Československá zbrojní akce: Zbrojováci v Indii, Íránu a Velké Británii

Do Rumunska a Jugoslávie, s nimiž meziválečné Československo spojovaly smlouvy tzv. Malé dohody, putovali zaměstnanci Zbrojovky Brno dávno před Mnichovem a začátkem války. Její experti působili od roku 1936 v rumunském Cugiru a od roku 1938  i v jugoslávském Kragujevaci. Po německé okupaci zbytku českých zemí se však pracovníkům obou závodů do okupované vlasti příliš nechtělo. Ustavili ilegální odbojové skupiny, jejichž vznik však museli tajit nejen před místními úřady, ale i některými kolegy, kteří projevovali sympatie k novým pořádkům ve střední Evropě. 

Představitelé obou odbojových skupin navázali prostřednictvím bývalého generálního ředitele brněnské Zbrojovky Eduarda Outraty spojení s Čs. národním výborem v Paříži, tedy s politickým orgánem našeho zahraničního odboje, jehož byl právě Outrata členem, a nabídli spolupráci většiny expertů pro zamýšlenou Čs. zbrojní akci na pomoc Spojencům. V jejím rámci mělo dojít k vybudování továrny na kulomety, případně jiné výrobky pro válečné účely.

Kromě svého hlavního úkolu, který spočíval v soustředění odborné dokumentace pro urychlení zahájení zbrojní akce, s jejíž realizací Outrata ve Francii počítal, se obě odbojové skupiny zaměřily také na všestrannou pomoc uprchlíkům z protektorátu. Na jaře 1939 pak začaly za přísného utajení přípravy na přesun členů odbojových skupin a jejich rodin na francouzské území. Nehledě na určité potíže odjel první transport z Rumunska přes Bukurešť a Istanbul do Bejrútu, odkud zbrojováci i s rodinami vyrazili na lodi přes Středozemní moře do Marseille a následně vlakem do Paříže, kam dorazili 26. prosince 1939. Do poloviny května 1940 pak rumunské území touto cestou opustilo celkem 91 osob, z toho 40 mužů.

Indická adresa – Hajdarábád

V druhé polovině roku 1940 přišlo vedení Čs. zbrojní akce s novým projektem zaměřeným na vybudování závodu v Indii. V té době se už sice rozjížděla akce i ve Velké Británii, ale bylo ještě třeba evakuovat zbrojovácké odborníky s rodinami z Jugoslávie a právě jejich dalším působištěm se měl stát indický subkontinent. Během října 1940 odcestovalo z Kragujevace přes Střední východ a Irák do indické Bombaje 14 zaměstnanců Zbrojovky s rodinnými příslušníky (celkem 28 osob). Tuto skupinu zde posílilo dalších 49 lidí. V červenci 1941 je pak z přístavu Suez následovala druhá skupina čítající 59 osob, která později také v pořádku dorazila do Indie.

Zbrojní továrnu, v níž měli zbrojováčtí technici a dělníci ukázat své schopnosti, bylo ovšem třeba nejdříve vybudovat. To představitelé zbrojní akce v předstihu s britskými a indickými úřady vyjednali, a tak v létě 1941 začala v Hajdarábádu-Fatehnagaru stavba závodu určeného zprvu pro výrobu těžkých kulometů. Během výstavby však došlo ke změně plánů a podnik se měl zabývat výrobou odlehčeného lehkého kulometu BREN, určeného pro vedení boje v džungli. Provoz zahájil na podzim 1943, jeho ředitelem se stal Václav Havlíček a členové hajdarábádské zbrojovácké skupiny čas do spuštění výrobních linek strávili zaškolováním místních dělníků v pronajaté hale.

Inženýr Martinásek zasahuje v Teheránu

Stopu Čs. zbrojní akce lze vysledovat také v Íránu. V srpnu 1939 přijala brněnská Zbrojovka nabídku tamní vlády na vybudování továrny na výrobu kulometů a munice a ještě v tomtéž roce začala její výstavba Teheránu. Práce se však zastavily koncem léta 1941. Tehdy se totiž Sovětský svaz a Velká Británie rozhodly řešit pro ně nepříznivou situaci v zemi, jejíž panovník Rezá Šáh Pahlaví se stále zřetelněji orientoval na spolupráci s nacistickým Německem. Írán obsadily během srpna a září britské a sovětské vojenské oddíly. Nakonec došlo k dohodě, podle níž měla dát tovární budovy do provozu společnost Škoda Iranniene Societé. K rozhýbání projektu vyslal Outrata z Velké Británie do Teheránu zbrojováckého inženýra Josefa Martináska se třemi dalšími spolupracovníky. 

