Černé zlato pod hladinou: Těžařské firmy obracejí pozornost k podmořským zdrojům
Drtivá většina zásob ropy, jež na Zemi ještě zbývá, se nachází pod oceánským dnem. Těžařské společnosti proto budují obří plošiny a o jejich chod se starají stovky zaměstnanců, kteří nasazují život v boji s únavou i s ohněm
Podle statistik International Energy Agency dosahuje denní globální spotřeba ropy 100 milionů barelů, jejichž objem odpovídá zhruba 159 litrům. A jelikož se jedná o neobnovitelný zdroj energie, musejí naftařské společnosti hledat stále nové lokality. Budování pevninských těžebních stanic je levnější, jenže klasická naleziště, která by čerpala černé zlato z jednolité vrstvy, se už téměř nedaří nacházet. Místo toho se firmy zaměřují na extrakci ropy z malých trhlin v hornině pomocí tzv. frakování, které například v USA pokrývá 65 % produkce. Je však výrazně dražší než klasické metody a vyžaduje ohromné množství vody. Proto se po nalezištích pátrá i v oceánech – ostatně podle vědců se pod jeho dnem ukrývá 84 % veškerých neobnovitelných zdrojů.
Nicméně vybudovat stabilní plošinu na moři je podstatně náročnější než na souši. Ložiska se nejprve musejí najít, což je hluboko pod hladinou obtížné a nezřídka se jedná o práci na několik měsíců. Po prověření vzorků se hledá vhodné místo k vybudování plošiny a teprve pak může začít samotná stavba: Obvykle trvá asi tři roky a průměrně vyjde v přepočtu na 14 miliard korun. Gigantické plošiny jako právě Thunder Horse však mohou investora stát třeba i 107 miliard.
Dobře placené nebezpečí
Jakmile stanice spočívá na vodě – ať už zajištěná ocelí, betonem, či systémem kotev – začne se s vrtáním do zemské kůry. Objevené rezervoáry ropy a zemního plynu se následně odčerpávají a skladují se v zásobnících. Plošiny se navrhují pro nepřetržitý provoz, a o jejich chod se tak starají i stovky zaměstnanců. Pracuje se na směny, což obvykle znamená 14 dnů tvrdé dřiny a tři týdny volna. Těžaři si tak přijdou na zajímavé peníze za pouhé dvě pětiny roku: Průměrný technik vydělá čtyři miliony korun ročně, vysokou odměnu však vyvažují značné nároky a nebezpečí.
Životu na plošině se dělníci musejí zcela podřídit. Pokud tedy jejich směna začíná o půlnoci, znamená to, že oběd dostanou v šest hodin ráno, večeři ve dvě a ke spánku by měli uléhat okolo čtvrté odpolední. Každé dvě hodiny přitom mají krátkou pauzu. V izolaci daleko na moři totiž může sebemenší komplikace znamenat mnohem horší následky než na pevnině, a průběžný odpočinek tak pomáhá udržovat ostražitost.
Neuhasitelný požár
Podmořská naleziště ropy bývají často „natlakovaná“ a po špatně zvládnutém navrtání může na plošině dojít k explozi. Výbuchy nejen při vrtání přecházejí v často nezvladatelné požáry, takže dělníkům nezbývá než počkat a nechat je dohořet. Přes všechna bezpečnostní opatření a pravidelně se opakující školení má oheň na svědomí 7 % všech úmrtí na plošinách.
Druhý rizikový faktor představuje únava a během dvoutýdenních směn se jí nevyhne nikdo. Vyčerpání přitom nejen komplikuje práci s těžkou technikou, ale také vede k pádům či nehodám. Drobná poranění vyřeší zdravotník na ošetřovně, přesto lékařské zázemí na moři nenahradí nemocnici. Pokud by tedy pacient vyžadoval náročnější zákrok, může zemřít dřív, než ho vrtulník dopraví na pevninu… Práce na plošině obecně patří k nejnebezpečnějším: Podle informací Center for Public Integrity si v letech 2008–2017 vyžádala 1 566 životů, což v poměru k počtu pracovníků znamená smutný rekord celého amerického průmyslu.
