Bitvy ocelových gigantů: Duel bitevních lodí Tennessee a Fusó

Bitevníky kdysi kralovaly světovým oceánům, jejich dominanci však ukončil druhý celosvětový konflikt, jehož průběh demonstroval obrovskou sílu palubního letectva. Bitevní lodě, v podstatě plovoucí obrněné platformy pro děla velkých ráží, se sice zúčastnily řady střetnutí a v některých stále prokazovaly svou užitečnost, ale jejich význam klesal, protože se zpravidla nedokázaly ubránit hromadným útokům letadel. Americké i japonské bitevní lodě se proto uplatnily především při ničivých úderech na pozemní cíle. Došlo však i na výjimky.

Evoluce standardu

Americké námořnictvo vstupovalo do války s arzenálem čítajícím 17 bitevních lodí, avšak pouze dvě z nich se daly popsat jako nové, jelikož naprostá většina pocházela ještě z dob první světové války nebo z počátku 20. let. Nejstarší plavidlo představoval bitevník Arkansas (tedy druhá jednotka třídy Wyoming), jenž nesl tucet děl ráže 305 mm, a společně s ním sloužily též dvě lodě třídy New York, a sice samotný New York a sesterský Texas, každá vyzbrojená deseti 356mm kanony. Stejnou výzbroj měla i dvě plavidla třídy Nevada, to znamená Nevada a Oklahoma, které vznikly také ještě za Velké války, ale od svých předchůdkyň se odlišovaly pancéřováním. To již odráželo britské zkušenosti z bitvy  u Jutska a akcentovalo odolnost pro boje na dlouhé vzdálenosti, kdy nepřátelské granáty dopadaly ve strmějším úhlu, takže se muselo zesílit horizontální pancéřování. 

Další důležitý posun se týkal pohonu, jelikož třída Nevada znamenala přesun od spalování uhlí k efektivnějšímu mazutu. Jednalo se o první z pětice takzvaných standardních tříd amerických bitevních lodí, které měly dosti podobné konstrukce a v podstatě představovaly jakousi evoluční linii. 

Jako další tak vznikla dvojice plavidel Pennsylvania a Arizona, u kterých se počet 356mm děl zvýšil na 12, neboť místo předchozí kombinace dvou věží po dvou zbraních a dvou věží po třech zbraních konstruktéři nově použili čtyři věže po třech. Shodné řešení se uplatnilo i u tří lodí třídy New Mexico (další dvě dostaly jména Mississippi a Idaho), avšak hlavně se prodloužily ze 45 na 50 násobků ráže, což se pozitivně projevilo na dostřelu. Čtvrtou „standardní“ třídu tvořily bitevní lodě Tennessee a California, jež nesly shodnou sestavu zbraní, ale došlo k dalšímu zesílení ochrany a použití turboelektrického pohonu, jenž byl pokusně umístěn už na plavidle New Mexico. Tuto linii završila třída Colorado, a sice lodě Colorado, West Virginia a Maryland, jež nesly silnější výzbroj čítající osm kanonů ráže 406 mm.

Modernizace a nové přístupy

Jako poslední z uvedených lodí vstoupila do služby West Virginia, a to v prosinci 1923, načež stavba plavidel této kategorie v USA na dlouho ustala. Šlo o důsledek washingtonské dohody mezi vítěznými mocnostmi, jež v roce 1922 stanovila limity na počty, výtlak a zbraně velkých válečných plavidel. Umožňovala ale modernizaci stávajících jednotek, a proto se i Američané na konci 20. let pustili do nejrůznějších úprav většiny svých bitevníků. Proběhlo například zvýšení rozsahu náměru děl ve věžích, což umožňovalo palbu na delší vzdálenost. Výrazně se zlepšila odolnost, a to jak pancéřování trupu a nástaveb (zvláště to horizontální), tak ochrana trupu pod čarou ponoru proti torpédům. U některých plavidel se změnila i sekundární výzbroj. 

Modernizace nicméně přinesly i zvýšení výtlaku, což by vedlo k poklesu rychlosti, a proto se úprav dočkala pohonná soustava, takže „standardní“ bitevní lodě vesměs zůstaly u původní nejvyšší rychlosti mezi 20 a 21 uzly (37–39 km/h). Některé z lodí se poté dočkaly další přestavby též během války, kdy přibyly protiletadlové zbraně, a zejména nesmírně důležitý prvek pro řízení střelby, a to radiolokátor. 

Zcela nové bitevníky se stavěly až od roku 1937, kdy se začalo rodit první plavidlo dvoučlenné třídy North Carolina (druhé se nazývalo Washington). Zatímco „standardní“ lodě dávaly na první místo ničivou sílu a odolnost, nově se kladl větší důraz na rychlost, takže tato třída nesla devět 406cm děl a dosahovala  rychlosti až 28 uzlů (52 km/h). 

