Co se skrývá pod ledem? Odtávající póly odhalují svá dávná tajemství

Ledoborec CCGS Amundsen, který se sunul ledovými vodami Severozápadního průjezdu, zastavil. Na cestě jedním z nejméně probádaných území planety uvízlo kanadské plavidlo o velikosti fotbalového hřiště v ledu tlustém tři a půl metru. Kousek se proto muselo vrátit, otočilo se o třicet stupňů a za neutuchajícího rachotu se opět vydalo vpřed. 

Jeho úkolem bylo dopravit vědce do málo známých vod na severu Kanadského arktického souostroví. Tam hodlali odborníci zmapovat a ve vysokém rozlišení zaznamenat mořské dno a rovněž z něj odebrat vzorky. Podle teorie by totiž právě na jejich základě dokázali určit, co se v místě odehrávalo koncem poslední doby ledové, tedy před 10–12 tisíci lety. 

Arktické dilema

Badatelé však také začnou mapovat region, kudy se až donedávna nemohly kvůli silnému ledu plavit lodě. V současnosti jim to dovoluje hlavně globální oteplování. Severozápadní průjezd, který spojuje Atlantik a Tichý oceán, se tak coby někdejší nepřekonatelné území otevírá. Tam, kde dřív ztroskotala většina výprav vědců i dobrodruhů, by díky rostoucí teplotě a novým mapám mohly vést běžné námořní trasy. 

Zatímco odborníci hodlají vnést trochu světla do problematiky oteplující se planety, jejich poznatky zároveň zřejmě otevřou dveře turistům, dopravcům a komerčním společnostem. A ti všichni by časem mohli poničit ekosystém dřív bezpečně skrytý pod ledem. „Jako vědci se dostaneme do míst, kam před námi lidská noha nevkročila,“ vysvětluje geolog Mark Furze z MacEwan University v Albertě, který byl na palubě Amundsena. „Všechno má ale svou cenu.“

Strategicky tající led 

Přes pět set let se mořeplavci snažili najít spojnici mezi dvěma oceány skrz Kanadské arktické souostroví. Teprve v poslední dekádě však led v důsledku rostoucích teplot dostatečně ustoupil a místem začíná pomalu proudit lodní doprava. V roce 2017 Severozápadní průjezd překonalo 33 plavidel. Na jejich palubách přitom nebyli pouze vědci, ale také dobrodruhové či vládní úředníci, kteří hodnotili strategickou důležitost tamních vod. 

Pro země s rozsáhlým severním územím, jako jsou Kanada a Rusko, vytváří tenčící se ledový příkrov příležitosti k těžbě přírodních surovin. Dovoluje jim také vydělávat na turismu či plánovat nové trasy. 

Dřívější výpravy do neprobádaných končin šly ruku v ruce s šířením nemocí, ale také s dovážením nepůvodních druhů, které následně ničily celé ekosystémy. V neposlední řadě docházelo k vyvražďování domorodých obyvatel. Severozápadní cesta se však bránila tlustým ledem. Pokusy o její zdolání byly sice lákavé, ale také extrémně nebezpečné, a tak se za několik posledních staletí na jejím území nahromadilo nesčetně vraků. 

„V určitém smyslu je skvělé, že tato oblast začíná být přístupná,“ prohlásila Anna Pienkowská, profesorka z MacEwan University a vedoucí vědecká pracovnice na palubě lodi CCGS Amundsen. „Jestli je však dostupnost příznivá také pro tamní životní prostředí, to si nejsem jistá. Měli bychom zkoumat opatrně.“ 

Hledají se odpovědi

Konec poslední doby ledové, tedy období asi před dvanácti tisíci lety, charakterizovaly překotné klimatické změny, svým způsobem srovnatelné s těmi dnešními. Pochopení dávných událostí by nám proto podle Pienkowské a Furzeho mohlo dát odpovědi na některé současné otázky. Území okolo stanoviště 5.10 zajímalo vědce hlavně proto, že se tam kdysi rozestoupily masivní kry a otevřel se tak Severozápadní průjezd – v podstatě oceánský kanál. Pokud by se o tehdejších událostech podařilo zjistit víc, mohli bychom tyto informace aplikovat na aktuální tání ledu. 

Cílem odborníků bylo získat z mořského dna pomocí hloubkového vrtu vzorky bahna a ze sedimentů, jež během tisíciletí zformovaly pomyslnou časovou kapsli, následně rozklíčovat historii regionu. „Jde o naše nejnadějnější stanoviště. Snažili jsme se sem dostat dlouhé roky,“ vysvětluje Pienkowská, která do oblasti 5.10 mířila také o rok dříve, nicméně necelých sedm kilometrů před cílem zastavil jejich loď silný led. 

Teď už jen získat vzorky

Ani tentokrát na palubě Amundsenu pár hodin před cílovou destinací nebylo jisté, že se vědcům podaří na stanoviště doplout. Furze, Pienkowská a další se proto sešli v navigační místnosti a společně sledovali cestu pomocí sonaru. Dno před nimi se jevilo v různých barvách, jež značily rozdílnou hloubku. Pokračovali ve studiu mapy, načež se z interkomu ozvala žádost, aby se Mark s Annou dostavili do kormidelny. 

Tam se od kapitána Claudea Lafrance dozvěděli, že lodní helikoptéra objevila při průzkumu ledu bezpečnou trasu ke stanovišti 5.10. „Když jsem tu byla naposled, ze zoufalství se mi chtělo brečet. Momentálně bych plakala taky, ale radostí,“ nechala se slyšet Pienkowská. „Teď už jen získat vzorky,“ dodal Furze. 

