Chlupáči v zákopech Velké války: Jak bojovala francouzská pěchota? (4)
V srpnu 1914 vstoupila Francie do války, která se postupně rozšířila z Evropy do celého světa. Po čtyři roky bojovaly a umíraly statisíce Francouzů v zápase s německou armádou. Co zažívali v zákopech řadoví pěšáci oblečení v nezaměnitelných modrých uniformách a s přilbou Adrian na hlavě?
Ve víře, že 1. světová válka nepotrvá dlouho, podcenilo fancouzské velení otázku zásobování. Čekalo se, že po pár vítězných bitvách se nepřítel vzdá; realita nemohla být odlišnější. Dosud nikdy v historii nečelilo zásobování vojsk takové výzvě – jak nasytit den co den milionovou armádu koncentrovanou na relativně malém prostoru?
Předchozí části:
Potíže se stravováním
Velení zavedlo systém sborových skladů potravin, kam se dovážely zásoby ze zázemí a u nichž byly situovány i pekárny, jatka i pražírny kávy. Z těchto stanic se pak každý den převážely potraviny do místních skladů co nejblíže u fronty, kde pracovaly stálé i mobilní kuchyně. Francouzi nebyli zvyklí požívat konzervované nebo mražené jídlo, proto bylo nutné připravovat potraviny ke konzumaci čerstvé co nejblíže zákopům.
U koloniálních jednotek – Alžířanů či Senegalců – se dbalo na dodržování náboženských pravidel, zejména islámských. Jinak ale byli vojáci z metropolitní Francie promícháni v různých útvarech, přičemž o jídlo zasílané na přilepšenou z domova se vzájemně dělili. Bretaňští rybáři se tak rychle naučili pít víno, všeobecné obliby došel sýr Camembert, jehož výroba vyžadovala méně mléka.
Zrod polních kuchyní
Nebylo však každý den posvícení – během války pronikly do armádního jídelníčku konečně hovězí konzervy, jejichž obsah o hmotnosti 150 nebo 300 g měl kožovitou a vláknitou konzistenci. Ty představovaly základ denní dávky vojáků. Zpravidla se konzumovaly za studena, když to ale šlo, vojáci si je ohřívali na kamínkách.
V prvních měsících si pěšáci nosili jídlo sami, jakmile se ale pohyblivá válka změnila v zákopovou, objevily se mobilní polní kuchyně. Umísťovaly se v pozicích druhé nebo třetí linie, kde bylo snazší je ukrýt před nepřátelskou palbou. Vojáci měli nárok na stravu o 3 000–4 000 kaloriích denně, kromě toho museli mít u sebe dvě denní rezervní dávky, na den: zmíněnou 300g konzervu, 300 g sucharů, 80 g cukru, 36 g kávy, 50 g kondenzované nebo sušené polévky a 6,25 cl brandy. Od února 1916 se vojenské úřady rozhodly tuto dávku doplnit 125 g čokolády.
Konec války
Na jaře 1918 se Němci pokusili o rozhodující útok – v Pikardii a poté v Champagne chtěli prolomit frontu a rychle obsadit Paříž ještě před příjezdem amerických divizí. Francouzi a Britové sice ustoupili o desítky kilometrů, ale nakonec v červenci zvítězili v druhé bitvě na Marně a frontu stabilizovali. Osmého srpna pak zahájili s pomocí Američanů takzvanou stodenní ofenzivu, které císařská vojska nedokázala odolat.
TIP: Vojenská gastronomie: Na čem si (ne)pochutnávali čs. legionáři?
Francouzští vojáci tak po téměř čtyřech letech konečně opustili zákopy a tlačili nepřítele k německým hranicím. Byla to ale už docela jiná armáda než v roce 1914 – místo nadšených branců v křiklavě červených nohavicích pochodujících do boje v sevřených řadách se přes zákopy valily stovky tanků, které teprve následovala pěchota. Válčení v závěru první světové války dostalo podobu, kterou pak bude mít v té druhé – mobilní a mechanizovanou.