Chlupáči v zákopech Velké války: Jak bojovala francouzská pěchota? (2)

V prvních měsících Velké války utrpěli Francouzi těžké ztráty, takže vláda byla nucena povolat další ročníky záložníků až do věku 45 let. V únoru 1915 rozhodlo ministerstvo války o zavedení ocelových přileb, neboť hlavy vojáků byly dosud málo chráněné proti střepinám. Dosavadní kožené galoše se zapínáním na háčky pak nahradily praktičtější látkové ovinovačky.

Předchozí část: Chlupáči v zákopech Velké války: Jak bojovala francouzská pěchota? (1)

Dělostřelectvo na vzestupu

Morálka francouzských vojáků byla na počátku bojů ještě značně vysoká a také díky tomu dokázali odrazit německý útok na Paříž v bitvě na Marně v září 1914. Utrpěli však také značné ztráty a nedokázali vyhnat útočníka ze země ani s pomocí britských spojenců. Divize uvízly v zákopech, které protnuly západní Evropu od švýcarských hranic po Severní moře. Následovala poziční válka, přerušovaná občas pokusy jedné či druhé strany o prolomení fronty, které zpravidla končily obrovským masakrem.

V průběhu války se struktura armády měnila – během obrovských materiálových bitev hrálo hlavní roli dělostřelectvo a jeho úloha natolik vzrostla, že v roce 1918 tvořili dělostřelci 40 % armády oproti 13 % na začátku války. Pěchota naopak poklesla ze 65 % na 50 v říjnu 1918. Na úkor pěchoty vznikaly také tankové a letecké jednotky a útvary služeb. Zatímco v roce 1915 činil počet pěšáků 1,5 milionu, v roce 1918 to bylo už jen 850 000. Na počátku roku 1918 Francie disponovala 110 divizemi, avšak nikoliv díky doplňování novými rekruty, ale jednoduše snížením počtu pluků v divizi ze čtyř na tři. (Britové měli na západní frontě 62 divizí.)

První linie – peklo na zemi

Podmínky vojáků v zákopech se příliš nelišily od jejich spojenců ani protivníků – všudypřítomné bláto, vlhko, smrad, zima nebo naopak nesnesitelné vedro, obtížný hmyz, krysy, špatné hygienické podmínky... V první linii strávili vojáci vždy čtyři dny a poté následovaly čtyři dny odpočinku v týlu v ubikacích, domech místních obyvatel či stanových táborech. Tam však nezůstávali nečinní: čekal je výcvik, praní prádla, opravování výstroje či přehlídka jednotky, než přišel okamžik, kdy museli znovu „jít nahoru“ – do zákopů.

Kvůli nedostatku čisté teplé vody v zákopech, který jim bránil v holení, začali si samotní vojáci říkat „poilus“ – chlupáči. Dlouhé týdny a měsíce nečinnosti pak přerušovaly jen dovolené, kdy se mohl voják vrátit na pár dní domů. Nebyly však časté ani dlouhé – pokud voják sloužil po celé čtyři roky války, strávil doma v průměru celkem 60 dní. Až do léta 1915 se přitom dovolené nepovolovaly prakticky vůbec.

Válečné kmotry

Pro vojáky, jejichž rodiny zůstaly na nepřítelem okupovaném území, a kteří neměli nikoho blízkého, s kým by si mohli alespoň vyměňovat dopisy, vznikla instituce takzvaných „válečných kmoter“. Tisíce vlastenek se nabídly, že si budou psát s vojáky, aby jim poskytly morální podporu a nahradily jim tak částečně dopisy a balíčky z domova. Vojáky děsily krvavé ofenzivy, při kterých nesmyslně hynuly desetitisíce mužů, či naopak nepřátelské útoky, při nichž byla nejstrašnější přípravná dělostřelba zasypávající zákopy a kryty statisíci granátů. Historici spočítali, že jen francouzská armáda vypálila průměrně 200 000 dělostřeleckých granátů za každý den války.

TIP: Co ukázal crashtest? Přilby z 1. světové války chránily stejně dobře jako ty dnešní

Občas velení potřebovalo získat informace o stavu a úmyslech nepřítele na protější straně fronty. Byly proto organizovány náhlé noční přepady, při nichž se přibližně tucet mužů proplížil přes území nikoho k liniím nepřítele a pokusil se přivést zajatce – za každého Němce se vyplácelo 50 franků. Nebezpečí, které při těchto akcích hrozilo, však bylo velmi vysoké.

Pokračování: Chlupáči v zákopech Velké války: Jak bojovala francouzská pěchota? (3) (vychází v pátek 9. července)