Co čeká Evropu v roce 2050? Rozhovor s vědkyní výzkumného projektu Copernicus

Stala se jednou z nejviditelnějších tváří výzkumného projektu Copernicus. Coby editorka každoročních Zpráv o stavu evropského klimatu – European State of the Climate, ESOTC – dává Freja Vamborgová dohromady střípky a informace z mnoha výzkumných zdrojů tak, aby poskytovaly co nejpřesnější obraz aktuálního dění. Její reporty slouží nejen novinářům a veřejnosti, ale mají také pomáhat v rozhodování evropským politikům. 

Můžete nám projekt Copernicus představit blíž?

Jde o skutečně velký program na zkoumání počasí, který ustavila Evropská komise. Část se například zaměřuje na satelity – program Sentinel dodává celému projektu data. Jinou část tvoří takzvané Služby Copernicus, jež pomáhají s výzkumem komukoliv, kdo by měl o uvedené údaje zájem. Představujeme takového prostředníka mezi těmi, kdo data tvoří, a těmi, kdo je potřebují. To je jádro našeho poslání. 

Řekněme, že jako firma nabízíte instalaci větrných elektráren. Než ovšem větrník namontujete, chcete vědět, jak moc na vybraném místě fouká a zda se investice vyplatí. Takže přijdete za námi a my vám poskytneme potřebné informace týkající se vzdušných proudů v dané oblasti. Vy si naše data zkombinujete s jinými důležitými údaji třeba ohledně infrastruktury a pak se rozhodnete, jestli do toho chcete jít. Většinou je samozřejmě situace mnohem komplikovanější, ale jako příklad to stačí. 

Poskytujete mnohem konkrétnější služby, než jsem od výzkumného projektu čekal… 

Říkám, že je to komplikovanější, protože my sami takto konkrétní služby neposkytujeme – jsme schopni vám dodat masu dat. Teprve v dalším kroku za námi stojí nějaký specialista, který se v nich vyzná a dokáže přesně poradit a tvořit projekty. Představujeme první článek řetězu a za námi následují další a další lidé a instituce, jež činí konkrétnější a konkrétnější rozhodnutí. 

Jak takové ohromné množství dat sbíráte? Máte po Unii rozesety nějaké spolupracující vědecké týmy?

Ano, data sháníme po celé Evropě: Jsme napojeni nejen na univerzity, ale také na malé a střední podniky nebo vládní organizace. Často ani nemusejí nic aktivně vytvářet či zkoumat. Stačí, když nám poskytnou svá data, a my je začleníme do jedné logické struktury. Jiné týmy s námi naopak spolupracují aktivně. Vezměte si například satelity: Ty sice něco měří, ale neřeknou vám přímo, o kolik stoupá hladina oceánů. Existuje proto tým, který vymýšlí, jak daná měření překlopit do nástroje pro spolehlivé stanovení změn hladiny. 

Minulý rok se stal nejteplejším v zaznamenané historii Evropy. Poroste teplota i nadále? A bude příštích dvacet let teplejších než dvě uplynulé dekády? 

Odpověď zní „ano, poroste, a ne, nebude“. Vzrůstání teplot pozorujeme, pokud data průměrujeme a sledujeme dlouhodobě. Jde o globální trend, teplejší roky byly zaznamenány napříč celým světem, Evropa nepředstavuje výjimku. Je ovšem pravděpodobné, že se trend nezastaví nikde – tedy pokud nedojde k zásadnímu snížení skleníkových plynů. Ale při pohledu na jednotlivé roky uvidíte velké variace, protože evropské počasí je velmi proměnlivé. Takže může snadno nastat teplotně podprůměrný rok, což však nijak nezmění celkový obraz. 

Jak je změna počasí na našem kontinentu navázaná na globální trendy? Má Evropa nějaké specifické podmínky?

Samozřejmě, ale má je řada míst na planetě. Srovnáme-li Evropu s tropy, uvidíme ohromné rozdíly, a to i za zcela běžných podmínek, kdy bychom změnu klimatu vůbec nebrali v potaz. A pak i samotná Evropa má vlastní atmosférické zóny, takže v některých zemích vládne kontinentální počasí a jinde středomořské. Jinak ovšem kontinent následuje globální trendy: Ledovcové masy mizí všude stejně, podobně jako všude stoupají hladiny oceánů. Některé státy zažívají větší příliv vody, jiné menší, ale v průměru stoupají všechna moře u evropských břehů.  

Podle map vypracovaných projektem Copernicus hrozí například pobaltským státům záplavy, zatímco střední Evropu čeká vysychání. Dá se říct, které státy ohrožují změny nejvíc? 

