Chilský národní park Torres del Paine: Andy na konci světa
Národní park Torres del Paine v jižním cípu téměř nekonečného chilského pásu je velmi větrné a dešti obdařené místo. Přesto jde o jeden z nejnádhernějších koutů světa
Chilská republika se táhne podél jihozápadního pobřeží Jižní Ameriky a její tvar je jedinečný. Vždyť z nejsevernějšího na nejjižnější bod tohoto státu je to čtyři tisíce tři sta kilometrů daleko. Na nejširším místě má Chile čtyři sta čtyřicet a na nejužším pouhých devadesát kilometrů. Do celkové rozlohy 756 102 km2 by se Česká republika vešla téměř desetkrát.
Na konec horského pásma
Tvar země ovšem zdaleka není jediným geografickým rysem, který stojí za zmínku. Na východní straně státu se po celé délce vypínají Andy. Je zde mnoho vrcholů, které přesahují 6 000 metrů a nejvyšší z nich je Ojos de Salado, jenž se vypíná do 6 891 metrů. Po Aconcagui jde o druhou nejvyšší horu Ameriky a zároveň nejvyšší sopku světa.
TIP: Chilská náhorní plošina Altiplano aneb Na dosah jihoamerického nebe
Směrem na jih se Andy postupně snižují a jižně máme namířeno i my. Z přístavu Puerto Montt se plavíme lodí tři dny a tři noci do Puerto Natales. Hlavně proto, abychom se podívali, jak vypadají Andy na svém jižním konci. Odtud už není daleko k Ohňové zemi, kterou její původní obyvatelé nazývají Koncem světa.
Idyla modrého jezera
Národní park Torres del Paine má rozlohu 2 400 km2 a jeho symbolem je stejnojmenný žulový masiv. Torres del Paine (tedy Modré věže) jsou tři výrazné žulové vrcholy. Rohy s černými břidlicovými čepičkami se jmenují Cuernos del Paine. Návštěvníkům parku se nabízí spousty možností. Můžete se věnovat jednodenní turistice, několikadenním výšlapům, jízdě na koni nebo pozorování zvěře.
TIP: Ostražití lovci aneb Ledňáčci od kostarické řeky Rio Frío
V Puerto Natales a Punta Arenas probíhá stávka a v parku díky tomu není téměř nikdo. Nám se v noci podařilo barikádu na silnici „prorazit“, a tak si na stezkách užíváme nezvyklého klidu a samoty. Hodiny trávíme u ledovcového jezera Lago Gray. Čím je led modřejší, tím je hutnější a starší. Čím víc obsahuje vzduchových bublin, tím je naopak bělejší a mladší. Barva zdejšího ledu je přitom až neuvěřitelně modrá.
Ráj vichrům navzdory
Chvíli poprchává, o pár minut později svítí slunce a pak zase poprchává – pořád dokola. Po celé dny fouká velmi silný vítr. U laguny Mellizas zažíváme takové prudké poryvy, že mě to sráží k zemi. Miloš se snaží tu hrůzu zachytit – větrem zmítané kapky, písek a bahno. Vzniká pár rozmazaných snímků, a pak se musí i on křečovitě chytit svodidla.
Večer, ještě než usneme, kolem nás proběhne skunk. Jeho krátká návštěva, čpavý zápach, je ve vzduchu cítit ještě notnou chvíli. Usínáme na jednom plácku s pohledem přímo na Torres. Ráno se mraky na chvíli roztrhnou a tři žulové špičky se nám ukážou v celé své kráse.
Cestou k vodopádům Cascada Paine a pak k laguně Azul potkáváme ohromná stáda divokých lam huanaco. U laguny Azul není kromě nás vůbec nikdo. Na rozlehlé louce se volně pasou koně, kolem nás nevšímavě prochází lama, v laguně plavou kačeny a brodí se tři růžoví plameňáci. Kdesi v kopci právě mizí liška, na druhé stráni kvetou hrozny růžových a fialových lupinů. Připadáme si dočista jako v ráji.
