Další krok do Evropy: Překvapivé spojenecké vylodění u italského Anzia

Spojenecké vylodění u Anzia představovalo odvážnou operaci, kterou ve snaze co nejdříve dobýt Řím prosazoval britský ministerský předseda Winston Churchill. Klíčový prvek jeho plánu tkvěl ve výsadku za německou opevněnou Gustavovu linii, přičemž tento manévr měl její obránce přinutit k ústupu a tím angloamerickým divizím výrazně usnadnit ovládnutí italské metro pole. 

Obojživelnému úderu u přístavu Anzio měla předcházet ofenziva právě proti postavením Gustavovy linie. Od tohoto kroku si spojenečtí velitelé slibovali přesunutí německých záloh z oblasti Říma na jih a tím pádem i snazší práci během samotného vylodění. To dostalo krycí jméno Shingle (oblázková pláž), jeho začátek byl naplánován na 22. ledna 1944 a provést jej měly primárně dvě bojové skupiny amerického VI. sboru generálmajora Johna Lucase.

Neexistuje žádný náznak

V lednu 1944 se v Itálii nacházela dvě hlavní německá uskupení: 10. armáda pod velením generálplukovníka Heinricha von Vietinghoffa a 14. armáda vedená generálplukovníkem Eberhardem von Mackensenem. Tyto formace tvořily kostru skupiny armád C, v jejímž čele stál polní maršál Albert Kesselring. Zatímco 10. armáda měla primárně za úkol bránit postavení Gustavovy linie, 14. armáda stála prozatím mimo těžiště bojů a tvořila pomyslnou posádku na sever od fronty. 

Německé velení v Itálii si sice dobře uvědomovalo možnost spojeneckého výsadku za Gustavovu linii, jenže o reálném plánu na vylodění u Anzia nemělo sebemenší potuchy. Ještě v polovině ledna sepsal šéf Abwehru admirál Wilhelm Canaris analýzu zaměřenou na italské válčiště, v níž mimo jiné uvedl, že „neexistuje sebemenší náznak dalšího spojeneckého vylodění v nejbližší době“. 

Toto chybné zhodnocení situace pramenilo z několika důvodů: jednak se zpravodajci domnívali, že spojenecká námořnictva nedokáží provést další velkou obojživelnou operaci v tak rychlém sledu (vylodění u Salerna proběhlo v září 1943). Další důvod tkvěl ve faktu, že britské a americké letouny podnikaly systematické údery na základny německých průzkumných letek a tím výrazně omezily jejich schopnosti.

Německé plány

Německé vrchní velení nicméně mělo již od prosince 1943 připraven plán pro možné spojenecké vylodění v Itálii a vydalo pokyny podřízeným velitelstvím ve Francii, na Balkáně a v Itálii, jakým způsobem mají v jednotlivých případech přesouvat na místo zálohy. Tyto plány počítaly s možným vyloděním v okolí Říma (Fall Richard), Livorna (Fall Ludwig), Janova (Fall Gustav), adriatického pobřeží (Fall Viktor) a Istrie (Fall Ida). 

Ačkoliv tak samotná cílová oblast Anzia byla v době spojeneckého vylodění bráněna jen velmi slabě (šlo asi o tisícovku vojáků a baterie pobřežního dělostřelectva), přisunutí posil bylo dobře připraveno. O těchto plánech naopak neměli žádné ponětí spojenečtí velitelé a také kvůli tomu značně podcenili schopnost protivníka výrazně posílit jeho přítomnost v okolí Říma. Předpokládali, že během dvou týdnů po vylodění budou Němci schopni proti předmostí postavit přibližně 60 000 vojáků. V reálu se však jednalo o 30 000 mužů více a s přibývající dobou jejich počet dále narůstal.

Všichni k Anziu

Vylodění u Anzia proběhlo přesně podle plánu 22. ledna 1944 a v úvodní fázi se setkalo snad až s nečekaně malým odporem. Na břeh se během prvního dne dostala drtivá většina VI. sboru a za tento úspěch Spojenci zaplatili skutečně nízkými ztrátami – přišli o 13 mrtvých, 97 raněných a 44 pohřešovaných. Zatímco Churchill mohl slavit, německé velení se rychle muselo probrat  z počátečního šoku. 

První zprávy o vylodění se dostaly na velitelství skupiny armád C již 22. ledna v pět hodin ráno a Kesselring vzápětí vydal rozkaz 4. divizi padákových myslivců, která se právě formovala v prostoru Říma, a náhradním oddílům tankové divize Hermann Göring, jež byly také v dosahu, aby okamžitě odeslaly maximální počet mužů a techniky a zablokovaly silnice vedoucí z Anzia do Říma a také k nedalekým Albanským horám. 

Kolem šesté ráno pak Kesselring poslal hlášení do Berlína společně s žádostí o zahájení plánu Richard. Vrchní velení Wehrmachtu pak skutečně zalarmovalo a k Anziu odvelelo značné množství útvarů. Relativně nejrychleji mohly na místo dorazit posily od 10. armády, v počátku šlo zejména o 3. divizi tankových granátníků, 71. pěší divizi a části tankové divize Hermann Göring.

Američané nespěchají

Ačkoliv měli Spojenci v první fázi vylodění příležitost postoupit hlouběji do vnitrozemí, plně ji nevyužili. Větší úsilí věnovali vyloďování dalších útvarů a přípravám na zahájení širší ofenzivy, k níž se generálmajor Lucas odhodlal teprve po týdnu – úderem britských jednotek hodlal dobýt Campoleone, zatímco Američané měli získat město Cisterna. Němci díky této prodlevě mohli zaujmout postavení okolo vzniklého předmostí a vybudovat si obranné pozice. 

Kesselringa již během prvního dne operace Shingle značně uklidnila informace, že Spojenci podle všeho nikam příliš nespěchají, a tak si dovolil zariskovat a odmítl návrh svých podřízených na zkrácení fronty (jinými slovy ústup) nedaleko Monte Cassina, čímž by se daly ušetřit dvě divize. Velitel skupiny armád C si obecně počínal velmi klidně a díky své bystrosti a nemalým zkušenostem dokázal dobře předvídat protivníkovy další kroky. Snažil se také využívat všech dostupných prostředků, a tak během čekání na posily nasadil proti spojeneckým silám v Anziu stroje Luftwaffe.

K dispozici měl mimo jiné asi šedesátku bombardérů Dornier Do 217 K a Heinkel He 177, některé vyzbrojené naváděnými bombami Fritz-X a řízenými protilodními střelami Hs 293. S jejich pomocí se 23. ledna podařilo zasáhnout dva britské torpédoborce a spojenečtí velitelé v neblahé paměti těžkých ztrát u Salerna raději přistoupili ke stažení části plavidel a omezení dělostřelecké podpory pozemních sil z moře. Luftwaffe si v následujících dnech připsala další úspěchy, nicméně za ně zaplatila jen do konce měsíce 90 letouny.