Davidova hvězda v polní šedé: Němečtí židé za první světové války (1)
Po nástupu Hitlera k moci začali nacisté propouštět Židy z armády. Většina musela svléknout uniformu, ale hrstka našla zastání u prezidenta Paula von Hindenburga. Jednalo se o veterány, kteří bojovali za Německo ve Velké válce
Ve vilémovské říši zapustil antisemitismus před rokem 1914 pevné kořeny. Německá ústava sice zajišťovala Židům (jejich příslušnost určovalo vyznání, ne rasa, jako tomu bylo později) rovnoprávné postavení, na všech úrovních veřejného života ale docházelo k jasné diskriminaci. Přestože příslušníci této menšiny sloužili v armádě, důstojnické hodnosti jim zůstávaly striktně odpírány.
Nežádoucí kruhy
Velení pruského vojska patřilo v předválečném Německu k exkluzivní společnosti. Sám panovník Vilém II. v roce 1890 definoval elitu své armády takto: „Vedle potomků šlechtických rodů této země, vedle synů mých poslušných důstojníků a úředníků, kteří podle staré tradice tvoří hlavní pilíře důstojnického sboru, spatřuji nositele budoucnosti mé armády i v synech takových ctihodných měšťanských rodů, v nichž se pěstuje a vštěpuje láska k panovníkovi a vlasti, vřelý vztah k vojenskému stavu a křesťanské myšlení.“
Vojenští personalisté se tak mohli odvolávat na poslední dvě slova zmíněného rozkazu, nutno však dodat, že z diskriminace židovských vojáků toužících po důstojnické hodnosti se nikomu zodpovídat nemuseli. Nejvyšší státní autority přiznávaly tuto skutečnost i veřejně. Například pruský ministr války v roce 1910 zdůvodnil opomíjení židovských uchazečů o velitelské funkce takto: „U nižších vrstev obyvatelstva tu a tam panuje názor, že Žid by si nezajistil autoritu náležející nadřízenému…“
Volání do zbraně
I přesto před válkou sloužilo v pruské armádě na pozici záložních důstojníků 26 synů židovských rodičů; tito muži však museli konvertovat ke křesťanství. Antisemitské předsudky, které našly živnou půdu v Prusku, se vyhnuly Královské saské a Královské bavorské armádě. Tam Židé sloužili jako důstojníci v záloze a několik jedinců se dokonce stalo profesionály. Kvůli tomu se do Bavorska a Saska před rokem 1914 stěhovaly židovské rodiny, jejichž mužští příslušníci viděli svoji budoucnost v uniformě.
Když v létě 1914 vypukla první světová válka, většinu národů zachvátilo nadšení a muži s radostí rukovali. To se týkalo také části německých Židů, jichž před válkou žilo v říši na 500 000. Mnoho z nich se hlásilo dobrovolně – a to hned ze dvou důvodů, které skvěle vystihl pozdější poručík letectva Josef Zürndorfer: „Do pole jsem táhl jako Němec, abych ochránil svou ohroženou vlast. Ale také jako Žid, abych dobyl plné zrovnoprávnění svých souvěrců.“
Volání do zbraně
Německou uniformu oblékalo v letech 1914–1918 celkem 100 000 vojáků židovského vyznání, z nichž 12 000 padlo. Během války a po ní se sice objevovaly hlasy obviňující tyto muže ze zbabělosti a vyhýbání se službě, ale skutečnost, že na 35 000 Židů obdrželo různá vojenská vyznamenání a řády, dokazuje opak. Statečnost této menšiny dokládají například osudy letců, z nichž mnozí dosáhli i na dekoraci nejcennější – Pour le Mérite.
V srpnu 1914 pak zažila německá armáda jednu novinku, když se prvních 81 dobrovolníků stalo polními rabíny. Další rychle následovali a tito duchovní pak pečovali nejen o vojáky hebrejské víry, ale sloužili bohoslužby také pro místní obyvatelstvo. Na stránkách židovských periodik se koncem léta 1914 objevovala plamenná nacionalistická prohlášení, za něž by se nemusely stydět mnohé pravicové deníky, a antisemitismus v císařské armádě během prvních týdnů války znatelně zeslábl.
Pokračování: Davidova hvězda v polní šedé: Němečtí židé za první světové války (2)
Německo potřebovalo ve zbrani všechny, a tak se protižidovské plátky mezitím pustily do Francie, Velké Británie a Ruska. Mohlo by se zdát, že situace se s vypuknutím války pro Židy změní k lepšímu, ale pomyslný „klid zbraní“ vydržel jen pár měsíců...