Co bude se zajatými džihádisty? Reportáž Lenky Klicperové a Markéty Kutilové

Ráno v šest volá náš průvodce Serbest, že jsme dostali povolení k návštěvě věznice pro bojovníky Islámského státu. Konečně, radujeme se. Tohle je naše jediná šance, jinou mít nebudeme. Platí pravidlo jednou, a dost.

Slabě mrholí a zima zalézá pod kůži. Mohlo by být ale hůř – včera se z oblohy valily provazy vody celý den. Naše auto poskakuje po jedné z prachbídně pospravovaných cest, jež už dávno nepřipomínají asfaltky. Míříme do jednoho z velkých měst na severovýchodě Sýrie, který mají stále pod kontrolou Kurdové. Pět let války proti džihádistům na kurdské rodiny krutě dopadlo. Prakticky nenajdete jedinou, jež by nepřinesla oběť v podobě mrtvého bojovníka nebo bojovnice. Na jedenáct tisíc mladých životů obětovaných v boji za svobodu. Ještě o něco větší je počet těch, kteří způsobili v Sýrii a v Iráku tolik utrpení a hrůzy. Dřív byli elitou Islámského státu, jenž děsil celý svět. Teď jsou ti, kdo přežili boje, ve věznicích, jejich ženy a děti v detenčních táborech. A jsou naštvaní…

Kurdové zajali na dvanáct tisíc bojovníků Islámského státu. Mezi nimi je přes dva tisíce těch ze Západu, hlavně z Evropy. A právě za nimi teď po kdysi asfaltové cestě míříme. Povolení k návštěvě vězení pro islamisty jsme získaly s podmínkou, že nebudeme zmiňovat místo, kde jsou drženi. Zajatým džihádistům také nesmíme prozradit nic o současném dění. Nic o turecké invazi ani o dopadení chalífy Abú Bakra al-Bagdádího, kterého prý pomohla vystopovat kurdská rozvědka. Jeho smrt triumfálně oznámil Donald Trump na konci října 2019.

Nikoho nezajímají

Vedou nás do kanceláře správce vězení. Sedíme, čekáme, jak je na Blízkém východě zvykem. Na modře vymalovaných stěnách visí neumělé obrázky s válečnou tematikou, asi je kreslilo nějaké dítě. Vedle v kleci zpívají dva kanárci. Vězni ve věznici. Pobočník velitele je přenáší do otevřeného okna. Zrovna vysvitlo sluníčko a ptáčci si spokojeně natřásají peří. Velitel nám nechává přinést kávu 3 v 1, které se zde říká kapučíno. Mezitím odpovídá na některé otázky. 

Jméno nám neřekne. Dozvídáme se například, že nikdo ze zahraničí se o vězně nezajímá. „Nikdo po nás nechce informace, neprobíhá žádná investigace. Neexistuje databáze otisků prstů. Nevíme, co s nimi bude. Pasy nemá nikdo. Máme tu na sedmadvacet národností. Nejezdí sem ani Američané, ani Rusové, jen Irák si odvezl skupinu svých vězňů. Pak jsme ale dostali zprávu, že je popravila šíitská milice Hašd aš-Šaabí. To je pro nás nepřijatelné. Už je nechceme Iráčanům vydávat,“ vysvětluje velitel. Po nekonečné hodině čekání se objeví další pobočník, pokyne zakuklenou hlavou a jdeme.

„Máme tu pět tisíc vězňů, a spoustu z nich cizinců. Nejvíc je tu Iráčanů, ale máme tady skoro celý svět – lidi z Afriky, Asie i Evropy a Ameriky,“ popisuje maskovaný dozorce. Líčí také, jak se islamisté pokusili už několikrát dostat ven. Pomáhaly jim spojky a muselo se hodně střílet, než se pokus o útěk podařilo potlačit. Islámský stát zdaleka není mrtev a v Iráku i v Sýrii má desetitisíce příznivců. Někteří z nich přitom disponují penězi i mocí. Proto ve věznicích vládnou přísná pravidla. Do cel samotných se strážci odváží málokdy.

