Československé letouny u Luftwaffe: Ve službách nepřítele

Dne 16. března 1939 byl dokonán proces rozbití Československa. Němci o den dříve obsadili západní část nyní již bývalého Česko-Slovenska a následně zde vytvořili Protektorát Čechy a Morava, zatímco Slovensko se vydalo svou vlastní cestou samostatnosti a vazala Velkoněmecké říše. Německé branné moci padla do rukou ohromná kořist.

Zabavená letadla

Nacisté získali vedle infrastruktury a výstroje celkem 1 630 letounů bývalého československého letectva. Na první pohled jde o významný počet, nicméně německá Luftwaffe z něj měla pouze omezený užitek. Do této cifry československý hlavní štáb zahrnul rovněž prototypy a kurýrní a cvičné stroje. Velkou posilu pro Luftwaffe neznamenalo ani 1 029 letadel, považovaných (opět československou stranou) za letouny první linie. Většina letadel byla totiž více či méně zastaralá a k řadové službě u německých vzdušných sil se nehodila. Na druhé straně znamenala nepopiratelný přínos pro výcvik a pomocné služby.

Část ukořistěných strojů či letadel dokončených leteckými továrnami na území protektorátu Němci poskytli vzdušným silám svých vazalů: Slovenska a Bulharska. Výroba původních československých letounů (Aero A-304, licenční Avie B-71, Avie B-534, Letov Š-328) dobíhala pod německým dozorem i po zřízení protektorátu. Německý soupis z května 1940 uvádí u Luftwaffe celkem 896 strojů československého původu. Do března 1944 tento počet klesl na pouhých 120 letadel. Mezi nejintenzivněji využívané stroje patří Avie B-71, což byl původně sovětský rychlý bombardér Tupolev SB.

Němci při okupaci čs. leteckých základen ukořistili 59 B-71 a vše to byly stroje původně vyrobené v úpravě pro čs. letectvo v SSSR a dodané v letech 1937–1938. Jeden stroj zůstal na Slovensku a poslední byl zničen už před okupací. Luftwaffe B-71 používala v druhé linii jako stroje pro vlekání střeleckých terčů. Československo od SSSR zakoupilo také licenční práva a na jejich základě Němci nechali v továrnách Aero a Avia do dubna 1941 vyprodukovat 111 dalších strojů. Luftwaffe využila zhruba 143 exemplářů, zatímco dalších 24 Němci odprodali roku 1939 Bulharsku.

Cvičné a vlečné avie

Stroje Avia B-534 a Bk-534 představovaly jednomístné dvouplošné stíhací letouny celokovové konstrukce (přední část trupu kryl plech, zbytek draku plátno). K pohonu sloužil řadový motor Avia Hispano-Suiza 12Ydrs o výkonu 632 kW. Výzbroj se pohybovala od dvou do čtyř 7,92mm kulometů a 60 kg pum. Prototyp B-534 vzlétl 25. května 1933 a zhruba o rok později jej ministerstvo národní obrany (dále jen MNO) typ vybralo jako standardní stíhačku pro vyzbrojení československého letectva.

MNO celkem objednalo 445 letadel B-534 a 116 Bk-534 (u kterých se předpokládala výzbroj v podobě 20mm kanónu pálícího dutou hřídelí vrtule motoru, fakticky ale dostaly pouze tři kulomety). Produkce Bk-534 se protáhla až do března 1940. Podle soupisu československého hlavního štábu z 18. března 1939 padlo Němcům do rukou 443 Avií B-534 a Bk-534. Jednalo se tedy o 378 exemplářů na českých letištích a 65 strojů na Slovensku. Dalších 10 kusů (do cifry nezahrnutých) procházelo opravami v továrně Avia a 63 Bk-534 se zde nacházelo rozpracovaných ve výrobě.

Po prodeji letadel Slovensku (slovenské letectvo užívalo kolem 95 až 100 B-534 a Bk-534) a Bulharsku (77 strojů) Luftwaffe užívala přibližně 170 Avií B-534 a 100 Bk-534. Před vypuknutím války se stíhačky tohoto typu krátce objevily ve stavu stíhacích skupin I./JG 70 a I./JG 71. V původní stíhací roli je jako velmi zastaralé Luftwaffe nikdy neužila, sloužily však u řady cvičných jednotek. Operační služby se avie dočkaly pouze v roli vlečného letounu pro kluzáky. Pro tuto činnost obdržely buben s vlečným lanem a přídavnou nádrž pod trup, přičemž těmito úpravami prošlo asi 70 strojů.