Ti měli za úkol nahradit vedení Škody Iranienne zkompromitované spoluprací s nacisty a co nejrychleji spustit výrobu. Mohli se spolehnout na zhruba tři stovky příslušníků čs. kolonie v Íránu, tvořené zaměstnanci Škodovky, stavebních společností Lanna a Konstruktiva a Českomoravské Kolben-Daněk. Už 16. října 1943 závod za přítomnosti sovětských a íránských představitelů slavnostně zahájil provoz a do konce války se v něm vyrobilo na 12 000 kusů sovětských samopalů PPŠ-41 Špagin. Naši odborníci se podíleli i na vybudování silnice vedoucí od Perského zálivu až k sovětským hranicím, po níž proudil materiál pro Rudou armádu.

Nelehké začátky v Newcastlu

Nyní se ale vraťme k osudům těch zbrojováků s rodinami, kteří se po odchodu z Rumunska a Jugoslávie ocitli na francouzském území. Na 40 mužů se podrobilo odvodu do čs. zahraniční armády, avšak z rozhodnutí Čs. národního výboru z ní byli vyreklamováni, neboť se s nimi počítalo pro zbrojní akci právě ve Francii. Kvůli nepříliš vstřícnému postoji francouzských úřadů však Outrata v březnu 1940 rozhodl, že se těžiště zbrojní akce přesune do Velké Británie. Tento prozíravý krok měl velký význam, protože země galského kohouta byla německými armádami během května a června poražena a její velká část vítězi okupována.

Brňané tak hledali útočiště na britských ostrovech a ve dvou skupinách se v polovině června 1940 na lodních palubách dostali z přístavů Saint-Malo a Bordeaux do Velké Británie. Na britské půdě vznikla společnost Caswick, jež vystupovala jako nástupnická organizace Zbrojovky. Její vedení po dohodě s britskými úřady rozhodlo, že závod na výrobu součástí lehkého kulometu BREN, kde zbrojováci nalezli své uplatnění, vznikne v městě Newcastle upon Tyne na severovýchodě Anglie. Na podzim 1940 se tam přesunulo 22 mužů s rodinami, aby pod vedením Josefa Martináska vše urychleně připravili pro spuštění výroby.

V Newcastlu zbrojováky čekal nelehký úkol. Měli totiž továrnu, jejíž oficiální název zněl BREN Manufacturing Co. Ltd., nejen vybudovat, ale i uvést do provozu a řídit celý výrobní proces. Při naprostém nedostatku kvalifikovaných pracovních sil, který v Británii vzhledem k válečným časům panoval, to nebyl lehký úkol. Město také dlouhou dobu ohrožovaly nálety německé Luftwaffe, zacílené na tamní průmyslové podniky. Britské ministerstvo válečné výroby nakonec společnosti obstaralo budovy i stroje a podnik začal pravidelně plnit a následně překračovat nosný program výroby součástí kulometu BREN, takže časem nejen plnil požadované armádní dodávky, ale uspokojoval i externí objednávky dalších anglických podniků. 

Kontakty s politiky i armádou

Úspěchy zbrojováků v Newcastlu při práci věnované v rámci Čs. zbrojní akce válečnému úsilí Spojenců pochopitelně neušly zájmu představitelů naší exilové vlády. Nejvzácnějším hostem byl v listopadu 1942 a v červenci 1944 prezident Edvard Beneš a dále mezi zbrojováky zavítal v lednu 1941 charismatický ministr zahraničí Jan Masaryk, v červnu a v prosinci téhož roku ministr obchodu, průmyslu a živností Eduard Outrata, v červenci 1942 státní ministr Hubert Ripka či v září 1944 ministr sociální péče Ján Bečko. 

Důležitým aktem spolupráce s čs. armádními složkami se stalo i předání stuhy k praporu Čs. samostatné obrněné brigády, k němuž došlo 30. července 1944, tedy zhruba měsíc před tím, než se útvar přesunul do Francie, kde později zasáhl do bojů u města Dunkerque. Slavnostního aktu se v Newcastlu zúčastnila i řada představitelů britského vojenského a politického života.

TIP: Zbrojovky zabrané Německem: Továrny, které pracovaly pro Říši

V průběhu roku 1944 bylo stále jasnější, že se konec války blíží, a tak zbrojováci ve dnech 5.–7. srpna uspořádali sjezd, na kterém se zabývali organizačními a hospodářskými výhledy jejich podniku po skončení válečných akcí. Když pak v květnu 1945 válka skončila, mohli se zbrojováci, ať už působili v Indii, Íránu či Velké Británii, s hrdostí ohlédnout za svou činností. Za značné podpory svých rodin odvedli pro zahraniční odboj opravdu velký kus práce.