Vždycky jen s maskou

Přichází pro nás stráž, ozbrojenci mají na hlavách kukly, abychom je někde i neúmyslně nezachytily na kameru a neohrozily jejich bezpečnost. Dostáváme roušky a příkaz dát si na hlavu šátky. Asi to není z přílišné ohleduplnosti k cítění islamistů, ale z prostého faktu, že někteří z nich neviděli ženu víc než rok a pro nás by to nemuselo být bezpečné. Strážci evidentně chtějí, abychom islamisty co nejméně provokovaly vzhledem. Takže nám nakonec koukají jen oči, jsme skoro jako správné islamistické manželky. Jen ty hadry nemáme černé. 

Začínáme na nemocničním oddělení. Projdeme skrz mříže do malé místnosti, odkud vedou dveře dál. Tady je malá ošetřovna. Zakuklenci otevřou ony velké dveře. Před námi se rozprostře hala plná mužů. Posedávají i polehávají na postelích i na zemi. A všichni na nás upřeně zírají. Někteří s jakýmsi pohrdavým úsměškem, jiní vyzývavě. Jsou ale tací, kteří nás probodávají pohledy, a je jasné, co by se s námi dělo, kdyby byli na svobodě. Zatím nejsou. Všichni po ní však touží a zejména ti evropští vědí, že po vydání zpět do země původu budou mít výrazně vyšší šanci na brzké propuštění.

Všichni mají na sobě oranžové mundúry, po vzoru samotného Islámského státu, který takto své vězně oblékal. Většina má zranění z bojů a sem přišli přímo z poslední bitvy u Bághúzu. S IS tedy byli až do konce, do dubna 2019. Sem tam je vidět nějaký obvaz či zafačované oko, celkově se však muži rozhodně nezdají na smrt nemocní. Všichni vypadají dobře živení, není vidět žádného fatálně vyhublého. Zvláštní pocit, procházet se najednou mezi těmi, kteří po nás ještě nedávno stříleli na frontových liniích. 

Takový normální Belgičan

K rozhovoru nám na zvláštní celu přivádějí mladého Belgičana marockého původu, jmenuje se Abdalláh Nouamane. Obvykle mohou novináři požádat o rozhovor s džihádistou pocházejícím z jejich země. My máme pozici těžší, protože k IS se v minulosti nepřipojil žádný český občan. Dozorci nám tedy vybrali známého belgického džihádistu. Už doma byl členem radikální islamistické skupiny Sharia4Belgium. V roce 2015 tam byla zakázána jako teroristická a jejího zakladatele Fouada Belkacema odsoudili ke dvanácti letům. Před dvěma roky ho Belgičané zbavili občanství a bude se muset vrátit do rodného Maroka.

Abdalláh byl prokazatelně členem IS, sám to potvrdil fotografiemi i hlasovými nahrávkami. To, že bojoval s Islámským státem, je jasné jako facka. Přesto vykládá, že pouze žil na jeho území a nebojoval, protože hned v začátcích války (přišel do Sýrie v 18 letech v roce 2013) utrpěl zranění a pak už se jen léčil. Belgickému novináři, který ho navštívil před námi, vyprávěl, že má střeva mimo tělo a pomalu umírá. Nyní přišel do cely bez obtíží, vzpřímený, evidentně zdravě vyhlížející mladík. A ukázal nám náplast na břiše. Člověk se střevy mimo tělo? K smíchu. Opět to jen dokládá, jak si téměř všichni členové IS vymýšlejí pohádky a snaží se o sobě šířit zcela jiný obraz, než odpovídá realitě. 

„Udělal jsem chybu, když jsem přijel do Sýrie, byl jsem mladý a měl jsem vymytý mozek. Počítám s tím, že pokud se dostanu zpět do Belgie, půjdu do vězení. Asi je to spravedlivé. Ale chtěl bych druhou šanci. Zasloužím si ji?“ ptá se teatrálně. Hraje nám na city, říká, jak mu chybí manželka a děti. Neví, kde jsou, ale chtěl by s nimi žít v Nizozemí nebo v Belgii a vést normální život. Jeho žena je Holanďanka. Seznámili se až tam – v chalífátu.