Mrazivá past

V roce 2017 zažily vody Severozápadního průjezdu největší provoz v dějinách: Velmi zběžně sice oblast již koncem 16. století probádali evropští a hlavně britští dobrodruhové, většina výprav však skončila tragicky. Námořníci se plavili na příliš malých lodích nebo se posádka nedokázala vyrovnat s mrazem a odloučením od civilizace. Jakmile ale začal led odtávat a technologie v lodní dopravě urazily kus cesty, stalo se dobývání místa skutečností. 

Předloni se tedy mezi Atlantikem a Pacifikem odehrálo rekordních 33 plaveb, a padlo tak maximum dvou desítek úspěšných pokusů z roku 2012. Cestu vpřed razí mezioceánským výpravám hlavně turismus: Od roku 2016 proplula trasou opakovaně obrovská loď Crystal Serenity s 1 500 pasažéry, z nichž každý zaplatil v přepočtu minimálně 450 tisíc korun. 

Rozhodování podle sezony

V posledních letech proudí severovýchodními vodami i nákladní doprava. Například plavidla pod vlajkou nizozemské firmy Royal Wagenborg několikrát převezla z Číny do Quebecu obří náklad hliníkových součástek. V roce 2017 projel oblastí v rámci vládního průzkumu také čínský ledoborec Süe-lung. „Globální oteplování otevřelo Číně novou dopravní trasu,“ napsal tehdy oficiální Lidový deník. Asijská velmoc zároveň převáží zboží podél severního pobřeží Ruska, kde je v současnosti méně ledu než v Kanadském arktickém souostroví. 

Ačkoliv je Severozápadní průjezd rok od roku přístupnější, z analýz expertů vyplývá, že se v něm stále nachází moc ledu, než aby si s ním i specializované lodě poradily mimo nejteplejší měsíce. Podle Tima Keaneho, odborníka na arktické operace společnosti Fedna, dnes průjezdem nemůže vést velká dopravní tepna. Tvrdí to se zkušenostmi člověka, který v roce 2014 na zmíněnou trasu úspěšně vyslal loď naloženou niklem. „Tehdy cesta dávala smysl. Dovolovalo ji roční období a trasa nebyla příliš dlouhá,“ vysvětluje Keane. „Když jsme se však vraceli, už byla sezona tak daleko, že jsme museli plout Panamským průplavem.“

Těžký úděl záchranářů

V prozkoumaných lokalitách se také nacházejí zásoby ropy a zemního plynu. Vláda kanadského teritoria Nunavut se společností Kitikmeot Inuit Association navrhla v zálivu Grays zbudovat přístav a vytyčit trasy, po nichž by mohly přes sever putovat diamanty. Vše tedy nasvědčuje tomu, že bude Severozápadní průjezd časem velmi „oblíbený“.  

„Jenže rostoucí počet projíždějících lodí také znamená víc záchranných misí,“ dodává kapitán Lafrance. Při každé nehodě bude muset kanadská pobřežní stráž nejspíš urazit ohromnou vzdálenost a podniknout extrémně náročnou operaci. „Problém je v absenci infrastruktury, pomalé odezvě na volání o pomoc, v přístupnosti a tak dál,“ tvrdí expert na lodní dopravu Lawson Brigham z University of Alaska. Bezpečné cestování Severozápadním průjezdem si tak vyžádá ještě spoustu projektů a investic.  

Jediný pokus

Poté, co se Amundsen prodral ledovým příkrovem do cíle, zakotvil v místech, kde se podle Pienkowské a Furze koncem poslední doby ledové rozdělily dvě obrovské kry. Výzkumníci nejprve pomocí lodního sonaru našli lokalitu se silnou vrstvou tuhého bahna, jež tam leželo už v éře dávných ledovců. Pak v bezpečnostních oblecích vyrazili na příď. 

Hodlali použít desetimetrový dvojitý vrták, který se vlastní váhou zaboří do dna. Počasí se však zhoršovalo, déšť i poryvy větru sílily. Zároveň se prudce ochladilo, přestože v létě slunce za polárním kruhem nezapadá. Badatelům bylo jasné, že na získání vzorků mají jediný pokus. Dvojice vrtáků nakonec zajela pod hladinu a zaryla se do dna. Zhruba o patnáct minut později vytáhli vědci zařízení na palubu a z jeho útrob vyjmuli plastové trubice s cenným materiálem. 

Štěrk starý tisíce let

Dávné sedimenty nyní čeká v laboratořích řada analýz. Už na lodi však byla v bahně zřejmá zrnka štěrku – podle Furzeho se jedná o úlomky, které se na dně ocitly působením dávných ledovců. Díky drobným částečkám horniny si vědci byli jisti, že našli místo, které by mohlo vydat svědectví o událostech před deseti tisíci lety. A možná by mohlo odpovědět také na některé otázky současnosti. „Docela se mi ulevilo,“ oddechla si Pienkowská. 

TIP: Nesmrtelní mikrobi ze Sibiře: Jak velkou hrozbu představují tisíce let zmražené viry?

Spokojená posádka se vrátila do útrob ledoborce, loď se otočila na jih a vyrazila za dalším vědeckým dobrodružstvím. Posádku čeká mimo jiné studium organismů, které obývají nově „dobyté“ vody, a pozorování jejich proměn s příchodem intenzivnější lodní dopravy. „Z pohledu vědce je velmi vzrušující sledovat, jaká tajemství nám ustupující led vydá,“ přiznal Furze. „Zároveň však vím, proč ho ubývá, a myšlenka tajících pólů mě děsí.“