Co se stane s lodí, když doslouží? Některé končí na obřích vrakovištích

Uruguay patří mezi relativně malé jihoamerické státy, nicméně ekonomicky se řadí k nejvýznamnějším a nejvyspělejším. Těží totiž ze strategické polohy při mohutném říčním ústí Río de la Plata, kde prosperuje také přístav hlavního města Montevidea. Jde o hnací sílu národní ekonomiky a stěžejní tranzitní uzel pro společný trh některých států Jižní Ameriky, zvaný Mercosur. Zároveň se však jedná o nejprotežovanější svobodný přístav na jihoamerickém pobřeží Atlantiku, jímž může zboží proudit bez zbytečných byrokratických komplikací.

Nezanedbatelná výhoda spočívá také v povětrnostně stálé situaci, takže v tamních vodách hrozí jen nízké riziko silných větrů či bouří. Pro jistotu pak kotviště chrání ještě Západní vlnolam o délce 1 300 metrů a vlnolam Sarandi měřící 900 metrů. Jde zkrátka o bezpečné místo pro obchod všeho druhu, které zůstává v provozu 24 hodin denně, 365 dní v roce. Obliba portu a neutuchající ruch nicméně přispěly ke vzniku tzv. Cementerio de barcos, tedy „hřbitova lodí“. A ten představuje rostoucí hrozbu nejen pro místní obyvatele, ale i pro externí přepravce.

Rezavějící problémy

Už v roce 1838 se v zátokách Montevidea nacházely dvě stovky zčásti nebo zcela potopených, jakož i úmyslně opuštěných lodí, které komplikovaly navigaci, ohrožovaly další plavidla a zpomalovaly plynulý chod dopravního uzlu. Popsaní „osiřelci“ se sice postupně likvidovali, ale nikdy se nepodařilo zabránit jejich dalšímu hromadění. Obecně platí, že každá loď připlouvající do přístavu musí mít odpovědného zástupce. Obvykle jím však nebývá přímo její majitel, a pokud by jednání v portu mělo skončit ztrátou či soudním sporem, není nezvyklé, že se zmíněný zástupce zpravidla i s posádkou vytratí. Plavidlo se následně zabaví jako protiváha vzniklých dluhů a nemůže odplout. Z legislativního hlediska je ovšem velmi komplikované se ho zbavit, aby v přístavu nepřekáželo.

Například uruguayská rybářská společnost Fripur vstoupila v roce 2016 do soudního řízení kvůli podvodům a její zkonfiskovaná flotila skončila coby součást velké skupiny vraků, jíž místní obyvatelé přezdívají „ostrov šrotu“. Společné prokletí zmíněných vysloužilých lodí spočívá v tom, že je stát nemůže prohlásit za opuštěné a nechat je odstranit. Pokud by se totiž objevil vlastník či věřitel, směl by za likvidaci vymáhat náhradu. Nevyužívaná plavidla se tak stávají vředem na tváři přístavu.

Pod jinou vlajkou

Další důvod pro opuštění představují u vnitrostátních lodí podvody s povolenkami k rybolovu. A k podobnému osudu jsou často odsouzeny i ty, které mění vlajku či typ podnikání. Ačkoliv se jedná o běžný postup, někdy se přeměna nakonec neuskuteční a plavidlo skončí opuštěné: Například s rozpadem Sovětského svazu jich v montevidejském přístavu „uvázly“ více než dvě desítky.

Nicméně navzdory všem těžkostem se některé vraky z bezpečnostních důvodů jednoduše odstranit musely. Kupříkladu plavidlo MS11 kotvilo v Montevideu od roku 2005, dokud z něj nezačal unikat čpavek, takže bylo nutné ho přesunout. V průběhu operace se ovšem přihnala bouře, loď se utrhla z kotvení a uvázla severně od přístupového kanálu. Teprve v roce 2019 se státu po dlouhém úsilí podařilo prohlásit ji za opuštěnou, a loni tak definitivně skončila ve šrotu.

Bílé na bílém

Únik čpavku hrozil rovněž u rybářského plavidla Este Sur, které začalo v doku za nejasných okolností hořet. Posádka si s požárem neporadila, a než dorazili hasiči, rozšířily se plameny do okolí. Na palubě se přitom nacházely nádrže s již zmíněným čpavkem a kvůli hrozící explozi se musel přístav evakuovat.

K výbuchu sice nakonec nedošlo, ale zpoza ponorných zábran umístěných kolem lodi se nebezpečné chemikálie odčerpávaly ještě o rok později. Následně byla Este Sur za podezřelých podmínek odtažena k vyhledávané pláži Punta Yeguas za městem, a návštěvníci se tak vedle výhledu na romantickou zátoku mohou „kochat“ i rezavějícím ohořelým torzem na mělčině.

Za méně dramatických okolností vyhořela v roce 2010 rybářská loď Solberg a od té doby zůstává uvázlá v severní části montevidejského zálivu. Čínské plavidlo Ave Phoenix postavené v roce 1982 sice nezničily plameny, ale posádka jej svého času zanechala uprostřed přístavu a zmizela, protože její chlebodárce zkrachoval. Loď Palenque pak představovala z právního hlediska tvrdší oříšek, neboť jí chybělo řádné značení, a několik let se proto hledal její majitel. Když se nakonec objevil, hájil se, že má plavidlo identifikaci v pořádku – až na to, že se nápis bílou barvou nacházel na bílém nátěru a pod jiným černým nápisem… 

Pomalá cesta vpřed

V roce 1992 zorganizoval Eduardo Álvarez Mazza coby tehdejší prezident Námořní přístavní správy rozsáhlou iniciativu k vyčištění zálivu, při níž byly odstraněny desítky vraků. Ani poté se však nedařilo zabránit dalším nehodám. Nejvážnější z nich se odehrála před Vánoci roku 2018, kdy se tři opuštěné lodě v říčce Las Vacas západně od Montevidea uvolnily z kotviště a unášeny proudem narazily do mostu Carmelo. Spojnice břehů se následně musela uzavřít, což místním lidem značně zkomplikovalo život.

Teprve letos započal společný plán uruguayské vlády, Národní správy přístavů a Národního ředitelství pro životní prostředí, který zahrnuje i legislativní změny. Přesto se ani tentokrát situace neobešla bez excesů. Výběrové řízení zahájené v roce 2019 skončilo fiaskem, a o tři roky později tak projekt převzala domácí společnost Fewell. Práce na vyčištění portu se nakonec rozběhly a dnes se již lodě odstraňují systematicky i efektivně: Přímo na vodě se rozřežou na menší celky, jež se pak šrotují v blízkém Puntas de Sayago. Nejde o ekologický proces a při řezání do moře zřejmě unikají nebezpečné chemikálie. Nicméně hřbitov vraků pomalu mizí, z čehož jsou nadšení obyvatelé města i správci přístavu.