Příběh vraha

Necháváme Abdalláha vyprávět jeho příběh: „Byl jsem normální kluk. Zajímala mě hudba a holky. Měl jsem souseda, zemřel tady v Sýrii. Stal se praktikujícím muslimem a pak se zradikalizoval. Přesvědčil mě, abych přijel do Sýrie. Narodil jsem se a vyrůstal v Belgii, ale mám marocký původ. Poslouchal jsem učení imámů ze Saúdské Arábie. Říkali nám, že musíme jet pomoct Syřanům. Ovlivnili i mého kamaráda. Všechno bylo jednoduché, dostal jsem peníze na letenku a další výdaje. Stačilo se jen rozhodnout. Odjel jsem do Německa, letadlem do Turecka a pak velmi snadno do severosyrské provincie Idlíb. Nejdřív jsem byl se skupinou an-Nusra. Pak mě kamarád z Antverp přesvědčil, abych se přidal k IS. Slibovali, že všechno bude skvělé a vyléčí moje předchozí zranění. Byl jsem s nimi v Aleppu, tam jsem začínal a pak jsem se přesouval jinam. Propagandu umějí dělat skvěle. Byl jsem mladý a snadno jim uvěřil.“ 

Na internet tehdy ovšem dával fotky, jak nadšeně třímá džihádistickou vlajku, ověšený zbraněmi. Další snímek z Rakky ho zachytil na shromáždění, kde se kamenovaly oběti IS – stojí na něm s kamenem v ruce. Na všech fotografiích drží zbraň, na druhé ruce má vztyčený ukazovák, symbol Islámského státu. Abdalláh si členství užíval a lze předpokládat, že se mu líbila moc, kterou mu organizace dávala. Nejde o žádnou oběť, účastnil se brutálního násilí. Ano, byl možná mladý, ale plnoletý a za své zločiny odpovídá. Ptáme se, zda bojoval se zbraní v ruce. „Je tu válka. Potřebujete zbraň. Samozřejmě, že do Sýrie nepřijedete s kytkou,“ šklebí se ironicky. Zabil někoho? Prý rozhodně ne.  

Kdy se vrátím domů?

Abdalláh si je celkem jistý, že pro něj co nevidět přijede belgická delegace a odvezou jej do Evropy. Jenže zřejmě netuší, že Belgie o svoje džihádisty vůbec nestojí. Neví ani, že jeho „bratra“ ze Sharia4Belgium dokonce zbavila občanství. A v případě „svých“ džihádistů v Sýrii nejspíš udělá totéž. Jako jediné je ochotna přijmout děti belgických džihádistek. Tedy žen, které mají belgické občanství a nyní jsou i se svými potomky v detenčních táborech Róž a al-Haul na severu Sýrie. Oba kontrolují Kurdové a evropská země s nimi již vyjednává o transportu 42 dětí. 

Kurdové však vidí neradi, pokud někdo stojí jen o děti a matky chce nechat v Sýrii. Proto bude možné odvézt pouze děti, jejichž matky s tím budou souhlasit. Čtyři ženy už odmítly. O samotné belgické džihádistky nejeví jejich země zájem vůbec a zpátky je přijmout odmítá. Lze předpokládat, že se návratu nedočká ani Abdalláh. Jeho samolibá jistota, že má právo být odvezen zpět do Evropy, je ohromující. Stejně jako přesvědčení, že když řekne, že byl „mladej a blbej“, tak doma odpovědí – „jistě chlapče, my to chápeme, pojď zase klidně žít svůj život v Antverpách“.

V dalších celách

Z ošetřovny vycházíme na dvůr a pak k dalším celám. Průhledem ve dveřích vidíme místnost velkou jako školní třída. Do posledního centimetru ji zaplňují muži v oranžových mundúrech. Někteří leží na šedých dekách, další stojí a modlí se, jiní sedí opřeni o zeď. Starší jsou svlečeni do půl těla, asi je jim teplo. Chodit se tam skoro nedá – není místo. Jakmile džihádisté uvidí ženskou hlavu, začnou se někteří smát a volají anglicky či francouzsky různé posměšky, jako by se chtěli seznámit. 

Okénkem ve dveřích podávají strážci vězňům jídlo a vše potřebné. Otevřít dveře totiž vždy znamená riziko. „Už se nám stalo, že předstírali, že je jeden z nich mrtvý. Otevřeli jsme, abychom ho vynesli, ale oni nás přepadli a chtěli uprchnout. Byla to léčka. Jiní si zas vymýšlejí nemoci, jen aby se dostali na ošetřovnu, kde jsou lepší podmínky,“ popisuje dozorce v hnědé kukle. Vězni nikdy nesmějí spatřit jejich tvář. Nesmějí znát jejich identitu. Kdyby se dostali na svobodu, hned by si je našli a zabili by je. O tom nikdo nepochybuje. 

