Bylo, nebylo: Kde se vzaly pohádky a jak ovlivňují naši psychiku?

Pohádky, neboli po staru báchorky, si samozřejmě spojujeme především s dětstvím. Ať už jsou obyčejné, exotické, moralizující, nebo hrůzostrašné, jedno mívají společné: s naprostou samozřejmostí v nich vedle sebe existují hrdinové a předměty z říše fantazie spolu s normálním světem. 

Léčba skrytých neuróz

Absence běžných zákonů nás přitom v pohádkovém světě vykloubeném z logiky samozřejmě nepřekvapí. Nikdo se nepodivuje nad zázraky ani nad tím, že děti strkají babu jagu do pece, useknuté končetiny létají vzduchem a v honbě za vítězstvím dobra a potrestáním zla se hrdina mnohdy nevyhne setkání s kanibalismem („čichám, čichám člověčinu“). 

Psychologové pak nabízejí různé odpovědi na otázku, proč jsou dětské příběhy o dobru a zlu často okořeněny brutalitou, při níž rodičům vstávají hrůzou vlasy na hlavě. Podle dominantní teorie souvisí dětská psychika ve vývinu s mnoha úzkostmi, jež zahrnují i představu vlastní smrtelnosti. Jinými slovy – v dítěti se mísí děsivé a temné aspekty, což si ovšem na rozdíl od dospělých nedokáže uvědomit. Na scénu tak vstupuje pohádka, v níž lze dobro i zlo přesně pojmenovat, a malý čtenář či posluchač má tedy možnost se s žádoucím chováním identifikovat. Kouzlo pohádek tkví tudíž v tom, že pomáhají zvládnout a překonat hluboko zasunuté negativní emoce a stavy, přičemž celý proces probíhá nevědomě. 

Mýtus versus pohádka

Ačkoliv je ústní tradice předávání pohádek pravděpodobně stará jako lidstvo samo, písemná svědectví se datují „pouze“ asi tři tisíce let do minulosti, přičemž pocházejí ze starověkého Egypta, Babylonie a Indie. Jednu z prvních zmínek o pohádkách najdeme ve 4. století př. n. l. také u Platona, který tyto symbolické příběhy, jež řecké matky vyprávěly dětem, pojmenoval „mythoi“. Ve 2. století pak antický filozof a spisovatel Lucius Apuleius zachytil již konkrétní příběh Amora a Psyché, který lze v pozdější pohádkové variantě Krásky a zvířete vysledovat v mnoha dalších kulturách napříč Evropou – především v Norsku, Švédsku a Rusku. Symbolika ženy, která vysvobodí svého zvířecího milence, tak patří k nejstarším dochovaným pohádkovým motivům vůbec. 

Jako samostatný literární žánr se krátké fiktivní příběhy vyprofilovaly někdy v období renesance. Vůbec prvním, kdo se začal pohádkami pro děti podrobněji zabývat, byl Charles Perrault, francouzský spisovatel a zároveň vysoký úředník na dvoře Ludvíka XIV. Jeho veršovaná sbírka Pohádky mé matky husy vydaná v roce 1697 slavila neobyčejný úspěch po celé Evropě a v podstatě prosadila žánr pohádky do literatury. Sbírka už přitom obsahovala takové dnešní evergreeny, jako je Popelka, Červená karkulka, Šípková Růženka nebo Kocour v botách.

Triumf bratří Grimmů

Další zlom ve vývoji dětských příběhů přinesl konec 18. století, jenž nabídl zcela nový pohled na jejich existenci a původ. Podle romantiků měl tento útvar vzniknout jako manifestace lidové tvořivosti, v němž dává národ najevo svou moudrost, fantazii i vztah k vlastním božstvům. Impulzy k hledání nových, především náboženských souvislostí v pohádkách se staly rozhodujícím faktorem také pro práci později světově proslulých bratří Jacoba a Wilhelma Grimmových.

Jejich sbírka Pohádky bratří Grimmů vydaná v letech 1812–1815 slavila neuvěřitelný úspěch a znamenala doslova boom tohoto literárního útvaru. Kromě sběratelů a spisovatelů nových příběhů se vyrojilo i množství badatelů, jež zajímala především podobnost mezi pohádkami napříč kontinenty. Povšimli si jí ostatně už sami Grimmové, kteří v tomto smyslu hovořili o „rozbitém krystalu, jehož střepy ještě nacházíme rozseté v trávě“.

