Česká stopa v akci Voron: Pokus o likvidaci generála Vlasova

Když Vlasovovu činnost ve prospěch nacistů „ocenil“ vojenský tribunál Nejvyššího soudu SSSR trestem smrti, zahájil NKGB (Lidový komisariát státní bezpečnosti, známý spíše pod původní zkratkou NKVD a navazující KGB) akci Voron (Havran či Krkavec).

Realizace se ujal podřízený NGKB Ukrajinské sovětské socialistické republiky se sídlem v Kyjevě, přesněji jeho 4. správa (teroristické a diverzní operace na obsazených územích), která vyslala několik operativně čekistických skupin, aby nejprve získaly nezbytné informace, a pak Vlasova zatkly nebo zlikvidovaly. Součástí operace bylo proniknutí agenta NKGB Michala Alexejeviče Komissarova (krycí jméno Vladimirov) vybaveného falešnými doklady, trhavinami, pistolí a vhodnou legendou do bezprostředního okolí Vlasova. Mezi dalšími cíli figurovali i jiní členové vedení Komitétu pro osvobození národů Ruska (KONR) sídlícího v Praze a vysocí důstojníci Ruské osvobozenecké armády.

Padáky nad Brdy 

Dne 25. března 1945 seskočila skupina Fakel II (Pochodeň) vedená plk. Jakovem Alexejevičem Kozlovem vystupujícím pod jménem Bogun a 26. března přistála skupina Priboj (Příboj) pod velením npor. M. R. Soboleva alias Žuka. V noci 27. března šlo o skupiny Grom (Hrom), Sever, které velel mjr. Filipp Vasiljevič Zacharenko neboli Zaporožec, Uragan 2 v čele s V. A. Kubrjacevem (alias Beljajev), ale celá čtyřčlenná skupina tragicky zemřela při dopadu.

Téže noci měly větší štěstí výsadky Praga (Praha) a Škval (Nápor/Vichřice), jenž podléhal mjr. Nikolaji Ivanoviči Grigorjevovi (dříve uváděn jako kpt. N. S. Grigorjev), který používal krycí jméno Gajdar. Tato skupina, v níž byl i Komissarov, měla přistát asi 5 km severovýchodně od Dobříše, tedy v oblasti Hřebenů na východním úpatí Brd poblíž Kytína a Mníšku pod Brdy.

Všechny skupiny se poměrně záhy dostaly do kontaktu s členy tamních odbojových seskupení, především z Hnutí za svobodu a R 37 Brdy, případně s funkcionáři v ilegalitě pracující KSČ, jimž však pravý účel pobytu patrně nikdy nesdělily, a „oficiálně“ vyvíjely jen zpravodajskou a destrukční činnost. Své české pomocníky využívaly jako ochotné informátory o místních poměrech, spojky a průvodce při cestách do Prahy i jinam, kde se snažily zachytit stopu, jež by je dovedla až k Voronu (k Vlasovovi), a také k zásobování potravinami a čistým prádlem. Jistě nepřekvapí, že nejbližšími spolupracovníky Sovětů byli až na výjimky právě lidé levicového či přímo komunistického smýšlení. Někteří z nich se po složení přísahy partyzána (zaverbování) považovali za příslušníky Rudé armády. 

Nesnáze cest do Prahy 

Lov na Vorona se od počátku nevyvíjel dobře. Komissarov se sice po seskoku sešel se členy Škvalu, ale pak se jim ztratil a mjr. Grigorjev jej našel až 1. dubna 1945. První pokus proniknout do Prahy 10. dubna ztroskotal na špatném zpravodajském zajištění mise. Cesta Komissarova a jeho sovětského doprovodu totiž vedla po mostě přes Berounku hlídaný německým četnictvem a okolo střeženého letiště a skladu hořlavin, nemluvě o tom, že peníze, jež nafasoval, vytiskla čs. exilová londýnská vláda. Jejich použití v protektorátu by se tak rovnalo téměř jisté sebevraždě. Oddíl se proto raději vrátil na základnu a 17.–18. dubna se měl Komissarov vydat do Prahy vlakem.