Ohledně nasazení na východní frontě panují nejasnosti. Zcela jistě však byly vlečné avie patřící jednotce LLG 2 (Luftlandegeschwader 1) bojově užity v květnu 1944 na Balkáně, během neúspěšného pokusu zlikvidovat vrchní štáb jugoslávské Národně osvobozenecké armády v Drvaru. Zajímavou epizodu ze služby avií v německých barvách představuje úprava tří Bk-534 a dvou B-534 pro zkoušky s námořním vybavením. Němci na letouny zastavěli pod zadní část trupu výklopné přistávací háky. Stroje byly také modifikovány pro vzlet za pomoci katapultu. Zkouškami pro palubní službu procházely na pozemní základně v Travemünde. Plánovala se také úprava dalších deseti strojů u Avie, ale nedošlo k ní, neboť Němci celý program s výstavbou svého palubního letectva kvůli nedostavění letadlové lodě Graf Zeppelin ukončili. Posledních sedm exemplářů avií Luftwaffe ve stavu vykázala v září 1944.

Noční lehký bombardér

Dvoumístný dvouplošný pozorovací letoun Letov Š-328 byl kovové konstrukce – přední část trupu kryl plech, zbytek draku plátno a překližka. K pohonu sloužil hvězdicový motor Walter Pegas II-M-2 o 427 kW. Výzbroj se skládala ze čtyř 7,92mm kulometů a až 500 kg pum. Zastaralý stroj byl schopen plnit také průzkumné a lehké bombardovací úkoly. Prototyp Š-328F, původně určený pro finského zákazníka, vzlétl 19. července 1933. MNO objednalo celkem 405 strojů. Soupis čs. hlavního štábu z 18. března 1939 vykazoval 293 Letovů Š-328 ukořistěných Němci.

Dalších 45 se nacházelo na Slovensku a získalo je letectvo tamního samostatného státu. Pro nové pány po okupaci výrobce dokončil 19 exemplářů poslední čs. série a sedm strojů objednaných přímo Němci pro výzbroj slovenského letectva. Vedle Slovenska se typ (zmiňováno je 60, 62 či 65 exemplářů) dostal také do výzbroje bulharského letectva. Němci je svému satelitu odprodali za 40 % původní ceny. U Luftwaffe sloužilo kolem 230 strojů Š-328. Zprvu byly používány k výcviku u leteckých škol, ale také k vlekání vzdušných terčů a kluzáků.

Nakonec se však Š-328 stal bojově nejintenzivněji využívaným typem československého původu u německého letectva. Svou koncepcí se totiž hodil pro roli nočního lehkého bombardéru, určeného podle vzoru sovětských Polikarpovů U-2 (Po-2) k rušivým náletům v blízkém zápolí fronty. Používaly je takzvané Störkampfstaffeln na východní frontě a na Balkáně. Luftwaffe Letovy Š-238 využívala zhruba do konce roku 1943.

Značně zastaralá aera

Dvoumístný dvouplošný zvědný letoun Aero A-100 byl smíšené konstrukce (přední část trupu kryl plech, zbytek draku plátno, trup měl kovovou kostru, zatímco křídla byla dřevěná). K pohonu sloužil řadový motor Avia Vr-36 o 544 kW. Výzbroj se skládala ze čtyř 7,92mm kulometů a až 600 kg pum. Prototyp byl zalétán v březnu 1933 a MNO objednalo celkem 44 strojů produkovaných do roku 1935. Letouny byly na sklonku 30. let velmi zastaralé. Soupis čs. hlavního štábu z 18. března 1939 uvádí, že Němcům padlo do rukou 39 strojů A-100.

Na Slovensku zůstalo (dle různých zdrojů) 11 až 14 kusů užívaných letectvem Slovenského státu. Luftwaffe v květnu 1940 vykázala ve stavu pouhých 10 exemplářů. Dvoumístný dvouplošný bombardovací letoun Aero Ab-101 měl smíšenou konstrukci (přední část trupu kryl plech, zbytek draku plátno a překližka, trup měl kovovou kostru, zatímco křídla byla dřevěná). K pohonu sloužil řadový motor Avia Hispano-Suiza 12Ydrs o 632 kW. Výzbroj se skládala ze tří 7,92mm kulometů a až 1 100 kg pum.

Prototyp byl zalétán v březnu 1936 a MNO objednalo celkem 64 strojů stavěných do listopadu 1937. Stroje byly silně zastaralé již od zařazení do výzbroje československého letectva. Podle soupisu československého hlavního štábu z 18. března 1939 padlo Němcům do rukou 60 strojů Ab-101, z nichž jeden zůstal na území Slovenského státu. V květnu 1940 se ve službě u Luftwaffe nacházelo 32 exemplářů používaných k výcviku. Vyřazeny byly jako velmi zastaralé již koncem roku 1940.