Brestlitevský mír 1918 (2): Hanebná mírová smlouva
Dne 3. března 1918 byla v Brestu-Litevském na území dnešního Běloruska podepsána mírová smlouva mezi bolševickým Ruskem a ústředními mocnostmi, která v praxi znamenala vítězství druhé jmenované strany na východní frontě. Německé jednotky teď mohly spěchat do poslední velké ofenzivy na západní frontě
Návrat ruských vyjednavačů do Brestu Litevského měl hořký nádech – 3. března 1918 Rusové se všemi zeměmi ústředních mocností, tedy Německem, Rakousko-Uherskem, Bulharskem a Tureckem podepsali mír, připravující už tak zdecimovanou zemi o třetinu někdejšího obyvatelstva a polovinu průmyslových a zemědělských zdrojů – celkem šlo o 1,42 milionu km2 s více než 60 miliony obyvatel. Rusko muselo též uznat nezávislost Finska, pobaltských zemí, Ukrajiny, Gruzie i Arménie. Bývalá carská armáda, tou dobou již zcela v rozkladu, měla být demobilizována.
Předchozí část: Brestlitevský mír 1918 (1): Hanebná mírová smlouva
Zpět u jednacího stolu
Řada vojáků však na povolení shora nečekala a demobilizovala se v průběhu roku 1917 sama (Lenin to komentoval slovy „vojáci hlasovali pro mír nohama“). Zároveň došlo k domluvě výměny válečných zajatců. Brestlitevský mír okamžitě odsoudily všechny zbylé politické strany, které v této době v Rusku ještě stále existovaly. Podpis smlouvy poskytl na jednu stranu bolševikům existenčně důležitý prostor pro konsolidaci jejich moci, na druhé straně je zdiskreditoval před valnou většinou vlastenecky smýšlejících Rusů, čímž nahrál jejich politickým oponentům v rozhořívající se občanské válce.
Často se objevuje názor, že uzavřením brestlitevského míru Lenin pouze naplnil svou část dohody s německou vládou, která mu pomohla k návratu do Ruska a která spolufinancovala jeho listopadový převrat. Leninova horlivost pro uzavření míru, kterou se lišil od ostatních bolševiků uvědomujících si možný dopad přijetí takto ponižujících podmínek na veřejné mínění, by tomu nasvědčovala. Žádné přímé důkazy pro to však neexistují, takže je možné, že si Lenin prostě jen uvědomoval neschopnost vlastní armády pokračovat ve válce a potřebu získat čas na upevnění vlády.
Ostatně vývoj situace ukázal, že tento tah byl správný. Otázka ohledně „Leninovy zrady“ však zůstává nadále bez odpovědi. Tváří v tvář začínající občanské válce se Leninův postup ukázal z pohledu bolševiků jako správný. Ať už dohoda s Němci o vyřazení Ruska z války existovala, nebo ne, ústřední mocnosti získaly uzavřením míru nejen obrovské surovinové a zemědělské zdroje, kterých se jim v průběhu války zoufale nedostávalo, ale mír jim také umožnil přesunout jednotky z východu na západ a pokusit se zvrátit vývoj války ve svůj prospěch. Doba již ale příliš pokročila a německá mašinerie nedokázala porazit spojené síly Francie, Velké Británie a USA, které svým vstupem do války 6. května 1917 nahradily Rusko.
Poválečný vývoj
Až válečná porážka Německa umožnila Rusku zříci se brestlitevského míru, který Lenin označil jako „hanebný“. Anulování této smlouvy zakotvovaly také pařížské mírové dohody uzavřené mezi roky 1919–1920 s poraženými státy ústředních mocností. Vítězové se tehdy stále ještě opájeli nadějí, že v ruské občanské válce zvítězí bílí generálové a bývalé impérium se zařadí opět mezi spojence Západu. Samo Německo potvrdilo ruské delegaci neplatnost mírové smlouvy ve dvoustranné dohodě z Rapalla z roku 1922.
Tento akt se zároveň stal novým mezníkem německo-ruských vztahů – od nynějška spolu obě země spolupracovaly nejen na poli ekonomickém, ale také vojenském. Brestlitevský mír i následná porážka ústředních mocností umožnily vznik řady nových států. Na mapě se po dlouhých desetiletích objevilo Polsko, na krátkou dobu vznikla Ukrajinská republika, v Pobaltí se ustavily Litva, Lotyšsko a Estonsko. Sovětské Rusko se ale postupně snažilo získávat ztracená území zpět.
TIP: Revoluční dobrovolná vojska: Jaké byly osudy československých legií v Rusku?
V případě Ukrajiny se výsledek dostavil již záhy (většina jejího území byla obsazena Rudou armádou již během roku 1919, de iure znamenal konec republiky rižský mír z 18. března 1921). Ovšem porážka v rusko-polské válce v roce 1921 znamenala definitivní ztrátu Polska (a tím i nadějí na násilné rozšíření revoluce do Evropy) a části Běloruska až do roku 1939, kdy jej na základě smlouvy Molotov-Ribbentrop zabrala opět Rudá armáda. Obdobně dopadly pobaltské státy Estonsko, Lotyšsko a Litva, které byly po krátkém období samostatnosti zavlečeny v roce 1939 do „rodiny“ sovětských republik. Mírová smlouva z Brestu Litevského tak navzdory svým zdrcujícím podmínkám nakonec znamenala pro bolševiky výhru, neboť tím získali příležitost upevnit svou moc v zemi.
