Polygon smrti: Přísně tajné jaderné cvičení sovětské armády u Tockého
Pět let po prvním úspěšném testu sovětské atomové bomby proběhlo cvičení, při kterém musela vojska po výbuchu pumy projít pásmem zamoření. Experiment znamenal předčasnou smrt nebo trvalé poškození zdraví většiny ze 45 000 vojáků
V 50. letech si většina sovětských generálů představovala atomovou pumu pouze jako extrémně velký kanón. Uvažovali především o spalujících účincích světelného záření a ničivém úderu tlakové vlny; zato vliv pronikavé radiace a radioaktivního spadu měli za málo významný. V rámci příprav na ofenzivní operace v západní Evropě si chtěla Sovětská armáda ověřit možnosti jaderné zbraně při prolamování nepřátelských postavení. Pod přímým velením náměstka ministra obrany SSSR, maršála Georgije Žukova, proto proběhlo v Uralském vojenském okruhu na rozsáhlém polygonu u obce Tockoje vojenské cvičení, které svým rozsahem připomínalo malou válku. Vyvrcholením se stala exploze atomové bomby 14. září 1954.
V různých vzdálenostech od očekávaného místa výbuchu se rozestavila vojenská technika a rozmístily stovky zvířat. Podmínky, maximálně imitující reálnou bojovou situaci, měly ověřit schopnost vojsk překonat místo výbuchu a dále rozvíjet útok.
Jaderná exploze zblízka
Atomová nálož o síle 40 kt (dvaapůlkrát hirošimská puma) vybuchla 350 metrů nad zemí. Vojáci, ukrytí v zákopech bez možnosti cokoliv vidět, prožili akustický i seizmický efekt, který neuměli přirovnat k ničemu, co dosud znali. Po několika desítkách minut došlo k poklesu úrovně radiace a tankové a mechanizované jednotky obdržely rozkaz vyrazit vpřed. Před nimi se otevřel apokalyptický obraz zkázy; vše v okruhu několika kilometrů od epicentra připomínalo spáleniště. Všude ležela vyhořelá a zdemolovaná bojová vozidla, ještě horší byl pohled na pokusná zvířata, ať již přivázané koně, krávy, ovce a psy, nebo v klecích zavřené ptáky. Všechna byla dle vzdálenosti od místa výbuchu buď mrtvá, nebo osleplá, zmítající se v bolestech s těžkými popáleninami na celém těle.
Motostřelci, oblečení pouze v lehkých protiradiačních pláštěnkách a plynových maskách, které neposkytovaly dostatečnou ochranu, se snažili soustředit na bojové úkoly a postupovali vpřed. Minimálně poučeni o účincích atomové zbraně nepociťovali ani velký strach. Rozsáhlý radioaktivní spad však zasáhl při přesunu většinu zúčastněných sovětských vojáků, každého s jinou intenzitou, což se později projevilo různými zdravotními komplikacemi.
Po skončeném cvičení museli všichni účastníci podepsat přísahu o mlčenlivosti, proto později nemohli ani svým lékařům sdělit, čím prošli. K prvním úmrtím v důsledku radiace docházelo již bezprostředně po cvičení u vojáků zařazených k činnostem blízko epicentra. Nemoc z ozáření začínala zpravidla těžkým zvracením a krvavými průjmy, později se přidaly poruchy dýchání a srdeční činnosti. Předtím zdraví vojáci umírali na oběhové selhání.
Většina mladých mužů se sice v pořádku vrátila domů, ale pozorovala s odstupem několika málo měsíců či let celkovou slabost a urychlené chátrání. Projevovalo se vypadáváním vlasů a uvolňováním zubů, později vznikem nehojících se vředů. Šlo o následky snížené imunitní odolnosti organismu, vzniklé radiačním poškozením kostní dřeně; proto většina bývalých účastníků cvičení zemřela na infekční onemocnění, nejčastěji záněty plic.
TIP: Hrátky s Pandořinou skříňkou: Největší jaderné pokusy v lidských dějinách
Další těžkou komplikací byla porucha krvetvorby, především různé formy leukemie. Neméně zákeřné bylo poškození buněk pohlavních orgánů, v jejichž důsledku postižení mladí muži často buď nebyli schopni zplodit potomky, nebo se stávali otci dětí s těžkou vývojovou vadou. Přesné statistiky o úmrtí neexistují vzhledem k dřívějšímu utajování a ničení vojenských i lékařských archivů, ale uvádí se, že asi 40 000 z původních 45 000 účastníků cvičení zemřelo předčasně. Strašlivý experiment z tockého cvičiště v roce 1954 již SSSR v této podobě nezopakoval.