Když však jeho český průvodce na schůzce v konspiračním bytě velitele Fakelu II plk. Kozlova zjistil, že Komissarov neumí vůbec česky a nemá potřebné doklady, aby prošel předpokládanou kontrolou ve vlaku nebo na nádraží, odmítl riskovat život. Druhý den plk. Kozlov a mjr. Grigorjev vyjednali s tajemníkem Okresního výboru KSČ v Dobříši Václavem Svobodou, že Komissarova do Prahy vezme syn dobříšského podnikatele nákladním autem. Ve 21.00 si u (Velkého či Malého?) Chlumce (východně od Hostomic) Komissarov přisedl do vozu a pod legendou opravy transformátoru naloženého na korbě konečně o půlnoci dorazil do Prahy. Ing. Jan Charvát bydlící u fotbalového stadionu Sparty však zrovna nebyl doma a nezasvěcená manželka jej za žádnou cenu nechtěla pustit přes práh, natož na neupřesněnou dobu ukrýt, proto se raději vrátil zpět.

Nevyšla ani akce plk. Kozlova, který s pomocí velitele četnické stanice v Dobříši prap. Josefa Duba a okresního velitele četnictva v Příbrami škpt. Šroubka kontaktoval pražskou policii s cílem přesunout část Fakelu II do Prahy. Četnická eskorta tam měla dopravit jeho „zatčeného“ zástupce Pavla Nikitoviče Gurtovenka (Bystrij), Gejzu Horňáka (Gejzovič) a Jurije Antonoviče Grečiškina (Bělov). Poté by Gurtovenko v metropoli zřídil základnu a odtud podnikal kroky proti Vlasovovi. Kozlov ovšem čekal na schválení plánu od 1. do 5. května, takže než v Kyjevě jeho záměr odsouhlasili, vypuklo v Praze povstání a akce se stala neproveditelnou. 

Úspěch neúspěch Škvalu 

Mezitím mjr. Grigorjev nezahálel a kromě dvojnásobné změny působiště uspěl s proniknutím do Prahy. V noci z 1. na 2. května přivedl své lidi do osady Buda u Kytína, kde si Komissarova měl převzít Václav Kunc (údajně získán ke spolupráci sovětským důstojníkem npor. Michalem 25. prosince 1944) a dopravit jej vlakem(!) do Prahy. Ten se však objevil až 3. května ve společnosti Roberta Haase von Wranau, Němce ze smíšeného manželství, a jeho známé, studentky medicíny Mileny Karáskové. V 5.00 dne 4. května se Kunc a spol. vydali vlakem z Mníšku pod Brdy do Prahy. Komissarov (pro nezasvěcené parašutista Michal, případně kpt./por. Viktor/Valerij) tam našel azyl ve střešovickém bytě po uprchlém Němci, který zajistil Haaseho otec bydlící nedaleko na Hládkově.

Komissarov tu nalezl telefonní seznam s adresou Komitétu pomoci ruským emigrantům. Před polednem k němu Karásková přivedla své přátele z ilegálního komunistického kroužku, rovněž bývalé studenty medicíny Helenu Kellerovou a jejího snoubence Adolfa Zeleného. Oba částečně ovládali ruštinu, obeznámili tedy Komissarova se situací ve městě a měli se o něj postarat. Komissarov pak požádal Kellerovou, aby v Komitétu zjistila adresu KONR.

Ta se však okolo 17.00 vrátila s nepořízenou, protože Komitét již před časem (po poškození při náletu?) uzavřeli. Komissarov se poté přesunul do Kuncova pankráckého bytu, kde se z rozkazu mjr. Grigorjeva neúspěšně snažil přemluvit neznámou ruskou šlechtičnu ke spolupráci, načež se vrátil do Střešovic a zpracoval hlášení pro Škval. S ohledem na večerní střelbu po Praze předpokládal brzké vypuknutí povstání. Druhý den zprávu převzal agent Dvožak neboli Václav Kunc, který používal také krycí jméno Vaňuša Dvořákov, a odvezl ji do Brd.

V bojující Praze

Další den (6. května) po poledni byl Komissarov kvůli bezpečnosti přemístěn na Smíchov do vily otce Zeleného, generál šéfa justiční služby v. v. Adolfa Zeleného, s nímž mluvil o přesunu členů a radiostanic Škvalu do Prahy. Poté Komissarov zpracoval nové hlášení, jež po Kellerové (podle ní již 5. května) a po Haasem poslal Grigorjevovi na Hřebeny (kousek odtud Na Rovinách u Kytína měl Kunc chatu). Záhy nato se vypravil do bojující Prahy.

