Černo-bílé problémy starého Egypta: Měla Kleopatra skutečně tmavou pleť?

Jedna z nejvýznamnějších a nejstarších říší, jaké se kdy na Zemi zrodily, patří zároveň k nejlépe probádaným. Přesto ani dnes zcela jistě nevíme, jakou měli dávní Egypťané pleť. S každým dalším snímkem z hollywoodské produkce, v němž dostanou hlavní roli herci euroamerického původu, se tak rozproudí vášnivá debata zastánců „bílých“ a „tmavých“ obyvatel někdejšího Egypta. 

Příslušníci zaniklé říše přitom na barvu pleti nijak zvlášť nehleděli – daleko víc tehdy záleželo na tom, k jakému národu člověk patří. Teorie, že k velikosti je předurčena bílá rasa, se objevila až s nástupem severoamerického otrokářství a masivního dovážení levné pracovní síly z Afriky. Představa o nadřazenosti bělochů bohužel ovlivnila i archeology, kteří se zkoumáním Egypta a dalších říší začali zabývat počátkem 19. století. Jelikož dávná civilizace stvořila vlastní písmo a velmi pokročilou vědu i kulturu, nikoho z evropských objevitelů ani na okamžik nenapadlo pochybovat o bílé kůži jejích obyvatel.

Dotkni se, a všechno zničíš

Ačkoliv archeologie odhaluje stále nové střípky ze života Egypťanů, barvu jejich pleti se zatím s jistotou určit nepodařilo a rozkol mezi vědci přetrval od prvních archeologických studií dodnes. Abychom totiž mohli identifikovat pigment pokožky, který souvisí s rodokmenem daného jedince, potřebujeme zachovanou DNA. Jenže mumifikace i vlhko a horko uvnitř egyptských hrobek pozměnily tělesný materiál natolik, že dosud nemáme k dispozici kvalitní vzorky: Několik zaznamenaných nálezů vždy obsahovalo nekompletní DNA nebo ostatky kontaminované vykradači hrobů či dělníky. 

„Pokud se dotknete kosti dávného Egypťana, pravděpodobně na ní zanecháte víc DNA, než se z ní podaří získat,“ vysvětluje Johannes Krause z Institutu Maxe Plancka. „Kontaminace představuje velký problém a teprve díky pokrokům vědy v posledních pěti, šesti letech dokážeme na základě chemického složení rozeznat někdejší DNA od té současné.“ Právě Krauseho tým vnesl letos do zmíněné otázky jisté světlo – díky historicky prvnímu kompletnímu dekódování DNA starověkých Egypťanů. A výsledky jeho studie nejspíš zastánce „bílých“ faraonů příliš nepotěší.

Rodokmeny z kostí

Vědci vzali 166 zubních, kostních a tkáňových vzorků ze 151 mumií nalezených v hrobce v lokalitě Abúsír asi 120 km od Káhiry, přičemž nejstarší pocházely z roku 1400 př. n. l. a nejmladší z roku 400. Z devadesáti z nich dokázali extrahovat DNA, celý genom nositele se však podařilo získat v pouhých třech případech. „S kompletně rekonstruovaným genomem nemáme informace jen o jednom člověku, ale o celém jeho rodu. Dozvěděli jsme se detaily o rodičích, prarodičích, praprarodičích a tak dále. Získali jsme tedy vypovídající a směrodatný vzorek o obyvatelích Středního Egypta,“ vysvětluje Krause. 

Podrobný průzkum odhalil, že minimálně lidé Středního Egypta měli genetické rysy dnešních Turků, Iráčanů, Izraelců či Jordánců, Syřanů a Libanonců, kteří se rozhodně nepyšní „evropsky“ bílou pokožkou. Materiál rovněž dokládá překvapivou stálost: Nejstarší a nejmladší exempláře vymezily období 1 300 let, kdy byl genofond prakticky stabilní bez ohledu na přistěhovalce či různá tažení.  

Egypt na bedrech otroků

Genovou neměnnost doložila i studie chrupu, kterou v roce 2006 publikoval archeolog Joel Irish. Analýza vzorků z tisíce kosterních pozůstatků ukázala, že pokud jde o tvar čelistí, podobali se dávní Egypťané dnešním obyvatelům severní Afriky, ale neměli shodné rysy s Evropany ani s Asiaty. Nálezy odhalily, že egyptskou společnost tvořili mimo jiné saharští kočovníci, nilotský kmen Nuerů a obyvatelé Levanty, tedy východního Středomoří. Mísení však podle Irishe nastalo ještě před vznikem egyptské říše, která se následně vyvíjela bez větších genetických zásahů zvenčí.  