Po krizi přichází krize
Aby dva týdny odloučení a zničující nasazení nepodlomily dělníkům psychiku, nechybějí na plošinách kina, posilovny či stolní tenis a další hry. K dispozici jsou počítače s rychlým připojením k internetu a v kajutách bývají televize. Život na palubě je tedy mnohem příjemnější než před lety, kdy jedinou komunikaci s pevninou zajišťoval telefon s omezeným počtem volných minut. Na plošinách jsou také vymezeny speciální kuřácké zóny, kde si mohou milovníci tabáku připálit bezpečnostními zápalkami. Vše je tudíž nastaveno tak, aby se dělníci měli co nejlépe – události posledních let jim však život příliš neusnadňují.
V roce 2020 průmysl zbrzdila pandemie: Zpomalení světové ekonomiky vedlo k nižší poptávce po ropě, která tak začala ztrácet na ceně. Plošinová těžba prudce klesla – jen v Mexickém zálivu se zastavila práce na osmi stanicích a výnos byl nejnižší od roku 2000. Za uplynulých pět let šlo přitom již o druhou ropnou krizi. Dlouhodobý trend upouštění od mořské těžby proto podle odborníků zrychluje. Zatímco v roce 2005 dosahovala produkce oceánských nalezišť 26 milionů barelů denně, o deset let později už se jednalo „jen“ o 24,5 milionu. Pevnina přitom v témže roce poskytovala denně 70,5 milionu barelů.
Evropský úpadek
Výhledy starého kontinentu jsou zdaleka nejhorší: Nejenže jej rovněž zasáhla cenová krize, ale naleziště u evropských břehů se tenčí. Ačkoliv pokročilá technologie umožňuje do rezervoárů proniknout hlouběji, k finanční udržitelnosti odvětví to stále nestačí. Relativně brzy se proto počítá s vyřazením více než 200 platforem. Bezmála 2 500 vrtů se zaplombuje a jen v Severním moři zůstane 78 tisíc kilometrů vysloužilého potrubí.
Zavírání vrtů přitom není pouze otázkou docházejících zásob, ale také ekologického smýšlení: Dokonce ani Norsko, jež vytěží bezkonkurenčně nejvíc ropy a zemního plynu v Evropě, neignoruje drastické následky klimatické změny. Norové si proto v září zvolili do čela socialisty, kteří přislíbili postupné odstřihnutí ekonomiky od fosilních paliv. Země se tak vzdá hlavního zdroje svého bohatství, díky němuž dokázala za posledních 25 let shromáždit ve státním investičním a rezervním fondu přes 1,2 bilionu dolarů – víc než má v podobném „prasátku“ jakýkoliv jiný stát.
TIP: Plnou nádrž plastu, prosím! Zachrání nás přeměna plastů na syntetickou ropu?
Výspou těžařských stanic se proto v budoucnu stanou hlavně rozvojové země a mocnosti nedbající na klima. Například u indického pobřeží začala v loňském roce fungovat první ropná plošina vyrobená domácí společností Megha Engineering & Infrastructures Ltd. Firma přitom pracuje na dalších 46 platformách a do roku 2026 se globální růst podmořské těžby v zemích třetího světa odhaduje na 3–5 %.
Druhy ropných kolosů
① Pevné plošiny – spočívají na betonové či ocelové konstrukci usazené přímo na dno. Nabízejí stabilitu a relativně nízké náklady na údržbu, nelze je však přemístit. Jakmile tedy v lokalitě dojde ropa, musejí se sešrotovat.
② Jack-up plošiny – vysouvací nohy základny se přizpůsobí dnu, ale z technických důvodů je použitelná pouze do hloubek okolo 150 metrů. Dá se však přesunout na nové místo.
③ Poloponorné plošiny – konstrukce má dostatečný vztlak, aby celý objekt udržela na hladině. Stabilitu zajišťují kotvy a balast, navíc lze plošinu relativně snadno přesunout do nové oblasti.