Ověřil si, že Komitét již dávno nepracuje, a Zelený mladší mu zprostředkoval schůzku s prvorepublikovým ruským emigrantem plk. Ševčenkem. Ten mu potvrdil, že nová ruská emigrace se kompletně evakuovala už před 14 dny. Nepochodil ani v ubytovně pro emigranty na Vinohradech a na druhou adresu do Dušní ulice se kvůli bojům ani nedostal. Po návratu k Zeleným zde zanechal Karáskovou, kdyby přišla spojka od Škvalu, a raději se ubytoval u Ivana Varvařovského rovněž na Smíchově, ale blíže k Vltavě. 

Návrat do Brd

Dne 7. května sestavil Komissarov další zprávu, ale už ji prý neměl po kom poslat, protože spojky se dosud nevrátily. Podle Karáskové ovšem týž den od Michala (Komissarova) odvezla v doprovodu Jiřího Křečka do Mníšku nějaký vzkaz a zůstala tam (v nedalekém Kytíně či Budě?) několik dnů. Nervózní Komissarov se prý dohodl s mladým Zeleným a Aloisem Jíchou na cestě do Brd.

Odpolední cesta přes jisté peripetie s Němci dopadla úspěšně a při náhodném setkání s vlasovci získal i jisté (byť nesprávné) informace o Voronu. V Budě se shledal s Kellerovou, jíž Grigorjev nedovolil návrat, a po marném čekání se za ním 8. května vydal do lesa na základnu Škvalu. Nezastihl jej však a nedočkal se ho ani 9. května. Proto vyslal Kellerovou se Zeleným do Prahy, aby pokračovali v průzkumu situace. Teprve potom se členové Škvalu dověděli, že válka skončila a že Rudá armáda obsadila hlavní město.

Večer 9. května vystoupili z ilegality a ubytovali se v Berouně. Šance na dopadení Vlasova rychle klesaly, ale i tak nepřestali ve shromažďování informací a vysílání chvatně naverbovaných agentů. Ještě 11. května nechal mjr. Grigorjev autem odvézt dva dezertéry od Němců (bývalé rudoarmějce) k Plzni, aby dokončili akci Voron.

Uragan 1 v Suchomastech 

Nejblíže se k Vlasovovi dostala operativně čekistická skupina Uragan 1 pod velením kpt. Petra Stěpanoviče Saveljeva (krycí jméno Pavlov) vysazená až 31. března. Také ona měla plnit i destrukční úkoly. Podle Saveljeva se jim podařilo na zámek v Suchomastech (asi 7 km jižně od Berouna), kde se počátkem května dočasně usídlil štáb 1. divize ROA, proniknout v převlečení za dělníky, ale přestože se naskytla příležitost ukončit život Vorona, Saveljev pokyn nevydal, protože neměli šanci uniknout a rozkaz z Kyjeva nepožadoval splnění úkolu za každou cenu.

Vlasov byl nakonec zatčen Sověty 12. května 1945, když předtím několikrát neúspěšně jednal s Američany o vzetí do zajetí svých vojáků. Následoval nový soudní proces, jehož rozsudek se nelišil od předchozího. Dne 2. srpna 1946 generála Vlasova oběsili za vlastizradu spolu s 11 představiteli vedení KONR na nádvoří Butyrské věznice v Moskvě.

Do Prahy a pak domů

Když se členové Škvalu i ostatních skupin dozvěděli, že jim Voron definitivně unikl, přesunuli se postupně do Prahy, kde obdrželi nové pokyny. Komissarov se tak například snažil vypátrat některé osoby z KONR nebo ty z řad bělogvardějské ruské emigrace, kteří si zadali s Němci, a také české fašisty. Když znovu neuspěl, vrátil se 23. května 1945 zpět do SSSR, kam jej v téže době následovali i příslušníci jiných operativně čekistických skupin. Autokolonu s nimi do Kyjeva přivezli čs. řidiči.

TIP: Praha bojující: Před 75 lety vypuklo v Praze povstání proti nacistům

Na akci Voron se nevědomky podílely desítky Čechů, kteří nasazovali své životy a dělili se s domnělými sovětskými partyzány o své jídlo i obydlí. Údajně několik nejaktivnějších osob působících současně v Hnutí za svobodu a v R 37 Brdy mělo padnout v bojích během Pražského povstání. Zbytek přežil a přisvojil si jejich zásluhy, ale štěstí mu to nepřineslo.

Autor děkuje PaedDr. Josefu Velflovi a VÚA