Na druhé straně současní Egypťané sdílejí až 8 % genomu s lidmi z centrální a subsaharské Afriky: K míchání genetických informací došlo v posledních 1 500 letech díky lepším možnostem pohybu po černém kontinentu a také prostřednictvím obchodu s otroky. 

Kleopatra s tmavou pletí

Zatímco tedy o obyvatelích Středního Egypta máme do určité míry jasno, pokročilý genetický výzkum by časem mohl naznačit víc i o tehdejších významných vladařích a panovnicích. Rasovým otazníkům se nevyhnula ani Kleopatra VII.: Také nad barvou kůže ženy, jež svým sňatkem spojila Egypt s Římem, se vznáší rouška tajemství. A bez pomoci genetiky ji v současnosti poodhalit nedokážeme. 

Kleopatra pocházela z dynastie Ptolemaiovců, potomků generála Ptolemaia Sótéra. Ten pomáhal legendárnímu dobyvateli Alexandrovi Makedonskému vytvořit obrovskou říši a po jeho smrti si chtěl – podobně jako ostatní vysoce postavení důstojníci – přivlastnit kus moci a bohatou zemi. Do Egypta tak přinesl makedonskou, a tedy i řeckou krev. Kleopatra tudíž zdědila evropské geny ze strany svého otce Ptolemaia XII. Nea Dionýsa (jehož dochovaná busta má dokonalé řecké rysy). Její matku však neznáme, takže o polovině genetické výbavy slavné panovnice nám informace chybějí. 

Ptolemaiovský dvůr proslul mimo jiné incestními vztahy, takže je možné, že Kleopatru Dionýsovi porodila příbuzná: Často se uvádí, že šlo o jeho sestru Kleopatru V. Stejně tak ovšem mohla mít budoucí vladařka za matku Afričanku, a pak by její pokožka byla snědá, či dokonce černá. Každopádně zatím chybějí jakékoliv pádné důkazy, a pokud se nepodaří narazit na nové vykopávky nebo rozklíčovat DNA Kleopatřina rodu, zřejmě na otázku původu proslulé vládkyně nenajdeme odpověď.  

Hádanka sfingy

Rasové dohady poněkud překvapivě zasáhly i sfingu. Současná archeologie připisuje křivky ve tváři ikonické sochy faraonu Rachefovi, řada vědců však označuje její rysy za černošské: Tudíž jsou přesvědčeni, že měl i její lidský předobraz tmavou pleť. Filozof Constantin-François Volney dokonce v 19. století prohlásil: „Jakmile jsem sfingu spatřil a rozeznal všechny její negroidní znaky, nemohl jsem se ubránit vzpomínkám na zápisky Herodota, v nichž mluví o Egypťanech jako o černoších s vlnitými vlasy.“  

Svědectví Herodota ovšem nevyznívá jednoznačně. První významný řecký historik totiž použil slova „melanchroes“ (s tmavou nebo černou kůží) a „oulotriches“ (s vlnitými či kudrnatými vlasy). Řada odborníků se domnívá, že v případě prvního termínu autor nemluvil obecně o černoších, nýbrž spíš srovnával barvu kůže Egypťanů se svou vlastní – pouze tedy potvrzoval, že byli tmavší pleti než on sám, respektive než ostatní Řekové. 

O Herodota se proto v daném případě opírat nelze. A jelikož nemáme zmapovánu Rachefovu rodovou linii, nemůžeme o sfinze s jistotou tvrdit víc, než že její tvář – ohlazená tisíciletími eroze – nese shodné rysy s některými obyvateli subsaharské Afriky. 

Zrzavý faraon

Ohledání ostatků faraona Ramesse II. odhalilo, že měl zrzavé vlasy. Ve stáří mu sice zbělely a musel si je dobarvovat henou, nicméně jako mladý měl jasně rudý porost hlavy, což není typický africký rys. Opět se však nejedná o směrodatný vzorek, neboť podle výzkumů představovala egyptská říše spíš mix národností než sourodou společnost. Do jaké míry v ní ovšem převažovaly negroidní prvky a nakolik byli dávní Egypťané příbuzní s národy Středozemního moře, zřejmě potvrdí až budoucnost a moderní metody zkoumání DNA.   

O barvě kůže lidí zaniklé civilizace tak zatím nejvíc vypovídají umělecká díla. K nejlépe dochovaným patří busta Nefertiti, jež vznikla pravděpodobně v roce 1345 př. n. l. v dílně Thutmoseho, osobního sochaře faraonů. Geniální umělec zachytil vládkyni v rozkvětu půvabů a její portrét se stal jedním ze symbolů starověkého Egypta. Královna má kůži s nádechem hnědé a podobá se kráskám, které dnes chodí po ulicích tuniských či libanonských měst. Tváře faraonů jsou tak možná nakonec méně záhadné, než se na první pohled zdá.