Bojové plyny: Smrtící prostředky, které navždy změnily tvář Velké války
Za Velké války došlo k tisícům chemických útoků, které měly ochromit či zabít nepřítele v zákopech a usnadnit vlastní postup. Během let 1915–1918 se vyvinula celá řada prostředků a taktik, které činily tento děsivý způsob boje stále účinnějším.
Speciální jednotky vypustily nad frontami Velké války celkem 16 150 tun otravných plynů. Toto množství však představuje jen 13 % z celkově použitých 124 000 tun, neboť plných 87 % bojových plynů dopravilo do pozic nepřítele dělostřelectvo. Výjimku představovala Velká Británie, jejíž zvláštní brigáda si po celý konflikt udržela výsadní postavení, provedla 768 operací a vypustila 5 700 tun jedů. V ostatních armádách význam artilerie pro vedení chemického boje neustále vzrůstal, což dokládá i podíl otravné munice na zásobách granátů ráže 75–305 mm k 11. listopadu 1918. V Německu činil 50 % a ve Francii 35 %, zatímco u Britů jen 25 %.
Jako džin z láhve
Nasazení chemických zbraní mělo zpočátku podobu vlnových útoků, kdy se z tlakových láhví vypouštěly plyny, které pak vytvářely páry těžší než vzduch, a vítr je při zemi nesl k nepřátelským liniím. První přepad, k němuž přistoupili Němci 22. dubna 1915 u Yper, ukázal nutnost zdokonalit vybavení, neboť došlo k potížím s pomalým vypouštěním chloru stlačeného pod příliš nízkým tlakem (2,5 MPa). Při dalších útocích se už láhve plnily na 12,5–15 MPa, takže se vyprázdnily do tří minut. Dodejme, že uvolňování chloru doprovází značná spotřeba tepla, takže vojáci museli láhve zahřívat.
Vývoje doznala i taktika – nejrozsáhlejší útoky zahrnovaly devět vln a trvaly několik hodin. Ke zvýšení účinnosti pomáhaly kromě polních zkušeností i testy na chemických polygonech, kde se experti snažili nalézt ideální kombinaci množství plynu a povětrnostních podmínek. Na základě zkoušek vznikaly normy pro obsluhy a právě pro chlor stanovoval německý předpis použít na kilometrovém úseku fronty během 60 vteřin 0,8–1,2 tuny plynu při rychlosti větru do 5 m/s.
Britská novinka
Ve snaze maximalizovat šanci na vyřazení nepřítele doprovázela vlnové útoky dělostřelecká palba. Zatímco plynové náboje měly posílit její účinek, ostatní granáty nutily vojáky protivníka skrýt se v zákopech a zůstat vystaveni jedům. Osvědčilo se též chemický oblak přikrývat kouřovou clonou, aby si ho nepřítel všiml na poslední chvíli.
Jak válka postupovala, vlnové útoky se objevovaly stále řidčeji, neboť vytvořit jejich prostřednictvím dost vysokou koncentraci na omezeném úseku se ukázalo jako velmi obtížné. Inženýři dali hlavy dohromady a stvořili zbraň známou jako plynomet. O její zrod se zasloužil především velitel plamenometné roty Z britské speciální brigády kapitán William Livens. Takzvaný Livensův vrhač (Livens projector) sestával z ocelových rour o průměru 20 cm uchycených v zemi. Obsluha z nich pomocí elektrického odpalovače v salvě vypouštěla střely naplněné chemikáliemi, přičemž náboje vznikaly úpravou běžných plynových láhví s náplní o váze 14 kg.
Specializovaný plynomet
K prvním ostrým – byť oficiálně stále zkušebním – střelbám s minami naplněnými kapalným chlorem došlo koncem září 1916 během dobývání Thiepvalu, při dalším „testovacím“ útoku v polovině listopadu u Beaumont-Hamel zahynuly tři stovky německých vojáků. Na základě těchto zkoušek Britové plynomety zdokonalili a k prvnímu masovému nasazení se Londýn odhodlal v dubnu 1917 u hřebenu Vimy Ridge. Plynomety prokázaly schopnost rychle vytvořit přesně cílený oblak o vysoké hustotě – přes 3 800 hlavní zde vypálilo 48 tun fosgenu a zamoření dosáhlo hloubky 4 km.
