Dávní inženýři z planiny Nazca: K čemu sloužily tajemné obrazce
Na jednom z nejsušších míst Země zanechali lidé kultury Nazca geniální systém akvaduktů. Je možné, aby měli „primitivní“ indiáni rozsáhlé znalosti hydrologie? A jak se studnami souvisejí legendární obrazce a linie v okolí?
Jsou jihoamerické puquios dílem dobyvatelů? Nebo je místní indiáni vynalezli souběžně s Peršany? Těžko říct, protože radiokarbonová metoda datování zde příliš nepomáhá. Vědci sice provedli analýzu kamenů použitých ke klenutí tunelů puquios, přičemž se ukázalo, že byly opracovány někdy v 6. století – jenže to automaticky neznamená, že se upravovaly přímo pro studny. V oblasti je totiž kvalitní stavební kámen vzácný, proto se nepotřebné stavby běžně rozebíraly, načež se materiál využil jinde.
Předchozí část: Dávní inženýři z planiny Nazca: Po stopách geniálního zavlažovacího systému
Archeologové Dorothy Menzelová a Francis Riddell v jedné ze svých knih o Nazce s hrůzou vzpomínali na destrukci archeologického naleziště: Během vykopávek v Tambo Viejo jižně od planiny Nazca zahlédli náklaďáky plné kamenů, jež pocházely ze základů předkolumbovských staveb. Místní obyvatelé je prostě sebrali a použili na nové budovy.
Existuje však početná skupina archeologů, kteří za indiánským původem studní stojí. Studie italské archeoložky Rosy Lasaponaraové ohlášená letos počátkem dubna hovoří o mnohem hustší síti tunelů, než se dosud zdálo. V údolí Nazca jich stále funguje 29, ale italský tým detekoval pomocí satelitního pozorování další stovky vstupních otvorů, které časem zanikly. Jejich koncentrace je přitom nejvyšší v okolí starobylých vesnic s prokazatelně předkolumbovskými základy. Lasaponaraová navíc tvrdí, že spirálovitý tvar vstupních otvorů studní není náhodný – měl prý zachycovat vítr a vytvářet tah, který hnal vodu ven.
Zatím není jasné, jak přesně efekt fungoval, italská vědkyně by je však měla ještě letos představit v nové knize. „Je skutečně působivé, jaké množství námahy, organizace a spolupráce si vyžádalo vybudování těchto studní a udržování systému v provozu,“ vysvětlila Lasaponaraová pro BBC. „Muselo jít o organizovanou společnost, která se velmi podobá kultuře tvůrců nedalekých rytin – některé z nich se zcela jasně týkají vody.“
Zajímavé souvislosti
Souvisejí spolu tedy slavné obrazce a zavlažovací systém? Žádný uznávaný odborník na oblast Nazca si nedovolí spekulovat, protože náznaků je mnoho, ale důkazů málo. Otvírá se tak pole působnosti pro záhadology a nejrůznější fantasty, kteří za rytinami vidí mimozemské návštěvníky. Naštěstí se najdou rovněž amatérští badatelé s upřímnou snahou záhadu rozluštit, přičemž je na rozdíl od profesionálů nesvazuje takový strach o dobrou pověst.
Patří k nim i Američan David Johnson, bývalý středoškolský učitel ze státu New York. Už před dvaceti lety přišel s teorií, podle níž spolu obrazce a puquios úzce souvisejí. Zobrazení kolibříci, opice, pavouci či lidé mají pravděpodobně rituální charakter. Nicméně dlouhé rovné linie, tvořící místy trojúhelníky, sloužily podle něj ke zcela jiným účelům než pro posvátná procesí, jak tvrdí současná nejpřijímanější teorie. Naopak, šlo prý o jakési obrovské značky. „Seděl jsem na kopci přímo nad planinou a díval se na ně. A najednou mi to došlo – je to mapa podzemních vod!“ vysvětluje Johnson.