Otvírat dveře do cel ostatně není příliš třeba. V rohu každé z nich se nachází betonová zídka, za kterou mají muži záchod. Třikrát denně dostanou jídlo a víc nepotřebují. Pak se brány začnou zavírat, zámky zamykat a my musíme ven, na slunce. U dveří stojí třicet konvic, z nichž se kouří. Islamistům se bude podávat čaj. Ředitel věznice přiznává: „Stále žádáme jejich domovské země, ať si je odvezou, ale nikdo nechce, nevědí, co s nimi. My je tu krmíme a staráme se o ně. Co bude dál, to ale netušíme.“

Kosovo jako výjimka

Tito muži odešli do Sýrie vraždit, znásilňovat a bojovat za islám. V Iráku spáchali genocidu na jezídech, když jich v roce 2014 přes šest tisíc povraždili, brutálně pobili tisíce šíitů, křesťanů a dalších civilistů, znásilnili na pět tisíc jezídek, sekali lidem ruce, uřezávali hlavy, rozpouštěli je v kyselině, upalovali zaživa, shazovali ze střech, vařili v oleji… Jejich brutalita a zvrácenost neznaly mezí. Chtěli tím šokovat svět, získat mediální pozornost. Přitáhnout muslimy a vytvořit konečně vysněný chalífát. Většina muslimů se od nich distancovala. Kdo by je chtěl zpátky?

První zemí, která si vzala zpět i bojovníky – tedy muže, a nejen ženy – se stalo Kosovo. Z kurdských věznic už tam převezli čtyři. Zatím probíhá vyšetřování, podle kosovských zákonů však mohou být odsouzeni maximálně k patnácti letům odnětí svobody. Ze čtyř set Kosovanů, kteří odešli do Sýrie, jich osmdesát zemřelo. Zpět se zatím vrátilo 32 žen, 72 dětí a tito čtyři muži. Co se jim nakonec podaří dokázat a jaké tresty dostanou, není jasné. Zcela jistě to však nebude odpovídat skutkům, jež v IS spáchali. 

Věznice se nacházejí nedaleko tureckých hranic a prezident Erdoğan se nechal slyšet, že vězně předá do zemí jejich původu, pokud Turecko zabere i tuto část syrského území. V opačném případě se mohou věznice dostat pod kontrolu Ruska a režimu Bašára Asada, který chce islamisty soudit tvrdě – s možností trestu smrti. Sami Kurdové se však svých vězňů rozhodně nechtějí vzdát lehce – jde pro ně o esa v rukávu, díky nimž si mohou zkusit vyjednat v nastalém chaosu co nejlepší podmínky. „Jsou to naši vězni, my jsme je zajali a my si s nimi budeme dělat, co chceme,“ řekl nám jeden z vysoce postavených Kurdů. 

Není žádný plán

Neexistuje žádný globálně přijatelný plán, co se zajatými zahraničními džihádisty. Většina zemí zatím aplikuje přístup, podle nějž se ke každému případu musí přistupovat individuálně a posuzovat jej zvlášť. Nejjednodušší by bylo nechat příslušníky IS soudit v zemích, kde byli zajati. To se již děje v sousedním Iráku, kde během posledního roku probíhá řada procesů, v nichž bylo mnoho bojovníků, ale také žen – manželek a podporovatelek IS – odsouzeno na doživotí, nebo i k trestu smrti. 

TIP: Tajemství černé mašinerie: Co zbylo z Islámského státu?

Irák je ovšem standardní stát, kde džihádisty soudí příslušné úřady. Mnohem komplikovanější situace panuje v Sýrii, kde proti Islámskému státu kromě asadovské armády bojují kurdsko-arabské síly SDF. Ty pro nikoho nepředstavují mezinárodně uznaný subjekt. Zatím se tedy na vydávání zajatých teroristů nelze dohodnout kvůli prostému faktu, že oficiálně není s kým jednat. Formálně je hlavou Sýrie Asad, a teoreticky by se tudíž mělo vyjednávat s jeho vládou a úřady, což je samozřejmě v praxi nesmysl. Alespoň prozatím, v době, kdy tuto část země stále ovládají milice SDF vedené Kurdy. Mnozí z mužů v oranžových overalech si tak v celách pobudou ještě dlouho.