Burácející velitel: Americký generál Herbert Norman Schwarzkopf (2)
Jeden z nejslavnějších amerických generálů druhé poloviny 20. století se prvního nasazení dočkal ve Vietnamu, kde projevil rozvahu a statečnost. Byl však nejen skvělý polní velitel, ale i stratég, což prokázal při své nejslavnější misi – velení spojeneckým vojskům ve válce s Irákem.
Jihovietnamští výsadkáři, mezi nimiž jako poradce sloužil i major Norman Schwarzkopf, se roku 1965 pokusili prolomit obklíčení tábora speciálních sil. Při samotné akci pak nešlo prakticky nic podle plánu. Místo odhadovaných dvou praporů Vietkongu se v oblasti nacházely dva kompletní pluky a tisícovka jihovietnamských výsadkářů se tak musela téměř deset dní bránit proti drtivé přesile. Norman Schwarzkopfpo celou dobu koordinoval vzdušnou podporu a opakovaně se vystavil těžké palbě, aby zachránil několik raněných výsadkářů. Když pak dorazily do Duc Co posily a útočníci ustoupili, byl za svou odvahu vyznamenán Stříbrnou hvězdou.
Medaile ze zbytečné války
Šlo teprve o začátek vynikající Schwarzkopfovy služby ve Vietnamu. V únoru 1966 se účastnil útoku na silně opevněnou pozici Vietkongu u Bong Son, kde byl raněn do ruky. Evakuaci do zázemí ale odmítl a zůstal s jednotkou až do vyčištění oblasti. Když se pak po deseti měsících vrátil do USA, přivezl si kromě dvou Stříbrných hvězd i Purpurové srdce a tři Bronzové hvězdy. Rovněž se mu zadařilo i v osobním životě – v roce 1968 se oženil s letuškou Brendou Holsingerovou, jež mu v následujících letech porodila tři děti. Toto manželství vydrželo až do jeho smrti.
V roce 1969 se Schwarzkopf, čerstvě povýšený na podplukovníka, vrátil do Vietnamu ke svému druhému turnusu. Zde se konečně dočkal vlastního velitelského postu, když mu byl svěřen prapor 198. pěší brigády dislokované u Chu Lai. Daný útvar měl špatnou reputaci kvůli nízké morálce mužstva a trpěl velkými problémy s užíváním drog a disciplinárními prohřešky. Schwarzkopf mnoho těchto problémů usilovně řešil a pod jeho velením prapor zněkolikanásobil své úsilí v potírání aktivity Vietkongu v okolí. Sám podplukovník odmítal zůstávat v zázemí a většinu času trávil na frontě, kde se svými muži sdílel útrapy služby v džungli.
Z Vietnamu se vrátil v roce 1970 a jeho sbírka vyznamenání se rozrostla o třetí Stříbrnou hvězdu, druhé Purpurové srdce a medaili Legion of Merit. Nemohl se ale ubránit velké hořkosti nad tím, jak vláda zacházela s veterány z Vietnamu. Když v roce 1975 padl Saigon, frustrace ze ztracené války málem vedla Schwarzkopfa k odchodu z armády. Nakonec se ale rozhodl zůstat a pokusit se problémy napravit. Roku 1976 se ujal velení 1. brigády 9. pěší divize, kde provedl řadu reforem a výrazně zvýšil bojeschopnost jednotky. Tento úspěch mu vynesl povýšení na brigádního generála a o dva roky později se stal zástupcem vrchního plánovače na Pacifickém velitelství.
Cesta k hodnosti generála
V roce 1983, krátce po svém povýšení na generálmajora, se Schwarzkopf stal velitelem 24. mechanizované pěší divize, kde vojáci poznali jeho extrémní nároky na kvalitu výcviku. Neméně proslulým se zde stal i jeho temperament – generál nešel pro jadrné slovo daleko a neváhal zvýšit hlas. U podřízených si nejvíce cenil rozhodnosti a odhodlání a při výcviku kladl důraz zejména na připravenost a disciplínu.