Podle Američana jsou dlouhé geometrické linie vyryty podél zlomů geologické desky, které leží v podzemí. Tato oblast Peru je seizmicky velmi aktivní a zlomy se zde vyskytují běžně. Protože skalní deska vlhkost nepropouští, podzemní voda se na těchto zlomech koncentruje a stéká tam, kam ji přitahuje gravitace. Zlomy pak fungují jako jakési vodovody, jež táhnou vláhu pod jinak vyprahlým povrchem údolí.
Johnson tvrdí, že vyryté linie ukazují směr a délku zlomů, a tedy i proudící životodárné tekutiny. S využitím leteckých a satelitních fotografií pořídil mapu linií, kterou srovnal s rozmístěním tehdy známých studní – a našel mezi nimi významný vztah. „Prastaří obyvatelé zjistili, kde voda vyvěrá, usadili se tam, vybudovali studny a vyryli do země linie, aby označili vodní zdroj, jeho velikost a směr, kterým tekutina proudí,“ vysvětluje badatel.
Přitom upozorňuje na obecně rozšířený mýtus, že linie nejsou vidět jinak než z letadla či na satelitních snímcích. Okolní kopce jsou totiž dost vysoké, aby z nich bylo možné obrazce pohodlně přehlédnout – a linie tak skutečně mohly sloužit jako „manuál“.
Tajemství trvá
Aby svoji teorii potvrdil, obrátil Johnson postup: Přestal hledat puquios a dávat je do souvislosti s liniemi a místo toho si všímal linií, aby našel už zaniklé studny. Fungovalo to.
Na jednu ze svých expedic si Američan dokonce pozval hydrologa, který provedl chemický rozbor vody vyvěrající na povrch a vody z okolních řek. Ukázalo se, že se jejich složení liší a na planině skutečně vyvěrají prameny, jež protékají podél podzemních zlomů. Johnson tvrdí, že důležitou roli hrají i tvary vyrytých linií: „Ty, které běží ‚cikcak‘, ukazují, že ačkoliv podzemím vede zlom, žádná voda se tam nenachází. Ulehčovalo to práci budoucím stavitelům puquios.“ Zachytit zlomy s vodou muselo být pro dávné obyvatele skutečně klíčové. Johnson ovšem nevysvětluje, jak je dokázali najít a určit jejich směr.
TIP: Archeologové objevili v jižním Peru 2 tisíce let starý ztracený obrazec
Podle kritiků navíc Američan zahrnul do své teorie jen poznatky, které do ní sedí, a zcela pominul vše, co by mohlo úhledný obrázek narušit. Na mnoha místech se totiž linie divoce křižují a na jiných jsou přes sebe různé obrazce chaoticky vyryty v odlišných směrech bez zjevného systému, což jejich využití v podobě obří mapy takřka vylučuje. Ani po dvaceti letech není tedy Johnsonova teorie blíž ke všeobecnému přijetí a archeologové se dál přiklánějí k názoru, že linie sloužily pro náboženská procesí.
Děti pouště
Lidé kultury Nazca migrovali na území dnešního Peru už okolo roku 1000 př. n. l. Planina Nazca byla v době jejich příchodu sice suchá, avšak mnohem zelenější než dnes – pokrývaly ji lesy odolného stromu známého jako huarango (Prosopis pallida), které tvořily fungující ekosystém a zabraňovaly erozi. Osadníci je ovšem začali ve velkém kácet, aby uvolnili místo svým kukuřičným polím.
V průběhu staletí se zformovala jednotná kultura zručných hrnčířů a kovotepců, kteří vyráběli ozdobné zlaté masky. Lidé Nazca se také rádi věnovali „lovu hlav“ a preparaci lebek svých nepřátel. Nikdy však zřejmě nevytvořili jednotný stát, spíš jen svaz nezávislých kmenů. Jejich kultura dosáhla vrcholu okolo roku 500 n. l., v průběhu 6.–8. století však upadala a nakonec zanikla. Vědci vyslovili hypotézu, že její zkázu způsobil jev El Niño, který přinesl střídání ničivých such a záplav. A zatímco se suchem se lidé Nazca vyrovnali budováním puquios, proti záplavám neměli obranu: Zničené lesy nedokázaly zadržet vodu, která pak odnesla vrstvu úrodné zeminy – a životně důležité zemědělství zkolabovalo.