Chlupáči v zákopech Velké války: Jak bojovala francouzská pěchota? (3)
V srpnu 1914 vstoupila Francie do války, která se postupně rozšířila z Evropy do celého světa. Po čtyři roky bojovaly a umíraly statisíce Francouzů v zápase s německou armádou. Co zažívali v zákopech řadoví pěšáci oblečení v nezaměnitelných modrých uniformách a s přilbou Adrian na hlavě?
Domů se mohl francouzský „chlupáč“ podívat při řádné dovolené, nebo když mu byla povolena rekonvalescence – tedy volno po zranění či nemoci. Ocitl se pak sice mezi svými blízkými, kteří ale o podmínkách na frontě neměli žádnou nebo jen mlhavou představu. Popuzoval ho pohled na jeho vrstevníky, kteří zůstali doma například kvůli nepostradatelnosti v průmyslu, nebo ze zdravotních důvodů – většinu považoval za ulejváky. Svolení k dočasnému návratu domů mohl voják pocházející z rolnické rodiny dostat i kvůli žním či sklizni vína – země zkrátka potřebovala jíst i za války.
Předchozí části:
Nedostatek poddůstojníků
Zatímco na německou pěší rotu dohlíželi čtyři důstojníci a 18 poddůstojníků, u francouzské čítající tabulkově 250 mužů (na konci války 175) to byli na počátku války jen tři důstojníci a sedm poddůstojníků. Velký nedostatek francouzských poddůstojníků byl důsledkem nelichotivých finančních podmínek a antimilitaristických kampaní zaměřujících se právě na tuto skupinu. Nejlepší poddůstojníci se hlásili do důstojnických kursů a velkou část zbývajících tvořili branci, jejichž znalosti byly sotva lepší než u řadových vojínů, vyznačovali se však odvahou a bratrským vztahem k druhům ve zbrani.
Nedostatečný byl také výcvik během aktivní služby i po převedení do zálohy. Například v pěchotních předpisech z let 1906 a 1914 chyběly instrukce pro výcvik ve střelbě a celá zodpovědnost za něj tak ležela na každém veliteli roty. Na počátku války bylo mobilizováno 73 000 poddůstojníků, z nich během srpna a září 65 000 zahynulo, utrpělo zraněni či padlo do zajetí. Během celé války prošlo armádou 393 000 poddůstojníků, z toho 99 000 z povolání a 294 000 ostatních.
V průměru mohl voják v aktivní službě vystřelit během cvičení 170 nábojů ročně, rezervista 32 a příslušník teritoriálního pluku 25. Voják tak mohl vyzkoušet jen pár mířených ran na blízký cíl a zbytek se vystřílel při hromadných salvách s pochybnou přesností.
Vzpoury v armádě
Nespokojenost vojska s krvavými ofenzivami, stejně jako s hroznými podmínkami života v zákopech vyvrcholila v květnu 1917 po katastrofální Nivellově ofenzivě, při níž padlo nebo bylo zraněno 180 000 francouzských vojáků.
Začalo docházet ke vzpourám, které postupně zachvátily téměř polovinu francouzských pěších divizí rozmístěných na západní frontě. Vojáci nehrozili odchodem ze zákopů, ale odmítali nadále nesmyslně útočit proti dobře připravenému nepříteli vybavenému stovkami kulometů. Zvýšil se také počet dezercí – z 509 za rok 1914 na 21 174 v roce 1917.
Čekání na dovolenou
K obnovení disciplíny došlo až po řadě poprav a deportací vůdců vzpour do kolonií a po jmenování nového vrchního velitele Philippa Pétaina v půli května. Ten si získal důvěru vojáků mimo jiné i tím, že je navštěvoval na frontě a sliboval, že ukončí nesmyslné ofenzivy. Dále zajistil pravidelnost dovolenek, vylepšil podmínky v odpočinkových táborech a přistoupil i k reorganizaci výcviku a taktiky.
TIP: Jak přežít v pekle: Každodennost pěšáků během verdunské bitvy
Zvýšil také množství dovolenek, takže na konci války na tom byla francouzská armáda v tomto ohledu nejlépe – na dovolené se střídalo vždy 14 % mužů z pluku. Ve srovnání s Francouzi museli Němci na dvoutýdenní dovolenku čekat rok, Britové pak 15 měsíců na 10 dní.
Dokončení: Chlupáči v zákopech Velké války: Jak bojovala francouzská pěchota? (4) (vychází v pátek 16. července)
