šlechtic Donatien Alphonse François, markýz de Sade se s tíhou svých erotických představ, v nichž docházelo k bití, mučení a znásilňování, vyrovnával nejen ve své románové tvorbě, ale mnohé z nich si realizoval i ve skutečném životě. To se samozřejmě neobešlo bez konfliktů se zákonem.

Stejně jako příběhy jeho knih, byl i markýzův život plný zvratů, agrese, brutality a často i nepochopení. Za sadistické zacházení s najatými prostitutkami či náhodnými milenkami byl odsouzen, uvězněn a později přemístěn do ústavu pro choromyslné v Charentonu. Na začátku 19. století se před soud zase dostal kvůli vydání svých knih Justina a Julietta. Tehdy byl odeslán na doživotí do „blázince“ v Charentonu. V románech spisovatele zastávajícího princip absolutní svobody se objevuje celá řada nebezpečných sadistů. Mezi jeho nejznámější díla patří 120 dnů Sodomy: škola libertinství. Kniha, kterou napsal během svého věznění v Bastile mezi roky 1784 až 1789, se veřejného vydání dočkala až o více než století později – roku 1905.

V románech Justina aneb prokletí ctnosti (1791) a Julietta aneb zdar neřesti (1797) se před čtenářem otevírá rozdílná životní cesta dvou sester, které, jak už název napovídá, volí ctnost nebo neřest jako určující princip jejich žití nebo spíše přežívání ve společnosti, která se jim jeví nepřátelská a cizí. Která ze sester využije svůj potenciál lépe a přežije svůj život bez morální nebo fyzické úhony? Navzdory předpokladům autor dochází k závěru, že vést ctnostný život se nevyplácí a nepřímo tak vybízí k páchání neřestí.

Paměti rozkošnice

Kdo si chtěl ve stejné době přečíst podobnou literaturu v Anglii, zvolil román Fanny Hill: paměti rozkošnice z roku 1748 od spisovatele Johna Clelanda. I on, podobně jako de Sade, napsal první anglický pornografický román ve vězení pro dlužníky. Ubohý sirotek jménem Fanny pracuje jako prostitutka, a tak se pravidelně stává divákem a ještě častěji aktérem nejrůznějších zvrácených sexuálních aktů. Erotické obrazy zachycené v románu byly v té době považovány za tabu. Na seznam sadomasochistické literatury se Clelandův román dostal díky detailnímu popisu scén, v nichž se Fanny spolu s klientem oddává erotickému bičování.

Rytíř-otrok

V druhé polovině 19. století dal průchod svým touhám i rakouský spisovatel a novinář Leopold von Sacher-Masoch, jehož jméno je neodmyslitelně spjato s masochismem. Mladého Leopolda od raného dětství fascinoval kult silné ženy a jí podřízeného muže. Fascinovaly ho katolické rituály a utrpení křesťanských mučedníků a první sadomasochistický vztah prožil v pětadvaceti letech s o deset let starší vdanou ženou. Od té doby své sexuální fantazie nijak neomezoval. S jednou z milenek dokonce sepsal úmluvu, v níž se na šest měsíců zavazoval k tomu, že se stane jejím bezvýhradným otrokem.

I Severin von Kusiemski, hlavní postava asi nejslavnějšího Sacher-Masochova díla Venuše v kožichu z roku 1869, si v ponižování a utrpení libuje a trpělivě snáší bití od milované ženy, aby tak prohloubil jejich vztah a prozkoumával hranice své i její sexuality. Autora k sepsání příběhu o lásce v nevyrovaném vztahu přiměla i neodbytná vzpomínka z dětství na přísnou tetičku, hraběnku Zenobii Sacher-Masoch von Kronenthal, oblékající se do kožešinové vestičky a trestající ho bičem.

Jeho alter ego Severin je v románu beznadějně zamilované do Wandy von Dunajev, která v jeho představách zosobňuje dokonalou ženu – chladnou krásku v kožichu třímající v ruce bič. Severin a Wanda spolu cestují Evropou jako dáma a otrok a společně se propadají stále hlouběji do vášnivého víru moci, nadvlády a podřízení. Svůj vztah musejí přehodnotit ve chvíli, kdy hranice mezi jejich sexuálními fantaziemi a realitou přestala existovat a oni si už nejsou jisti, jestli je život jen hra, nebo si společně hrají na život.

Předvečer změn

První polovina 20. století a uvolněná předválečná atmosféra přímo vybízela k sexuál­ním experimentům. Kov a kůže se staly oblíbenými materiály, které do svých kostýmů jako dekorativní prvky zařadily hvězdy kabaretu ve třicátých letech. V 50. letech pin-up scénu ovládla Bettie Page, která na světlo mainstreamové kultury vynesla mnohé ze symboliky sadomasochismu včetně erotického prádla, plácaček a důtek.

TIP: Chrámy a nevěstince v jednom: Ve starověku oslavovali lidé božstva sexem

Dnešní společnost se k odlišnostem sexuálních perefencí staví tolerantně. Už není problém svobodně vyjádřit svoji sexua­litu nebo sexuální preference. Jedinou podmínkou je plnoletost zúčastněných a jejich dobrovolný souhlas.