Od této akce se plynomety až do konce války staly hlavní chemickou zbraní britské speciální brigády, která s nimi na západní frontě vystřílela 197 000 min plněných obvykle čistým fosgenem (uplatňovala se také jeho směs s chlorem nebo mix chloridu cíničitého a chlorpikrinu). Obsluhy si zbraň oblíbily, neboť ve srovnání s vlnovými útoky eliminovala nežádoucí kontakt s bojovou látkou a umožnila v několika vteřinách zasáhnout rozsáhlé území. Kromě otravných látek operovaly vrhače i se zápalnou či dýmotvornou municí.
A co ostatní?
Vedle Britů koketovaly s plynomety i další armády, ale jejich snahy většinou skončily ve fázi pokusů (kupříkladu v Rusku nebo Itálii). Francouzi zavedli miny ráže 195 mm plněné 11 litry fosgenu nebo jeho směsi s chloridem cíničitým, Američané převzali britské zbraně i s municí. Vilémovská armáda vyvinula zařízení Gaswerfer, které ale nikdy nedosáhlo takových výkonů jako Livensův vrhač. Němci používali hlavně z těžkých 180mm minometů, jimiž na 1 600 m odpalovali náboje s 6 litry fosgenu. Původní chemické pluky před nasazením plynometů přešly transformací na Gaswerfer-Bataillonen, přičemž každý prapor disponoval asi tisícovkou zbraní.
K prvnímu nasazení došlo 24. října 1917 u italského Caporetta, kde německý prapor bojoval v řadách rakousko-uherské armády. Fosgen v krátké době zabil 700 nepřátelských vojáků a značné počty koní, načež přeživší obránci v panice ustoupili a vojska centrálních mocností mohla Caporetto bez odporu obsadit.
Minomety v nové roli
Další chemickou zbraní, která představovala přechod mezi plynomety a artilerií, se staly minomety. Dokázaly zasahovat vojáky ukryté v zákopech i za terénními nerovnostmi a jejich použití mělo zvýšit pokulhávající mobilitu plynových jednotek. Jako první objevili potenciál minometů k vyplňování mezer při vlnových útocích Němci, kteří v květnu 1915 zformovali chemický minometný prapor a vyslali ho k úvodnímu nasazení severovýchodně od Arrasu. Oddíl měl 24 těžkých minometů ráže 250 mm, které se v praxi ukázaly jako nemotorné, a tak je nahradily zbraně ráže 76 a 170 mm. Dosahovaly dostřelu od 300 do 1 300 m (76 mm) či 1 600 m (170 mm). Miny mohly obsahovat pestrou škálu náplní podle požadovaného účinku a kupříkladu náboje plněné yperitem byly zkonstruovány tak, aby explodovaly ve výšce 10–100 m nad zemí.
Zatímco Rusové zavedli chemické minomety až na podzim 1917, pařížská generalita je nasadila krátce po Němcích. V polovině roku 1916 se francouzská munice ustálila na střelách o váze 4,6 kg plněných etylchlorsulfonátem a těžších 5,4kg nábojích se směsí chloridu cíničitého a fosgenu. Nejdále se opět dostaly britské pokusy. Podobně jako vilémovští chemici vsadili i královští inženýři na těžké minomety ráže 220 mm, avšak došli k podobným závěrům a nahradili je lehkými a pohyblivějšími zbraněmi kalibru 81 mm. Poprvé zbraň v chemické roli nasadili v září 1915 a Němce u Thiepvalu zasypal příval min se slzotvornou náplní.
Autorem 81mm minometu se stal strojař Wilfred Stokes, který po vypuknutí války pracoval pro ministerstvo zbrojní výroby. Dostřel dosahoval až 800 m, ovšem zbraň odpalovala pouze lehké miny s litrem chemické látky. Proto ho během roku 1916 nahradil 105mm minomet navržený vynálezcovým jmenovcem kapitánem ženistů Stanleym Stokesem a každá mina nyní pojala 2,5 litru etyljodacetátu, fosgenu nebo chlorpikrinu. Armáda Jeho Veličenstva nejprve chemické minometné oddíly nasazovala spíše při střelbě zadýmovacími a zápalnými střelami, zato během roku 1917 už speciální brigáda vystřílela 90 000 chemických min a do konce války jich Britové spotřebovali asi dvojnásobek.
