Černé ovce v čele armád: Nejhorší velitelé první světové války

Známý aforismus říká, že po bitvě je každý generálem. Vzhledem k tomu, že pořekadlo platí nejen v přeneseném slova smyslu, ale též doslova, rozvířily se hned po válce diskuse o tom, co měl který z velitelů udělat jinak či lépe. Do sporů často zasahovali také vojevůdci samotní, když ve svých pamětech či novinových článcích označovali toho či onoho kolegu a spojence za neschopného a házeli na něj vinu za vlastní neúspěchy. Podobné debaty pochopitelně neumlkají ani dnes a internet je plný nejrůznějších žebříčků nejneschopnějších vojevůdců první světové války. Představme si několik z těch, kteří si vysloužili vůbec nejhorší pověst.

Nerovné podmínky

Před samotným hodnocením velitelů jako takových je potřeba zohlednit některé faktory ovlivňující jejich práci. Především každý z nich mohl hrát pouze s „kartami, které měl na ruce“ – jednotlivé armády se výrazně odlišovaly vybavením, výcvikem i morálkou. Ta německá byla na začátku konfliktu nejlépe vyzbrojená a vycvičená, její rakouský spojenec však na zbrojení nedával ani čtvrtinu prostředků co Berlín.

Zatímco vojáci císaře Viléma se těšili skvělé morálce a o úspěchu svých zbraní nepochybovali, ve Vídni příliš ve vítězství nevěřil ani František Josef. V průběhu války se zvyšovaly také problémy s morálkou, množily se dezerce a v posledních měsících konfliktu se armáda v podstatě rozpadla. Je nasnadě, že se němečtí vojevůdci mohli pochlubit lepšími výsledky často za cenu menších ztrát.

Potíže na obou stranách

Ještě horší situace však panovala v Turecku, kde docházelo k otevřeným vzpourám arabských a křesťanských vojáků. Ale Dohoda na tom nebyla o moc lépe. Především Rusko nemělo na začátku války ani dostatek ručních zbraní pro všechny zmobilizované a asi 350 000 carských vojáků tak v roce 1914 pochodovalo do boje s holýma rukama. Se zhoršující se zásobovací situací klesala ochota vojáků bojovat a po únorové revoluci (březen 1917) se část armády takřka sama demobilizovala.

Velkou chuť nechat se zabít neprojevovali ani italští vojáci a ve Francii narazily ofenzivní plány roku 1917 na otevřené odmítnutí poslušnosti celých divizí. Vyšší bojovou morálkou se vyznačovaly jednotky ze zámoří, především Američané či Australané, těm ale zase často chyběly dostatečné zkušenosti a výcvik.

Politické tlaky

Kromě zmíněných vojenských odlišností museli vojevůdci často také vycházet vstříc přání politiků a čelit nejrůznějším intrikám v zákulisí. Tento případ pasuje především na Francii, kde se velení nezřídka měnilo spolu s vládou, která si pak často přivlastňovala i úspěchy na frontě. Vrchním velitelem ruské armády se zase stal sám car Mikuláš, který se již nějaký čas nacházel pod vlivem své manželky a mnicha Rasputina. Carští generálové se tak často ocitali v podivné pavučině vnitřních vztahů, kdy nebylo zcela jasné, o čí rozkazy se jedná a na koho se případně obracet.

Nešťastná a špatná rozhodnutí vedoucí k porážkám tak často nevycházela z neschopnosti daného velitele, ale z objektivních okolností, proti nimž nemohli jednotlivci ve velení mnoho nadělat. Ne všechny generály však lze tak snadno omluvit.