V říjnu 1983 byl na poslední chvíli jmenován zástupcem velitele invaze do Grenady, kterou sužovaly vážné problémy s logistikou i komunikací mezi jednotlivými složkami ozbrojených sil. Ačkoliv pak neměl příliš času na seznámení se s plánem operace, projevil své schopnosti a podařilo se mu úspěšně rozvinout předmostí získané při vylodění.
I díky Grenadě Schwarzkopfova hvězda nadále stoupala a v listopadu 1988 se stal velitelem Centrálního velitelství Spojených států (CENTCOM). V jeho gesci byly aktivity amerických ozbrojených sil na Blízkém východě (od Egypta po Pákistán). Místo v té době obvyklého soupeření se SSSR se začalo CENTCOM orientovat více na lokální hrozby. Mezi ně patřil i Irák v čele se Saddámem Husajnem, jenž se po válce s Íránem nijak netajil ambicemi učinit z Iráku lokální velmoc na úkor Saúdské Arábie.
Smršť v irácké poušti
V roce 1990 Schwarzkopfův štáb vytvořil modelový válečný plán počítající s invazí Iráku do Saúdské Arábie přes Kuvajt. I přesto byl Schwarzkopf překvapen iráckým útokem na Kuvajt v srpnu téhož roku. Když se pak americký prezident George H. Bush rozhodl odpovědět na agresi silou, byl Schwarzkopf jmenován velitelem celé operace. Ve snaze neopakovat chyby z Vietnamu a Grenady věnoval generál nemalé úsilí logistice a připravenosti svých sil, na diplomatickém kolbišti se pak účastnil řady jednání se zástupci západních států i Saúdské Arábie. Právě zde mu přišly vhod znalosti blízkovýchodní kultury, díky kterým zažehnal nejeden kulturní konflikt mezi Američany a Saúdy.
Během první fáze operace nazvané Pouštní štít narostly Schwarzkopfovy síly v Perském zálivu na téměř 750 000 mužů. Sedmnáctého ledna 1991, 139 dní po zahájení příprav, pak generál tyto síly vrhl do útoku v rámci operace Pouštní bouře. Schwarzkopf ji naplánoval jako drtivý vzdušný a pozemní úder na irácké pozice v Kuvajtu, který měl naplno využít americké technologické i palebné převahy. Zatímco arabské síly vedené Saúdy zaútočily z Kuvajtu, celkem čtyři americké sbory udeřily na ropné pole Rumajlá a pravé křídlo iráckých sil v oblasti.
Schwarzkopfova důkladnost a agresivita se vyplatily – během pouhých 90 hodin jeho vojáci zničili či rozprášili 42 iráckých divizí. Toto rychlé a drtivé vítězství mu vyneslo přezdívku „Stormin‘ Norman“ (doslova Burácející Norman) a 3. března generál vjel do hlavního města Kuvajtu. Zde vyjednal klid zbraní se zástupci irácké armády a dohlédl na výměnu zajatců. V následných měsících pak řídil proces návratu amerických sil zpět do USA. Za svůj ohromující úspěch se stal národním hrdinou a miláčkem médií.
Odejít na vrcholu
Pod vlivem jeho úspěchu byl Schwarzkopf zvažován pro hodnost pětihvězdičkového generála, nakonec se ale rozhodl skončit v nejlepším a v srpnu 1991 odešel do výslužby. Jeho status národní celebrity přetrval i v následujících letech a v zaslouženém důchodu se věnoval filantropii, ekologii a své zálibě v koňských dostizích. Nikdy ale cíleně slávu nevyhledával a zbytek svých let strávil v relativním ústraní.
Na sklonku života se kriticky vyjadřoval k americké invazi do Iráku v roce 2003 a vedení následné operace Irácká svoboda. Rovněž podporoval prezidenta George W. Bushe, sám ale o politickou kariéru nikdy neusiloval. Dne 27. prosince 2012 pak nezdolný generál zemřel ve věku 78 let na komplikace spojené se zápalem plic. Jeho popel byl s vojenskými poctami pohřben na hřbitově ve West Pointu, kde je pochován i jeho otec.