Bohužel, na tohle nejsem expertka, moje práce spočívá především v monitorování trendů na celoevropské úrovni. Samozřejmě pokud nežijete v příbřežní oblasti, hladina moře pro vás nebude znamenat přílišnou hrozbu, ale určitě vás budou zajímat srážky. Jenže s těmi je těžká práce – neustále se totiž mění a zahrnují mnohem větší rozdíly než například teploty, takže je výrazně obtížnější v nich rozpoznat signály a trendy. 

Všeobecně lze říct, že se průměrné množství srážek především ve Středomoří sníží. Jenže v případě dešťů nás až tak nezajímají celkové průměry, jako krátkodobá intenzita. Je totiž velký rozdíl, zda průměr spočítáte z několika intenzivních bouří se spoustou vody, která spadne v jednu chvíli, nebo z častých drobných deštíků a permanentního mrholení, jaké vládne třeba v Anglii. V některých zemích tak zůstává srážkový úhrn pořád stejný, ale deště jsou teď intenzivnější a suché periody mezi nimi se neustále prodlužují. Oba extrémy jsou přitom nebezpečné: Na jedné straně dochází k záplavám, na té druhé trpí zemědělství suchem – a to v rámci stejného území. 

Podle všeho se Evropa musí připravit na komplikace… 

Je pravděpodobné, že se třeba zemědělci budou muset adaptovat a dobře promyslet, čím osívat pole, aby se změna počasí kryla s růstovými cykly rostlin. Copernicus asi neumí poradit každému jednotlivému farmáři, ale třeba s velkým družstvem už bychom pracovat mohli – naše data může kombinovat s místními informacemi, jež hrají klíčovou roli. My doplníme další dílek do skládačky. 

Evropská unie se snaží dostát Pařížské dohodě a zabránit nárůstu globální teploty o dva stupně. Daří se to? 

Víme, že koncentrace skleníkových plynů stále rostou, a pokud drasticky nesnížíme emise, půjdou prostě nahoru dál. Výsledkem se stane nárůst teploty. A jedno je zcela jisté – čím méně toho uděláme, tím horší situace bude. S mentalitou „už je stejně pozdě“ se nikam nedostaneme. 

Pandemie hodně narušila zelené iniciativy. Řada evropských vlád se nechala slyšet, že prioritu tvoří záchrana pracovních míst, nikoliv ekologické otázky. Myslíte si, že pokusy „ozelenit“ ekonomiku ztroskotají?

To je spíš otázka na vlády. Osobně věřím, že pokud musíte něco restartovat, dá se to udělat znovu a lépe, třeba i „zeleným“ způsobem. Slovo „zelená“ však nemám v dané souvislosti moc ráda, protože pod ním různí lidé chápou různé věci. 

Dokážete odhadnout, jak by mohla Evropa vypadat v roce 2050?

Odpovědět je vážně obtížné, ale obecně vzato zesílí jevy, které můžeme pozorovat už nyní. Přijde víc vln veder, podobných, jaké jsme zažili během léta. Pokud se jedná o záplavy a srážky, nechci „střílet od pasu“. Do povodní totiž hodně promlouvají jiné faktory, především regulace řek. 

Dá se alespoň obecně říct, zda bude kontinent sušší? 

Víme určitě, že sušší bude Středozemí. Ale v jiných částech Evropy se může situace lišit. Existují indikátory, že sever kontinentu bude mít naopak vody víc. S jistotou to ovšem nyní říct neumíme, protože se od sebe různé klimatické modely výrazně liší. 

Jak vybíráte data, která publikujete, pokud se modely neshodnou? 

Často se odlišují v jednotlivých číslech, ale trendy většinou ukazují dobře, hlavně u teplot. Problém máme spíš se srážkami, u nichž představuje modelování opravdovou výzvu. Jejich množství se neustále mění a potvrzení vývoje trendu vyžaduje poměrně dlouhou dobu. Někdy se zdá, že třeba srážky ubývají, ubývají – a najednou zas poskočí zpátky na původní úroveň. Při práci s modely na předpověď se postupně naučíte, kde má který z nich slabiny, a výsledky dostanete tak, že všechny zkombinujete. Pokud souhrnně ukazují víceméně ke stejnému výsledku, jste na správné stopě. Naším cílem je, aby lidé dělali rozhodnutí na základě faktů, nikoliv dojmů. Snad se nám to daří. 

Freja Vamborgová

Pochází ze Švédska, v 17 letech se přestěhovala do Francie. Později vystudovala matematiku na Cambridgeské univerzitě a rozhodla se věnovat proměnám klimatu. Přestoupila proto na Východoanglickou univerzitu, kde získala magisterský titul z klimatologie. Krátce pracovala v Britském antarktickém průzkumu, ale posléze zakotvila v německém Institutu Maxe Plancka pro meteorologii a dokončila tam doktorát. Nyní pracuje jako seniorní vědkyně v projektu Copernicus a žije v Anglii.