Boj o černý kontinent: Po stopách evropského drancování Afriky

V každém regionu Afriky, druhého největšího světadílu, existovaly napříč dějinami větší či menší státy. Na západě vznikly například významné říše Ghana, Mali a Songhaj; jihu zase dominovaly Velké Zimbabwe a Monomotapa. Tyto a mnohé další byly soběstačné a dokonce prosperovaly, vše se však změnilo s příchodem devatenáctého století, kdy na černý kontinent vpadli Evropané a začali jej od základů měnit. 

Na počátku byla Aksum

První velká říše Afriky se jmenovala Aksum a pravděpodobně mezi léty 100 a 940 se rozprostírala na pomezí dnešní Etiopie a Eritreje. Její ekonomika stála vedle zemědělství na mezinárodním obchodu a panovník byl pomyslným symbolem jednoty státu: Vedle standardních vládcovských privilegií zároveň působil jako nejvyšší soudce. 

Aksum byla první říše v Africe, která přijala křesťanství – stalo se tak v roce 333. Z jižní Arábie sem navíc pronikalo vzdělání a kultura, díky nimž se zdejší obyvatelé naučili lépe zavlažovat pole a zdokonalili své písmo. Jako symbol nezávislosti a suverenity si říše razila i vlastní zlaté mince a její věhlas jí vynesl dokonce obchodní partnerství s Římem. 

Rovníková civilizace

Na rovníku existovalo hned několik států a státečků, z nichž nejstarším bylo Kongo. Jeho král, zvaný manikongo, zastával post politického i náboženského vůdce, jenž vyžadoval respekt a věrnost. Měl roli nejvyššího kněze království, který zprostředkovával komunikaci mezi živými a mrtvými. Kontroloval deště i úrodu, reguloval setí a sklizeň a udržoval dokonce i vztahy s různými duchy, kteří prostupovali konžský spirituální svět. Manikongo své bohatství vybudovalo na daních, které mu musely platit vzdálené periferní provincie: Obvykle v podobě slonoviny, otroků, jídla, různých látek nebo ozdobných mušlí kauri. 

Vládl svrchovaně a při rozhodování mu pomáhala rada starších. Její vliv na monarchu však postupně slábl, neboť do země koncem 15. století připluli Portugalci a vladař se pomalu přeorientoval jejich směrem. V Kongu Evropany ohromilo nejen majestátní hlavní město Mbanza Kongo, vytvořené ze dřeva, ale hlavně společnost, jež se nečekaně podobala evropským královstvím: Nalezli zde krále i královnu, hierarchii vyšších a nižších „vazalů“, výše postavené úředníky, které považovali za šlechtice podobné hrabatům či markýzům… 

Ovládnout a vytěžit

Pomyslná civilizovanost zřejmě přispěla ke skutečnosti, že se Kongo stalo jednou z hlavních oblastí, do kterých směřovali Evropané v druhé polovině devatenáctého století. Své jméno s ním spojil mimo jiné také nechvalně známý král Leopold II. Belgický, který z oblasti učinil svého druhu „osobní“ kolonii – viz Soukromý stát.

TIP: Katové vlastního lidu: 5 největších vrahů historie

Leopoldovy příkazy na černém kontinentu ze začátku plnil hlavně dobrodruh Henry Morton Stanley, který dostal za úkol vytvořit v Kongu černošskou konfederaci. Leopold byl v souladu s tehdejším koloniálním postojem v Evropě přesvědčen, že Kongo musí být vytěženo a ovládnuto. Konfederace černošských republik (respektive Svobodný stát konžský) byla tedy jen zástěrka, která měla maskovat vytvoření co největšího území. Veškerá moc přitom měla zůstat v rukou bílého muže. 