Posléze vznikly čtyři velmi podobné, ale silněji pancéřované lodě třídy South Dakota (a sice South Dakota, Indiana, Massachusetts a Alabama), po kterých už přišel vrchol americké evoluce bitevních lodí, tedy třída Iowa, v rámci níž Američané dokončili jednotky Iowa, New Jersey, Missouri a Wisconsin. Vedle devíti 406mm děl a výborného pancéřování se chlubily také impozantním výkonem strojů, jež jim propůjčovaly tehdy excelentní rychlost 35 uzlů (65 km/h)

Plavidla s britskou inspirací

Také námořnictvo císařského Japonska disponovalo v roce 1939 značně letitými loděmi, z nichž nejstarší pocházely ještě z dob před první světovou válkou. Pozoruhodné však bylo, že ty nejstarší, a sice čtyři lodě třídy Kongo, vlastně vznikly nikoli jako bitevní lodě, ale coby bitevní křižníky. Císařství totiž na počátku 20. století patřilo k hlavním spojencům Velké Británie, u které se inspirovalo i při budování válečného námořnictva. Objednalo si proto čtyři plavidla vycházející z designu britského bitevního křižníku Lion. 

První exemplář zvaný Kongo byl dokonce postaven ještě v britských loděnicích, teprve další tři jednotky Haruna, Kirišima a Hiei vznikly v říši vycházejícího slunce. Primární výzbroj těchto plavidel tvořilo osm děl ráže 356 mm. Na počátku se zamýšlela stavba osmi takových bitevních křižníků a osmi bitevních lodí, ale z finančních důvodů spatřily světlo světa jen čtyři bitevní křižníky a dvě bitevní lodě třídy Fusó, totiž samotná Fusó a její sestra Jamaširo. 

Oproti třídě Kongo se zvýšila palebná síla, protože každá loď nesla šest věží po dvou dělech ráže 365 mm. Třída Fusó se vyznačovala také silnějším pancéřováním, poněkud však zaostávala v rychlosti. Posléze vznikly dvě lodě třídy Ise (druhá se nazývala Hjúga), které přímo navázaly na design Fusó a nesly shodnou výzbroj, kvůli jinému rozmístění věží se však pokládaly za samostatnou třídu. 

V roce 1920 vstoupila do služby první jednotka nové třídy Nagato, po které následovalo ještě sesterské plavidlo Mucu. Zpravidla se uvádí, že se jednalo o vůbec první bitevní lodě na světě osazené kanony ráže 406 mm, avšak příslušný typ japonských kanonů měl ve skutečnosti přesný kalibr 410 mm. Nejspíše ale tehdy šlo o nejlépe vyzbrojené bitevní lodě světa. Císařovi admirálové totiž i nadále postupovali podle očekávání, že se jejich pravděpodobný protivník bude těšit početní převaze, a proto Japonsko musí vsadit především na kvalitu techniky i personálu.

Největší bitevní lodě na světě

Obdobně jako na druhé straně Pacifiku i na ostrovech stavba bitevních lodí na dlouhou dobu ustala, protože rovněž Tokio podepsalo washingtonskou námořní dohodu. A stejně jako US Navy se potom zaměřilo na rozsáhlou modernizaci již postavených bitevníků, jež proběhla ve 30. letech. V případě třídy Kongo byla dokonce natolik významná, že se změnilo i oficiální zařazení plavidel, která se od té doby pokládala za bitevní lodě. Dramaticky vzrostla odolnost, a to zejména ta horizontální, což se týkalo rovněž tříd Fusó a Ise. Přidané stovky tun pancíře by pochopitelně výrazně snížily rychlost, což si vynutilo změny pohonné soustavy, jenže Japonci nezvolili cestu modernizace existujících strojů, nýbrž kompletní výměnu pohonných systémů.

Třídy Kongo, Fusó a Ise tak dostaly nové kotle a turbíny o vyšším výkonu, a tudíž si uchovaly rychlostní převahu nad tehdejšími americkými bitevními loděmi, jež zvládaly nejvýše 21 uzlů (39 km/h). Oproti tomu třídy Fusó a Ise dosahovaly bezmála 25 uzlů (46 km/h) a dřívější  bitevní křižníky Kongo za vhodných podmínek dokázaly překročit dokonce 30 uzlů (55,5 km/h). Modernizací prošla také třída Nagato, u níž navzdory montáži nových strojů původní maximální rychlost poklesla, avšak i tak pořád činila 25 uzlů. 

Ve druhé polovině 30. let, kdy tyto modernizační procesy končily, se už ale Japonsko pouštělo do projektu zcela nové třídy, která měla dovádět do extrému zmíněnou premisu o kvalitativní převaze, neboť se jednalo o největší bitevní lodě všech dob. Dvě plavidla Jamato a Musaši se vyznačovala výtlakem přes 70 000 tun (přestože oficiálně se uvádělo „jen“ kolem 45 000 tun) a nesla devět gigantických kanonů ráže 460 mm. Oba tyto kolosy ale nakonec poslaly ke dnu hromadné nálety palubních strojů US Navy, což svým způsobem symbolizovalo konec nadvlády bitevních lodí, které tak definitivně pozbyly pozici královen oceánů.