Pohádky jako paměť lidstva

Přelom19. a 20. století přinesl různé vědecké teorie o možné společné pohádkové pravlasti, odkud se měla konkrétní díla rozšířit do celého světa. Podle některých názorů šlo o Indii, jiní badatelé se přikláněli spíše k Babylonii.

Další slávu vyneslo tomuto původně lidovému žánru jeho zkoumání v rámci hlubinné psychologie. Její zastánci se vzácně shodli, že pohádka představuje jedno z nejlepších a zároveň nejjednodušších zobrazení základních témat a problémů lidského života. Výzkum pohádek velkou měrou ovlivnil zakladatel psychoanalýzy Sigmund Freud, který koncem 19. století upozornil na jejich zásadní symbolický význam stejně jako na podobnost se snem. Dětské příběhy o souboji dobra a zla podle něj zobrazují konflikty mezi vědomím a nevědomím, jež mohou – zůstanou-li vnitřně nezpracovány – vést k neurózám, nebo i psychózám.

Symboliku pohádek zkoumal podrobně také psychiatr Carl Gustav Jung. Dospěl k závěru, že tyto příběhy dokonce zachycují jakousi archaickou vrstvu vývoje lidského vědomí čili tzv. archetypy (například dítě, válečník, matka, stařena, mudrc). Jedná se přitom o vzorce chování, kterým rozumějí všichni lidé stejně.

Tisíce příběhů, jeden vzorec

Podle Junga tak pohádky – archetypální příběhy – vyjadřují v podstatě stále totéž. V tom se shodl i s dalším slavným badatelem, Vladimirem Proppem, který se pokusil převést teorii do praxe: Po prozkoumání stovek pohádek došel k závěru, že se v nich sice vyskytují různí hrdinové s různými motivacemi, ovšem nemění se jejich „funkce“ (například jeden z členů rodiny opouští domov, hrdina porušuje zákaz, nepřítel se snaží oklamat svou oběť). Zmíněných funkcí napočítal Propp celkem 32, přičemž lze do této struktury údajně zařadit jakoukoliv pohádku.

Pohádkový vzorec tak zůstává prakticky neměnný: Příběh začíná obvykle expozicí místa a času, jež se vyjadřuje pomocí známých formulí „Bylo, nebylo…“, „Za sedmero horami…“, „Byl jednou jeden král…“ apod. Následuje představení hlavních postav, které nás coby nositelé dramatického děje mají pohádkou provázet.

V souladu s vývojem aristotelovského dramatu (expozice–kolize–krize–peripetie–katastrofa) přichází na řadu nastínění určitého problému, bez nějž by celý příběh ani nemohl vzniknout. Komplikace se pak postupně řeší, což může provázet jedna či více dalších překážek. Napětí tak postupně graduje až do vrcholného bodu – katastrofy (princ získá princeznu a žijí spolu šťastně až do smrti apod.). 

Potíže s interpretací

Psycholožka Marie-Louise von Franzová definuje pohádky v souladu s Jungem jako „nejčistší a nejjednodušší výraz kolektivně nevědomých procesů“. Pohádkové archetypy jsou nevědomé, a tudíž nelze obsah smyšlených příběhů překládat do intelektuálních pojmů. Zkrátka – pohádku na sebe musíme nechat působit, aniž bychom se „vrtali“ v jejích významech, neboť sama o sobě představuje nejlepší vysvětlení.

TIP: Pravda o Červené Karkulce: Výstraha před prostitucí a feministický manifest

Nabízí se ovšem otázka, proč skrytému poselství nelze často porozumět přímo. Von Franzová dává jednoznačnou odpověď: Naše nevědomí neumí – na rozdíl od vědomí – pracovat s pojmy a myšlenkami. Je to stejné, jako by se někdo s určitou vizí snažil tuto vizi sdělit ostatním, ale neznal by vhodná slova. Skutečnost, kterou se nám totiž pohádka nevědomě snaží sdělit, je natolik komplexní a obtížně rozpoznatelná, že může do našeho vědomí proniknout pouze mnohonásobným opakováním příběhu stále dokola – což děti mimochodem milují. Jde však pouze o jeden z mnoha způsobů, jak lze na pohádky nahlížet a interpretovat je.