Smrticí chemická děla
Nejčastěji používaným způsobem, jak k nepříteli bez vlastního ohrožení dopravit chemikálie, se stalo dělostřelectvo. Čs. vědec a italský legionář Viktor Ettel popsal příslušnou munici takto: „Plynový granát není v podstatě ničím jiným než ocelovou láhví plněnou bojovou látkou a vystřelovanou z děla. Trhací náplň slouží jen k otevření láhve a rozprášení chemikálie.“
Protože i při sebepřesnější dělostřelbě se dosahovalo nižší koncentrace než pomocí plynometů, používala artilerie ty nejjedovatější látky. Kupříkladu vilémovští kanonýři pálili mimo jiné náboji plněnými difosgenem a obzvláště obávanou se stala brizantní (třaskavá) yperitová munice. Měla zvýšený podíl trhací náplně, která po explozi vytvořila z chemikálie aerosol schopný pronikat kůží i penetrovat plynové masky.
Rakušané experimentovali s extrémně ničivou municí, ale nakonec převzali německé typy, Francouzi zavedli hned 22 druhů granátů v rážích od 75 do 155 mm. V největších nábojích se nacházelo až 2,7 litru chemikálie. Britské dělostřelectvo používalo tucet látek či jejich směsí pro granáty kalibru 84–234 mm. Zatímco Rusové zavedli nepřebernou škálu nábojů plněných nejúčinnějšími směsmi, Italové stříleli chemickými granáty minimálně – údajně kvůli obtížné adaptaci své munice pro plnění chemikáliemi. Američané sázeli na francouzská děla a britské houfnice, nicméně granáty si plnili látkami „made in USA“.
Němečtí kanonýři v čele
Nejpropracovanější taktiku dělostřeleckých chemických útoků vyvinuli Němci. Berlínští vědci spočítali, že k vytvoření smrtící koncentrace na ploše jednoho hektaru je nezbytných sto granátů ráže 77 mm nebo deset 210mm nábojů vypálených během tří minut. Bombardování zákopů či jiných lineárních cílů vyžadovalo 100–500 granátů (dle ráže) na 100 m.
Snad nejvýrazněji taktiku ovlivnil německý plukovník Georg Bruchmüller, jenž ve spolupráci s profesorem Fritzem Haberem vyvinul metodu založenou na kombinovaném použití dráždivých látek (takzvaných drtičů masek) a rychle působících smrtících substancí v čele s difosgenem. Slavila úspěch třeba v září 1917, kdy Němci během pětihodinové kanonády vypálili na obránce lotyšské Rigy půl milionu klasických i plynových granátů za současné podpory chemických minometů. Příval smrtících látek zasáhl město tak mocně, že padlo během dvou dnů. V létě téhož roku vilémovští generálové zavedli yperitové granáty a použili je mimo jiné za třetí bitvy u Yper. Chemická munice tam vyřadila 19 000 Britů, z nichž 700 zemřelo. Statisíce plynových granátů se na podzim 1917 podílely též na zastavení francouzské ofenzivy u Verdunu.
Dohodové dělostřelectvo otravné granáty nenasadilo v takové míře jako Němci a využívalo je spíše k obtěžujícím akcím či ve snaze nahlodat morálku protivníka. Britové a Francouzi nejčastěji pálili chemickou municí v noci, aby donutili nepřátele zůstat v úkrytech s nasazenými maskami a zabránili tak jejich ofenzivním choutkám.
Obavy z odvety
Za marginální lze považovat užití chemických ručních granátů a puškových nábojů, neboť malý objem náplně neumožňoval vytvořit vyšší koncentraci účinných látek. Dosah granátů plněných chemikáliemi nepřesahoval 30 m, a tak je vojáci raději vrhali s nasazenými maskami a jen ve specifických případech – třeba při čištění zákopů. Puškové střelivo se dalo použít na 300–600 m, díky čemuž střelce ohrožovalo mnohem méně. Při objemu asi 40 ml se chemické náboje používaly hlavně k obtěžování nepřítele a oslepování kulometčíků slzotvornými látkami.
Ačkoliv teoreticky představovalo efektivní prostředek pro šíření jedů letectvo, k žádnému významnějšímu útoku z nebes nedošlo. Na vývoji chemických pum se sice pracovalo ve většině válčících zemí (Britové experimentovali mimo jiné s kyanovodíkem), ale obavy z odvety protivníka nakonec nasazení chemického letectva zabránily.