Co by se muselo stát, aby platily šílené teorie o ploché planetě

Vědecké odůvodnění ploché Země od tzv. flateartherů – z anglického „flat“ a „Earth“, tedy „plochá Země“ – je směšné a opírá se o fakta, jež nemají žádnou váhu. Přesto tito jedinci věnují prokazování své teorie mnoho času i úsilí, přičemž někteří za ni dokonce položí život. Takový osud potkal Mikea Hughese, který tragicky zahynul poté, co nezvládl přistání v podomácku sestrojené raketě. Jeho cílem bylo z výšky dokázat, že je Země plochá, přestože podle pozůstalých patřil spíš mezi heretiky. Ve skrytu duše prý o kulatosti planety nepochyboval, ale užíval si publicity, kterou mu popírání přinášelo. Snad mohl před smrtí alespoň na okamžik zahlédnout, jak se obzor v dálce zakřivuje…

Rozdrceni zaživa

• problém: gravitace

S působením zemské gravitace žijeme každý den. Zmíněná síla přitahuje směrem k jádru planety i každou molekulu vzduchu. Jelikož je Země kulatá, drží se atmosféra okolo celého jejího povrchu. Tlak se sice mění v závislosti na výškových rozdílech terénu, nicméně na osídlených místech dosahuje bezpečné hodnoty.  

Pokud by ovšem byla naše planeta plochá a tvořil ji řekněme disk, nepoměrně velká část plynného obalu by se koncentrovala v jeho středu. Na okrajích by působil takřka nulový atmosférický tlak, kdežto s klesající vzdáleností k centru by naopak jeho hodnota rostla. Například na „spodním okraji“ Jižní Ameriky byste se tedy z nedostatku vzduchu pravděpodobně udusili. Zatímco na severním pólu, který plochozemci považují za pupek světa, by vás obrovský tlak snadno rozdrtil. 

Jak pohnout oceánem

Popsané členění by hrálo významnou roli i v případě dešťů. Jelikož by gravitační síla směřovala k pólu, ovlivnila by také dopadání dešťových kapek. Nad pólem by se veškeré srážky kupily do nepravděpodobné hromady vody, jež by rostla do oblak. V daném místě by se navíc kvůli gravitaci prohýbaly i oceány. 

Protože na pólu panují teploty pod nulou, nahromaděná voda by zamrzala a vytvářela obrovské ledové sloupy. Některé jejich části by navíc zůstávaly tekuté, ale držely by na místě. Podobně by silná gravitace ovlivňovala třeba přistávání kosmických lodí vracejících se z vesmíru: Všechny by v důsledku zemské přitažlivosti končily na severním pólu. 

Umrznout či uhořet 

• problém: Slunce, které nezapadá

Zažili jste někdy noc? V tom případě jste získali důkaz, že Země plochá není. Podle flateartherů měří Slunce v průměru 51 km, tedy zhruba jako americký Houston, a krouží asi 4 800 km nad zemskou deskou. Pokud by však dané tvrzení bylo pravdivé, hvězda by nikdy nezapadla, jelikož by se neměla za co skrýt. Ani uprostřed zimy by například ve Washingtonu neklesala k horizontu víc než na 14,7°. Ve stejné úhlové výšce se tam přitom nachází v červenci v sedm hodin večer. 

Kromě toho by Země s flateartherskou verzí Slunce umrzla či naopak lehla popelem. Pokud bychom totiž maličké stálici zachovali teplotu její reálné předlohy, jednoduchými propočty zjistíme, kolik slunečního svitu by na naši planetu dopadalo: Plochá Země má podle svých vyznavačů překvapivě takřka 2,5× větší rozměr než zakřivená varianta. A jestliže by ji mělo vyhřívat miniaturní Slunce, chyběla by nám víc než třetina záření, které běžně přijímáme – takže bychom jednoduše umrzli. Kdybychom naopak rozměr ploché planety přizpůsobili skutečné Zemi, teplota by překročila hodnoty slučitelné se životem.  

Nezdolný souputník

• problém: zatmění Měsíce

Určitě jste alespoň jednou v životě viděli zatmění Měsíce, při němž se náš kosmický průvodce ponoří do rudého závoje tlumeného slunečního světla, procházejícího zemskou atmosférou. Masa naší planety totiž na chvíli odstíní záření, jež by na něj jinak dopadalo. Jenže podle plochozemců Slunce i Měsíc pouze krouží nad planetární deskou a nikdy se za ni neskryjí. K zatměním však prokazatelně dochází, takže si vymysleli jakýsi „stínový objekt“ a říkají mu „antiměsíc“. Údajně není průhledný, takže jistou část dopadajícího světla odfiltruje.  

Ovšem ani tato teorie zkrátka nemůže být pravdivá. V průběhu zatmění Měsíce totiž jeho disk pozvolna „ukrajuje“ kulatý stín Země. Z podobného důvodu mají flateartheři problém s vysvětlováním lunárních fází: V jejich světě by totiž obyvatelé různých částí planety viděli našeho souputníka v odlišných fázích. 

Kam se stáčejí tornáda?

problém: Coriolisova síla

Tzv. Coriolisova setrvačná síla se odvíjí od zemské rotace, přičemž na severní polokouli stáčí vzdušné částice doprava a jižně od rovníku zas vlevo. Pokud by se však Země neotáčela, s čímž plochý model počítá, zmíněná síla by nefungovala: Nevznikaly by například bouřkové fronty ani oblasti s nízkým a vysokým tlakem. A kdyby přece jen existovaly, pohybovaly by se náhodně, a tudíž nepředvídatelně. 

Na druhé straně tornáda a průtrže mračen by se vyskytovaly i na ploché Zemi, neboť se odvíjejí od lokálnějších vzdušných fenoménů a rotaci planety „nevnímají“. Přesto se v současnosti takřka všechna tornáda na severní polokouli otáčejí proti směru hodinových ručiček. Rozsáhlé bouřkové systémy, které jim dávají vzniknout, totiž pohyb Země a s ním i Coriolisovu sílu „cítí“.  

Světlo na jihu

• problém: polární záře

Model ploché Země má jasně daný severní pól, kam se však poděl ten jižní? Vyznavači teorie věří, že placatou planetu ohraničuje led Antarktidy, a přesně určený protipól severu se na jejich mapách nevyskytuje. Jenže stejně jako lze polární záře pozorovat na severu, zažívá je i druhá polokoule: Jsou viditelné z Antarktidy, ale také z oblastí Nového Zélandu či Tasmánie, které se nacházejí blízko magnetického jižního pólu. Kdyby neexistoval, nevznikala by ani polární záře. Bod pro kulatou Zemi.

TIP: Čemu věří Amerika? Země za velkou louží je rájem konspiračních teoretiků

Pokud podle flateartherů existuje severní pól, měla by mapa zahrnovat i jeho protějšek přímo pod ním, na odvrácené straně planetární desky – nikoliv v oblasti „jejich“ Antarktidy. Jde o další problém, s jehož řešením si plochozemci jednoduše nevědí rady.