Život Konžanů se zcela změnil. Evropané zakládali kontrolní a obchodní stanoviště, ze kterých vyrážely výpravy na průzkum okolí. Konžané se obvykle stávali služebníky a obecně zastávali podřadné práce. Vzhledem ke krutému zacházení s místním obyvatelstvem se Stanleymu dostalo v jazyce kikongo přízviska Bula Matari („ten, kdo láme skály“). Na druhé straně ale trpěli i Evropané, kterým vadilo vlhké tropické klima, s nímž přišla také řada exotických chorob. Onemocněl dokonce i Stanley a nakonec musel být kvůli léčbě dopraven zpět do Evropy. 

Nerozumíš, podepiš

Základním trikem při zabírání půdy – používal jej nejen Stanley, ale s odstupem času i řada dalších kolonizátorů Afriky – bylo uzavírání smluv s náčelníky. Stanley považoval jejich podpis jako závazný pro získání půdy, kterou využili k zemědělské či těžební činnosti a veškerý zisk plynul do Evropy. Sám Leopold napsal Stanleymu, že „smlouvy musí být krátké a v několika odstavcích nám musí garantovat vše“.

Podobnému vztahu k zemi však náčelníci vůbec nerozuměli. V tradičních společnostech rovníkové Afriky je totiž půda ve společném užití a nikdo na ni nemůže vznášet nárok – země patří pouze mrtvým předkům. Vůdci kmenů, kteří si smlouvy psané ve francouzštině obvykle ani nedokázali přečíst, věřili, že jde o akty přátelství a deklaraci vzájemné pomoci. Například Makoko, král země Batéké, považoval smlouvu uzavřenou s Francouzi za dohodu, která jim pouze umožňovala volný obchod. Náčelníci a králové tak ztráceli svou suverenitu a stávali se součástí nově budovaného státu. 

Boj s otrokářstvím

Svůj průnik do centra černého kontinentu Evropané obhajovali v první řadě tzv. „civilizačních misí“, tedy šířením křesťanství. Misionáři však považovali Afriku za kontinent bez dějin a dlouho trvalo, než si uvědomili, že šlapou po bohatém historickém a kulturním dědictví. Nicméně ani pak se nezastavili. Primární úlohu v éře kolonialismu totiž hrály ekonomické zájmy, a proto se namísto snahy udržet při životě původní kulturu soustředili spíše na stavby železnic, které by spojily přístavy s vnitrozemskými důlními městy. Stejně tak došlo k rozvoji paroplavby na řekách, jako byly Nil, Kongo nebo Niger. Cesty, které dříve trvaly měsíce, se zkrátily na dny až týdny. Stanley napsal, že zboží, které museli Evropané do vnitrozemí Konga dovážet parníkem a karavanami po trase dlouhé přes 550 km, cestovalo dvacet dní – v dříve nepropustné divočině téměř zázračná rychlost. 

Další součástí civilizační mise bylo zrušení či potlačení otroctví. Paradoxně však někteří evropští panovníci v Africe využívali domorodce, aniž by jim kompenzovali provedenou práci. Nejlepším příkladem je již zmíněný Leopold II. Belgický, který v Kongu trestal nesplněné kvóty sekáním rukou nebo vězněním rodin dělníků. Do Evropy se přitom informace o Leopoldově krutosti nedostaly, a tak se panovník dlouho těšil pověsti velkého lidumila a humanisty. Když se konečně v roce 1908 společnost dozvěděla o jeho tyranii, musel se kolonie vzdát ve prospěch Belgie a vzniklo Belgické Kongo. 

Kdo dělá co

Afrika se zkrátka po příchodu Evropanů změnila k nepoznání: někdejší náčelníci byli vesměs zbaveni svých funkcí a nahradili je úředníci. Zejména v britských koloniích se vůdcové komunit stali součástí administrativy, sloužili systému, ale v řadě interních věcí si uchovali určitou autonomii. 

Proměnila se hlavně ekonomika kontinentu, která se zaměřila na pěstování plodin k vývozu – například kakaa, kávy nebo čaje. Každá kolonie musela být užitečná, a proto se profilovaly podle vyvážených surovin. Z Pobřeží slonoviny se tak například stal největší producent kakaa na světě a své prvenství si drží dodnes.